Markéta Pilátová: "Chtěla jsem přiblížit dětem, že svět je nesmírně pestrý a zajímavý..."

Autorkou měsíce srpna je Markéta Pilátová - spisovatelka, novinářka a hispanistka, která již několikátým rokem učí potomky českých krajanů v Brazílii a Argentině. V Meandru jí vyšly celkem čtyři knihy - dva kouzelné příběhy o japonské holčičce jménem Kiko (Kiko a tajemství papírového motýla a Kiko a tupilán) nebo příběhy o skřítkovi doplněné origami skládačkami (Papírový Pepíno). Její nejnovější knihou je příběh nepořádné Marušky ilustrovaný švédským Olle Trottestamem - Velký úklid. Celý srpen můžete knihy  Markéty Pilátové koupit v našem eshopu s 25% slevou. 

Po studiích romanistiky a historie jste odcestovala do Brazílie a Argentiny. Proč právě tato část světa? Co vás na těchto zemích nejvíce lákalo?

Jsem hispanistka a kromě literárního překladu jsem taky učila španělské a latinskoamerické reálie na FF UP v Olomouci a do Latinské Ameriky jsem často jezdila, takže tyhle země mě zajímaly už od studií. Nejvíc mne lákal naprosto odlišný styl života, jiné pojetí času a především divoká příroda. Všechna ta rozmanitost a rozlehlost, nepříliš lidmi obydlená místa a jejich odlehlost. Taky ráda jezdím na koni a to se dá nejlépe provozovat na brazilských rozlehlých farmách, zkrátka tohle všechno se dá zažít zejména v Latinské Americe. A v neposlední řadě moc ráda mluvím španělsky a portugalsky, miluju zvuk těchto dvou jazyků a to jak se v nich dá vyjadřovat svět.

 Učila jste zde potomky českých krajanů. Jak jste se k této komunitě dostala?

Když jsem pracovala v týdeníku Respekt, na zahraniční rubrice jako redaktorka, otevírali jsme si každý den stránky ministerstva zahraničních věcí a na nich našel můj muž inzerát, že hledají krajanské učitele pro oblast Latinské Ameriky. Navíc jsem před tím učila češtinu španělské studenty na univerzitě v Granadě a splňovala jsem požadavky, které v inzerátu stály. Udělala jsem konkurz na ministerstvu školství a zahraničních věcí a stala se krajanskou učitelkou. Krajany učím už dvanáctý rok.

Jak vypadá běžný školní den v Latinské Americe? V čem jsou tamní žáci jiní a na co jste se v rámci výuky snažila zaměřit? 

Učím od šestiletých žáků, přes vysokoškolské studenty až po osmdesátileté krajany, takže je to hodně rozmanité. Učím na čtyřech státních brazilských školách češtinu jako zájmový kroužek, učím vysokoškoláky češtinu jako další cizí jazyk, učím krajany, kteří si češtinu potřebují osvěžit a uchovat. Zaměřuji se zejména na praktické komunikační dovednosti a pak také na české reálie, kulturu, zpěv a tanec. A hodně velkou roli hrají také nejrůznější kuchařské dílny. Latinoameričané kladou na gastronomii velký důraz, takže je učím vařit česká jídla. Taky spolupracuju s folklórními tanečními skupinami krajanů, nebo hrajeme a nacvičujeme divadelní představení. Tohle je na mé práci skvělé, ta pestrost.

Bylo pro vás náročné vyučovat český jazyk v zemi, ve které jste žila několik let a čeština tak pro vás nebyla stoprocentně aktivním jazykem? Dokázala jste si i přesto udržet stejnou úroveň jazyka, nebo vám některá slova vypadávala?

Čeština je pro mne naprosto stoprocentně aktivním jazykem, kterým mluvím každý den, jak s krajany, tak zejména díky moderním technologiím s rodinou, nebo pracovně– každý den zhruba tak dvě hodiny. Teď třeba vytvářím pomocí volání přes aplikaci Whatsapp další dětskou knihu o gorilách v Africe s Markem Ždánským. Voláme si každou středu. S češtinou jsem nikdy kontakt ani na vteřinu neztratila, jak bych pak mohla psát romány a dětské knihy v češtině a češtinu učit?

Svou spisovatelskou kariéru jste úspěšně odstartovala knihami pro dospělé. Co vás později přimělo věnovat se také dětské literatuře?

Dostala jsem nabídku napsat dětskou knihu pro vydavatelství Lidové noviny a moc ráda jsem se do toho pustila. Psaní dětských knih mne vždycky lákalo, protože mám dojem, že je to svobodnější a zároveň i těžší než psaní pro dospělé.

V knize o japonské holčičce Kiko ukazujete míšení různých kultur. Je to běžný svět, ve kterém všichni žijeme. Chcete dětem prostřednictvím příběhu Kiko ukázat, že koexistence s odlišnými kulturami je normální a přirozená součást světa?

Posledních šest let jsem strávila částečně v Brazílii a to je jedna z nejpestřejších společností na světě vůbec. Můžete tady na ulici potkat světlovlasé potomky německých imigrantů, japonské dívky s arabskými rysy, potomky židů, Portugalců, Španělů, Čechů, Rumunů, Poláků, nebo Italů, mulaty, indiány…a všichni se zároveň považují za hrdé Brazilce.  A všechny tyto kultury si navzájem něco předávají – například skládání origami jsem se naučila tady v Brazílii od studentky češtiny, kterou to naučila její spolužačka s japonskými kořeny. Ale není to nic zvláštního, protože v Brazílii žije největší japonská imigrantská komunita na světě. Sushi je téměř brazilské národní jídlo a v každém papírnictví jsou k dostání speciální papíry na skládání origami. Zároveň Brazilci milují pizzu a arabská jídla a v jejich pojetí spirituality se v náboženském synkretismu mísí nejrůznější víry všech kdo tuhle rozlehlou zemi, nebo spíš kontinent obývají. Tohle jsem alespoň trochu chtěla přiblížit dětem, to že svět je nesmírně pestrý a zajímavý, pokud zůstaneme otevření neznámým věcem.

Z knihy Papírový Pepíno mohou děti vystřihovat barevné papíry a s pomocí přiloženého návodu z nich skládat postavy, se kterými se skřítek Pepíno v příběhu setkává. V příbězích o Kiko mají origami dokonce jakousi nadpřirozenou moc. Proč zrovna origami? Máte i vy sama ke skládání origami blízko?

Jak už jsem říkala, naučila jsem se ho v Brazílii a mám dojem, že na papírových skládačkách, původně obětinám šintoistickým bohům je něco nevím, jestli magického, ale krásného určitě. Líbí se mi, že se při skládání nedá improvizovat, musíte se přesně držet stanovených kroků a být maximálně soustředění, ale zároveň je v rozmanitosti origami tvarů a možností neuvěřitelná svoboda výběru. Sama skládám, abych si cvičila ruce i mozek zároveň. Uklidňuje mě to a učí trpělivosti. A to je myslím přitažlivé i  pro dětské čtenáře mých knížek. Děti mají rády výzvy a to skládání origami určitě je.

Po několika letech strávených v Latinské Americe jste se stejně jako Kiko usadila zpět v Čechách, ve Velkých Losinách, přesně tam, kde se přestěhovala Kiko s tatínkem. Vnímáte její příběh světoběžnice, která už žila v Anglii, Německu či Austrálii jako paralelu s tím vaším příběhem? Je to smíření se s domovem v Čechách a konečné usazení se tam, kde je pro vás to skutečné doma?

Já jsem doma ve Velkých Losinách, ale zároveň umím být doma, kde se mi zamane. To jsem se postupně a při střídání života v různých zemích naučila. Není to jednoduchá dovednost, ale je to užitečná věc. Teď už vím, kde mám domov, vím jaký je a mám ho ráda. Ráda se do Česka vracím a zároveň mám ráda i jiné své domovy. Španělskou Granadu kde jsem strávila nádherné dva roky, nebo Buenos Aires. A je jasné, že se můj způsob života odráží i v mém psaní. To se asi od sebe nedá oddělit.

Ve vaší poslední meandří knize Velký úklid představujete čtenářům v podstatě všední příběh, který není protkán žádným nadpřirozenem, dokonce zde nehrají roli ani origami jako ve všech vašich předešlých knihách vydaných v Meanderu. Čím to je?

Chtěla jsem napsat příběh o zmatcích, které může vyvolávat nepořádek, který máme kolem sebe, nebo v naší hlavě. A na tom asi nic magického není. Je to spíš praktická záležitost. A knihu mi taky ilustroval autista, moc nadaný kluk Olle ze Švédska. Olle má rád pořádek a tak to hezky celé zapadlo do sebe.

Jak by podle vás měla vypadat ideální kniha pro děti?

Myslím, že by měla být hlavně překvapivá, napínavá a vtipná. Nemusí a priori děti vychovávat, ale měla by jim vyprávět srozumitelný příběh. Zároveň nemám moc ráda příliš vyumělkované, artistní knihy postavené jen na slovních hříčkách, nebo ty, které děti příliš okatě poučují. Sama jsem jako dítě nesnášela Andersena, nebo medvídka Pú či Alenku v říši divů. Měla jsem ráda ruské nádherně ilustrované byliny v knize Krása nesmírná, všechny ty baby Jagy a Kostěje nesmrtelné, nebo řecké a římské mýty přebásněné Eduardem Petiškou. Asi jsem vždycky víc tíhla k silným příběhům, než k nonsensové poezii. 

Na jakém místě píšete nejraději?

Momentálně nemám žádné výhradně oblíbené místo na psaní. Mám ráda svůj psací stůl v Losinách, ale dost často píšu rukou do sešitu někde v dálkovém autobuse, v posteli, na pláži, nebo v letadle. Nejvíc toho ale napíšu v hlavě, když běhám. Za uběhnutou hodinu toho vymyslím nejvíc. Pak nápady, nebo i celé dialogy přepíšu do sešitu, až naposled do počítače. K psaní leckdy stačí dva barely a na ně položené staré dveře. Takhle psával Saint-Exupéry ve svém leteckém hangáru v marocké poušti. S tím naprosto souzním. Stačí mi tužka a papír a nějaká hezká trasa na běhání.

Autor rozhovoru: Karolína Hajdíková
Foto: Dirk Skiba, Jiří Sobota