Nikola Hoření: „Baví mě reagovat na konkrétní téma a zároveň mít volnost při kreslení.“
Nikola Hoření studovala grafický design, ilustraci a typografii. Vyrostla v ulici přímo pod Petřínským vrchem a každé ráno tudy chodila do školy. Petřín má proto skrznaskrz prochozený se psem, jehož tu kolikrát musela dlouhé hodiny nahánět, když chytil nějakou zajímavou stopu. Pro Meander ilustrovala například Tajné bratrstvo, Příhody matky Přírody, Davida a Goliáše, ale také několik leporel. Nikola Hoření je autorkou vtipného mývala, který provází návštěvníky výstavou Fenomeander v pražském DOXu. Výstava je oslavou 25. výročí Meandru. Z důvodu vládních opatření byla bohužel den před plánovanou vernisáží uzavřena.
Autor rozhovoru: Jakub Pavlovský
Myslíte, že byste bez vysoké školy netvořila to, co dnes tvoříte?
Myslím, že bych se ilustrací neživila, ale měla bych ji „jen“ jako koníček. Na vysoké škole jsem měla prostor věnovat se ilustraci naplno, díky čemuž jsem se víc vykreslila. V ateliéru jsme rozhodně nezaháleli, práce bylo vždycky nad hlavu, což bylo sice náročné, ale jsem za to ráda. Také jsem na škole samozřejmě měla lepší podmínky vyzkoušet si všemožné techniky.
A která z nich je vaše nejoblíbenější?
Nejradši mám tuš a štětec. Baví mě, že tuš se na papíře nedá vygumovat, takže je to trochu adrenalin, člověk musí kreslit najisto. Je to ale radost. Moc mě baví také tvorba animovaných gifů. A mám slabost pro iluze pohyblivého obrazu z historie animace a všechny možné optické efekty.
Jak se jmenuje vaše úplně první ilustrovaná kniha? Tati, tobě přeskočilo od Williama Saroyana, vydalo ji v roce 2012 nakladatelství Maťa. Ilustrace působí trochu jako kreslené kopytem, protože jsem je klikala myší. Tehdy jsem ještě neměla grafický tablet. Když jsem si později tablet pořídila, vlastně jsem byla zklamaná, že je to moc pohodlné. Myší to byl větší adrenalin, když se budu opakovat. A možná ta linka byla živější také proto, že jsem ty ilustrace kreslila, když jsme u rodičů pár dní hlídali psa. Nějak netopilo topení, a tak jsem vždycky chvíli byla ve svetrech pod peřinou, a pak zas vyběhla nakreslit další obrázek. I přes ztížené podmínky to byla radost ilustrovat. Ten text je skvělý, a měla jsem volnou ruku.
Jak se jmenuje vaše úplně první ilustrovaná kniha? Tati, tobě přeskočilo od Williama Saroyana, vydalo ji v roce 2012 nakladatelství Maťa. Ilustrace působí trochu jako kreslené kopytem, protože jsem je klikala myší. Tehdy jsem ještě neměla grafický tablet. Když jsem si později tablet pořídila, vlastně jsem byla zklamaná, že je to moc pohodlné. Myší to byl větší adrenalin, když se budu opakovat. A možná ta linka byla živější také proto, že jsem ty ilustrace kreslila, když jsme u rodičů pár dní hlídali psa. Nějak netopilo topení, a tak jsem vždycky chvíli byla ve svetrech pod peřinou, a pak zas vyběhla nakreslit další obrázek. I přes ztížené podmínky to byla radost ilustrovat. Ten text je skvělý, a měla jsem volnou ruku.
Je vám bližší tvorba tzv. na zakázku nebo ta vlastní?
Nejvíc mě baví ilustrování knih, což mi připadá jako něco mezi tím. Baví mě reagovat na konkrétní text nebo téma a zároveň mít volnost při kreslení. K vlastní tvorbě se jen tak nedostanu, protože pořád pracuji na zakázkách. I když se to asi nezdá, jsem celkem perfekcionista, takže ilustrace většinou ladím, dokud nevyšťavím všechen čas.
Jste také autorkou pomalovaných zdí v knihkupectví Meander. Představte je našim čtenářům.
Na zeď jsem namalovala různá zvířata, která knihy čtou, předčítají si je navzájem nebo s nimi žonglují a tropí neplechu. Jedné kočce dokonce kniha spadla na hlavu. Bylo moc fajn, že jsem měla úplnou volnost a mohl tam být i humor.
Kde nejraději trávíte čas? Je to Petřín, který máte skrznaskrz prochozený?
Zní to hrozně, ale asi u počítače, baví mě pracovat. Ale taky samozřejmě kdekoli v přírodě, musí se to prokládat. Petřín mám každopádně ráda moc, brázdila jsem ho dlouhé roky s naším psem Borisem. Hrozně ráda i cestuju, bohužel není moc čas. Ale když se mi stane, že něco nestíhám odevzdat, a jsem pak několik dní nebo týdnů jen doma, to potom just obdivuju, jak je to venku krásné, ač jsem třeba jen před domem.
Proč je vaším logem opice?
Je to ve skutečnosti člověk v kostýmu opice, kterého jsem nakreslila na jeden z plakátů svojí diplomky. Byly to obrazové anglicko-české slovníky, tenhle konkrétní na téma karnevalu. A toho opičáka jsem si vybrala jen proto, že mi byl sympatický. Asi že je takový přihrblý, a představovala jsem si, že je poťouchlý, ale dobrák. Velkou logiku to zkrátka nemá.
