Jaromír Plachý: „Inspiraci nacházím v říši fantazie. Všechno dělám intuitivně.“
Výtvarník Jaromír Plachý se stal autorem měsíce března. Jaromír Plachý je mimo jiné také animátorem a tvůrcem počítačových her. V Meandru spolupracuje zejména se spisovatelem Janem Nejedlým, společně s kterým stvořili celkem čtyři „poťouchlé“ knihy – Mistr sportu skáče z dortu, Malý humorista, nejnovější Hororová čítanka a pro ty úplně nejmenší leporelo Tři naháči na tryskáči. Ilustroval ale také básničky a říkanky Daniely Fischerové Tetovaná teta. Říká o sobě, že je pivní nadšenec, příležitostný hráč na ukulele a občasný loutkoherec.
Vaše tvorba, spolu s Janem Nejedlým, je v dětské literatuře poměrně kontroverzní. Nebojíte se tak přijetí ze strany rodičů, jak se k podobným námětům či obrázkům, budou stavět?
Ty jo, pod slovem kontroverzní bych si představil něco opravdu brutálního, třeba že mučíme zvířátka. Já bych ty naše knížky ale pojmenoval spíše jako poťouchlé. Honza prostě jen sestavuje nejrůznější vtípky, hádanky nebo hry, které si mezi sebou říkají děti a povídali si je třeba už i jejich rodiče nebo prarodiče. Nicméně i my dbáme na věkovou kategorii, které má být knížka určena. Proto v leporelu je třeba „hamišánky papišánky“ a v knížce pro nejstarší děti zase krvavé koleno nebo převyprávěná moderní lidová legenda o Slandermanovi. Každopádně co se mě týče, tak já jen nakreslím, co čtu, a tím pádem chyba pochopitelně není v ilustrátorovi, ale v autorovi. Navíc když se ty naše knížky nebojí vydat Meander, tak to nějaká úplná zvrhlost snad nebude.
Vaše ilustrace nic nenapodobují, nejsou z „reálného světa“, jsou to spíše geometrické tvary, kuličky s lidským obličejem. Odkud tedy čerpáte inspiraci?
Z říše fantazie pochopitelně. Já to dělám všechno hrozně intuitivně a nejhorší pro mě je, když to mám nějak pojmenovat. Hlavní spojovatel asi je, že mě to prostě baví. Měl jsem třeba období, že jsem vzal najednou skleničku na stole a začal s ní chodit a mumlat za ní, jak je to na stole naprd, že na ni pořád čučí slánka. Takže inspirace je pro mě tak nějak všechno. Hlavní je, aby byl člověk v klidu a pohodě a inspirace přijde.
Jak probíhá spolupráce s Vaší autorskou dvojicí Janem Nejedlým? Dostanou se k Vám nejdříve jeho texty, ke kterým následně tvoříte ilustrace? Celé dílo totiž působí jako by nebyla mezi ilustracemi a textem hranice, ale že spolu navzájem hovoří, tedy že tvoříte spolu a naráz. Jak to je doopravdy?
Prostě jsme se jednou potkali a vyšlo to. V tomto případě to nebylo Potkali se u Kolína, ale u Meandru na naší první společné knížce „Mistr sportu skáče z dortu“. Já dostal od Honzy text, udělal jsem k němu ilustrace a bylo to. My jsme se snad tehdy poprvé potkali až na křtu knížky.
Pak už jsme se samozřejmě viděli častěji, ale je to opravdu taková šťastná náhoda, že se potkali dva autoři, kterým je oběma blízká právě lidová tvorba. Mně se hrozně líbí taková ta naivní nedokonalost a baví mě to adekvátně doprovodit opět poetikou nějakých starých animáků, kreslených vtipů nebo kresbiček inspirovaných dílky na veřejných toaletách. Prostě Honzu i mě baví stejné věci a měli jsme kliku, že jsme se díky Meandru dali dohromady.
No ono to s tím psaním vlastních textů začalo jako taková z nouze ctnost. Já když jsem začal studovat animaci, tak jsem měl představu, že budu výtvarníkem animovaných filmů. Tak to také bylo, ale musel jsem si k tomu ten film také vymyslet, nastříhat, naanimovat a nazvučit. V ateliéru animace jsme také jako jeden z prvních úkolů dostali zadaný právě komiks a tím pádem jsem musel vymyslet nějaký příběh – a tak vznikl Kmen. A teď - díky ilustraci - si najednou můžu splnit svůj dřívější sen, že konečně můžu už jen kreslit!
V nakladatelství Meander jste již ilustroval celkem pět knih pro děti. Vaše tvorba je hravá a živá, takže k ní logicky tíhnou spíše děti. Stejné je to i ve Vašich počítačových hrách, jsou velmi fantazijní – bylo odjakživa Vaším záměrem tvořit zejména pro děti? Nebo to přišlo tak nějak samo?
Co se týče mé neknižní tvorby, tak značnou část bych raději dětem neukazoval... A zrovna připravuji jednu opravdu strašidelnou hru - takový absurdní horor - ten by myslím děti vidět raději neměly. Já se spíš hlavně snažím dělat všechny věci tak, aby bavily mě. Například při vzniku obou počítačových her, které jsem zatím vytvořil, jsem sice tak nějak počítal, že by se mohly líbit dětem, ale stejně tak třeba i jejich rodičům nebo také lidem, co hry normálně vůbec nehrají. A možná díky formě, která jim připomíná právě animovaný film nebo knižní ilustraci, si k té hře najdou cestu. To spektrum lidí a věkových kategorií je tedy mnohem širší a když nepočítám leporelo „Tři naháči na tryskáči“, tak je moje cílová skupina vlastně sem tam někdo odevšad.
Kromě ilustrace jste vytvořil např. znělky Anifestu nebo klip k písni Nuovo tango hudební skupiny DVA. Děláte mezi touto „živou a pohyblivou“ tvorbou a naopak „plochou“ ilustrací rozdíly? Co je Vám bližší?
Mně na každé práci vždycky nejvíc baví výtvarná stránka. Tak to mám vlastně i s hodnocením věcí, co se mi líbí. U knížky pochopitelně záleží také na textu a stejně tak u filmu zase na scénáři, ale když se mi nelíbí ilustrace nebo výtvarno, tak se přes to prostě nedokážu přenést. Vnímám to všechno hrozně vizuálně a to mě na tom také nejvíc baví - ať už jde o knížku, film anebo hru.