Daniela Fischerová: "V pravěku mého dětství se předčítalo víc..."

Od března 2019 vám budeme každý měsíc přinášet obsáhlý rozhovor s jedním z našich autorů či ilustrátorů. První rozhovor jsme udělali s Danielou Fischerovou, skvělou spisovatelkou, která letos obdržela cenu PEN klubu, a která v nakladatelství Meander vydala několik sbírek básní pro děti. 

V roce 1979 jste debutovala divadelní hrou Hodina mezi psem a vlkem. Ta byla ale po párreprízách stažena a režimem zakázána. Vnímáte to tak, že jste byla kvůli režimu "donucena" věnovat se tvorbě pro děti, nebo jste naopak měla k dětem vždy blízko? Brala jste to jako křivdu?

Kdepak! Už řadu let před tím jsem si přilepšovala k mizivému platu psaním pro děti. Byla to nimravá drobná práce: omalovánky a leporela, tvorba na jedno použití, která rychle končí ve sběru. Potom jsem napsala první drama a hned způsobila skandál. Byl to nejšťastnější moment na mé cestě. Začala jsem brát své psaní vážně. Bez toho maléru bych možná skončila u těch omalovánek.

Bylo pro vás v 70. letech přirozené věnovat se protirežimním tématům? Zamýšlela jste Hodinu mezi psem a vlkem opravdu směřovat protitotalitně, nebo vám do ní toto téma automaticky a bezprostředně vpadlo? A proč už dnes na politiku nereagujete - myslíte, že je v současnosti všechno v pořádku?

To je trochu zapeklitý dotaz. Když jsem tu hru začínala psát, měla jsem upřímný úmysl sepsat zábavný muzikál o Františku Villonovi, geniálním grázlovi. Ale čím víc jsem ten příběh poznávala, tím víc pro mě byl o svobodě slova, což tehdy bylo velké téma. Nemůžu předstírat, že jsem nevěděla, co dělám. Jen jsem netušila, že odezva bude tak prudká, a to jak ze strany moci, tak ze strany publika. - A ke druhé otázce: ne, není tu všechno v pořádku, ani zdaleka ne, ale není to úkol pro autorku dětských knížek. Svoboda slova dávno zdivočela a každý žvaní, co ho napadne.

Jednou jste upozornila na prázdná gesta komunistického režimu, na vycpávková slova. Konkrétně na slovo jako, které reflektovalo tehdejší život, nežitý plně, doopravdy, ale jen jako, předstíraně... Nemyslíte, že podobná, ne-li stejná vyplň se používá i v dnešní mluvě? Všimla jste si nějaké jiné jazykové zvláštnosti typické pro současnou mluvu?

Jazyk je duše národa, zrcadlo historické chvíle. Dalece nejúspěšnější plevelné slovo je už víc než generaci jako či jakoby. Jakobíny špatně snáším. Mám o nich dokonce básničku:

To není pravé nádobí. To je jen jakoby.
Jakoby talíře, jakoby pohárky,
jakoby šálky a jakoby podšálky,
v jakoby kuchyni jakoby stůl,
v jakoby slánce jakoby sůl,
v jakoby tašce mám jakoby blok.

Proč mluvím jako jakoby cvok?

Není náhoda, že slova doby jsou fejk, postfaktisch a posttruth. Pravda je odkecaný přežitek a fakta možná platí, ale nic už pro nás neznamenají.

Myslíte, že uchýlit se k tvorbě pro děti je úděl všech autorů, kteří byli režimu nepohodlní? Většina z nich vyplňovala dětskými knihami období, kdy nemohli publikovat původní tvorbu. Jsou dětské knihy jakýmsi únikem před realitou? Potřebujete mít i vy sama v životě místo, kde můžete propustit fantazii a soustředit se třeba jen na to, jak se Slunce strašně nudí? Hledáte v dětských knihách útočiště?

Pro mnoho autorů, kteří z těch nebo oněch důvodů nemůžou psát, co by chtěli, je tvorba pro děti východ z nouze, práce s čistýma rukama. Ale není ani zdaleka tak lehká, jak se zdá. V psaní pro děti se nedá tak snadno švindlovat jako v hlubokomyslné próze, o hlubokomyslné poezii ani nemluvě. – Ne, útočiště v tom nehledám. Dělám to ráda. V posledních letech stále raději.

Říkáte, že se vám pro děti nepíše snadno. Vidíte v tom jakousi zodpovědnost předat dětem to správné a nevěšet jim "bulíky na nos"? Stalo se vám někdy, že jste psala pohádku, ale pak jste ji proškrtala, protože byla pro děti nevhodná? Musíte se u psaní pro děti brzdit?

Teď nemluvím o básničkách, ty jsou pro legraci a pro pěkný zvuk. Ale v prozaických knížkách, jako je Pohoršovna a Bylum Nebylum se snažím předat dětem to nejlepší, co jsem vůbec za život sama našla. S větší odpovědností snad už ani psát neumím. – Neškrtám kvůli „nevhodnosti“, škrtám leda kvůli vlastní neschopnosti. Často. Delete je moje neoblíbenější klávesa.

Kdy se u vás projevila touha pro psaní a láska k jazyku? Co jste chtěla dělat "až budete velká" - chtěla jste být odjakživa spisovatelkou? V Ochechuli s ukulele zmiňujete, že píšete odnepaměti, je tomu opravdu tak?

Je tomu tak. Nikdy jsem nic jiného nedělala, dělat nechtěla a dělat neumím. Kdyby vypravěčství zmizelo ze světa, budu k ničemu. Ale žádné strachy, ono nikdy nezmizí.

Máte nějaké rituály při psaní? A kde píšete ze všeho nejraději?

Kafíčko. Dvě kafíčka. Házím si do nich kandovaný zázvor. Mám své vysezené místo u počítače, tři kroky od postele, takže pendluju mezi psaním vsedě a čtením vleže. Nezdravé, já vím. Moje oči a má záda mi to také říkají.

Čím jste se inspirovala při psaní Duhových pohádek? Můžou tuto knihu čtenáři vnímat jako metaforu na dnešní nebarevný svět? Domalováváte si svět barvičkami z duhy stejně jako Slunce?

Jestli mí vzácní kolegové vědí, co je inspirovalo a proč, já o tom nemám ani tušení. Dnešní svět že je nebarevný? To by mě nenapadlo. A ne, nedomalovávám si ho na duhovo a už vůbec ne na růžovo, snažím se vidět věci, jaké jsou.

V předmluvě Duhových pohádek si představujete, jak leží maminky, tatínkové, babičky a dědečkové s dětmi v posteli a čtou si, společně. Je pro vás společné čtení s dětmi hodně důležité? Předčítali vám vaši rodiče pohádky?

Jistě že mi četli, ale v pravěku mého dětství se předčítalo víc. Nebyla televize, před kterou by mě rodiče mohli strčit, ani tablety a mobily. Nedávno jsem řekla své čtyřleté vnučce: „Arničko, víš, co se mi hrozně líbí? Když mi povídáš nějaký příběh.“ Holčička je ve věku, kdy ráda vypráví, někdy je ovšem těžké pochopit fabuli a stačit jejímu překotnému toku, ale je radost být pro změnu posluchačkou a ne pořád vypravěčkou. Arničko, povídej!

V knize Ochechule s ukulele se zaměřujete zejména na roboty a obecně na zkušenost dětí s elektronikou, ale zároveň pracujete s typicky dětskými pohádkovými postavami jako jsou vodníci nebo nespočet zvířátek. Myslíte, že je elektronika v současné době už přirozenou a neoddělitelnou součástí dětského světa a je to tedy i důvod, proč tyto motivy pronikly i do vaší poezie?

Víte, takhle vůbec nefunguju. Neptám se, co je součástí dětského světa, o níž by bylo správné psát. Ale třeba jedu metrem a vtom mi v hlavě cinkne rým. „Mně se tak stejská, že nemám pejska.“ Nebo: „Ochechule, netruchli, zvyknem si i na Chuchli.“ A pak týdny hledám způsob, jak ten rým obalit jinými rýmy a udělat z něj básničku. Ale je pravda, že kdyby mě napadl rým třeba na jméno Schopenhauer, asi bych si řekla, že Schopenhauer součástí dětského světa není. („Schopenhauer, Schopenhauer pěkně rýmuje se na er!“ Taky by to šlo!)

V Meandru vyšly tři vaše básnické sbírky a jedna pohádka. Jsou vám říkanky pro děti blíž než pohádkové vyprávění? Co máte na obou žánrech nejraději?

Obojí mám stejně ráda. A taky psaní „pro velké“ a mnoho dalšího. Ovšem: zdaleka ne všechno umím a zdaleka ne všechno se mi povede.

Říkáte, že váš svět jsou spíše slova a pocity, přesto je ale vašim těžištěm dramatická tvorba. Co vás na divadle baví nejvíc? Je pro vás i u divadla blízká tvorba pro děti?

Drama už pro mě dávno není těžištěm. To není žádné volní rozhodnutí, to se stává samo od sebe. Jako malíři mají své růžové období a modré období, mně se dlouhý čas každá látka sama měnila v dialog, v drama. To období přešlo a dnes se mi ze všeho stává povídka.

Často o sobě říkáte, že jste daydreamer – žijete tedy sama v takové své malé pohádce?

Rozhodně nežiju v pohádce a mé denní snění je zcela jiný žánr. Nevyprávím si žádné útěšné harlekýnky. Vymýšlím si příběhy neexistujících lidí, házím je do nikdy nenastavších situací a pak se divím, co se s nimi děje… Občas se něco dostane na papír, ale většina těchto historek usíná se mnou a už se víckrát nevzbudí.

Vyrůstala jste v umělecké rodině. K umění jste tedy měla vždycky blízko – myslíte, že vás tato skutečnost nějak ovlivnila a formovala? Také jste díky tomu měla přístup ke spoustě knihám – vzpomenete si, jaká byla v dětství vaše oblíbená?

Můj tatínek byl skladatel, maminka hispanistka. V hudbě jsem neználek, španělsky neumím, ale byla jsem odmala hltačka knih. Jsem dodnes. V době, kdy mi ještě bylo čteno, protože jsem uměla jenom pár písmenek, na mě asi nejhlubší dojem udělala Alenka Lewise Carrola. Za zrcadlem je to báječné.

Autor rozhovoru: Karolína Hajdíková, Meander