Iva Mrkvičková: "Vstupovat do dětského světa je pro mě snadné"

Autorkou měsíce května je Iva Mrkvičková - pedagožka, která se na volné noze se věnuje psaní, rodině a dívání se na svět zblízka. Má slabost pro netopýry, Šumavu, Norsko, psaní brkem, dřevěné domy a barefoot boty. Od dětství je její nejoblíbenější knížkou Tati, tobě přeskočilo a nejoblíbenější lidskou vlastností laskavost. V Meandru Ivě vyšly dvě knihy; Maja a Kim (nominace na Zlatou stuhu) o švédské holčičce, která dokáže pomocí obrázků měnit svět a Kryštofe hoď mi žlutou, ve které propopuje dvě na první pohled neslučitelná témata - husitské války a Lego. 

Ve vaší nejnovější knize Kryštofe, hoď mi žlutou jste spojila zdánlivě neslučitelné – lego a husitství. Husitství přece jen není úplně obvyklým námětem dětských knih. Jak vás napadlo se husitství věnovat a zasadit jej do příběhu malého Kryštofa?

K husitům měl blízko Kryštofův dědeček, a to proto, že husitská bojovnost a bojová taktika byly inspirativní pro klukovské bitvy, které dědeček jako malý sváděl s nepřátelskými Klokoťáky. Takže podle mě s husitstvím přišel dědeček. Já ho k tomu jen trochu postrčila, když jsem ho nechala bydlet v Táboře, který husité založili.  Na posledních stránkách knihy Kryštofe, hoď mi žlutou je namalovaná mapa Tábora. Děti tak mohou společně s knihou procházet Táborem a hledat poklady.

Jak vás taková interakce s knihou napadla? Máte vy sama geocaching v oblibě?

Když příběh začal vznikat, chodila jsem po Táboře a nasávala atmosféru – až se mi jednotlivá místa spojila s příběhem. Pak jsem si říkala, že je škoda, že ta místa nemohou vidět i čtenáři. No a když už budou po Táboře chodit, měli by na konci najít opravdový legový poklad. Pro takovou výpravu za pokladem je geocachingový systém jako stvořený, ráda jsem ho tedy využila. Sama se geocachingu příležitostně věnuju. Pomáhá mi najít pro rodinné výlety taková místa, která bychom jinak vůbec neobjevili. Teď naposled jsme díky geocachingu našli třeba u Strakonic zříceninu Švecburg, kterou si před pár lety postavil místní nadšenec pan Švec jenom tak pro radost.

Kdybyste měla stejnou schopnost jako Maja z vaší první knihy vydané v Meanderu, Maja a Kim, schopnost namalovat to, co se pak skutečně stane, co byste namalovala?

Namalovala bych čistou, živou, zářící zelenomodrou planetu.

V knize Maja a Kim nastiňujete nelehké téma – rozvod rodičů a nutnost dítěte vyrůstat pouze s jedním z nich. Toto téma není v dětských knihách příliš časté. Máte pocit, že je mezi dětmi potřeba rozšiřovat tato "tabuizovaná" témata, aby se s nimi děti naučily lépe vypořádat?

Považuju život za sérii radostí a bolestí a nemyslím, že je při psaní vůbec možné se něčemu z toho vyhnout. Bolest prožívají děti stejně jako dospělí, a možná ještě hůř. Vzhledem ke kratší životní zkušenosti mají míň šancí pochopit, že třeba tatínek neodchází od rodiny proto, že by neměl rád je, ale proto, že už nemá rád maminku. Přitom s pocitem, že jsme nedostali tolik rodičovské lásky, kolik bychom potřebovali, se mnoho z nás vyrovnává po velkou část svého života. Co se týče Maji a Kima, trochu se někdy před dětmi z rozvedených rodin stydím. Nechala jsem Majiny rodiče, aby se nakonec dali znovu dohromady, a to moc dětí nezažívá. Na druhou stranu mám za Maju radost, že to tak dopadlo.

Obě zmíněné knihy, které vyšly v Meandru (Maja a Kim, 2017 a Kryštofe, hoď mi žlutou, 2018) mají do značné míry prvky fantasy. Čtenáři se zde setkávají s "nadpřirozenem", které podstatně ovlivňuje děj. Měla jste i v dětství sklony k těmto fantazijní příběhům, nebo jste si žánr fantasy oblíbila až v dospělosti?

V dospívání u mě fantasy literatura hrála prim, i když jsem hltala vlastně všechno. Dneska pořád zbožňuju Johna Tolkiena nebo Terryho Pratcheta, ale přímo žánr fantasy nebo sci-fi čtu zřídka. Mezi moje poslední objevy v této oblasti patří některé prózy Kirilla Bulyčeva, kterého čtenáři mojí generace budou znát jako autora Alenky z planety Země, nebo „houbová“ série Vilmy Kadlečkové, na jejíž poslední díl nedočkavě čekám. Moc ráda ale čtu prózu s prvky fantastična - v poslední době jsem si zařadila do knihovny třeba román Johna Irvinga Ulice záhadných tajemství. Vedle toho s potěšením čtu literaturu, která k fantastičnu nesměřuje – teď například Štěstí Jiřího Stránského nebo Jednu želvu za druhou Johna Greena. Takže jako čtenářka chovám k fantastičnu obdiv, ale nikoli bezvýhradný.  Jako spisovatelka jsem vyhraněnější, protože bez prvků fantastična mě to nebaví a ani to bez nich neumím. Při čtení je to pro mě otázka volby, při psaní spíš nutnosti. Mimo literatury hraju se svojí rodinou Dračí doupě a s kamarády Faith, což jsou takové povídací sci-fi a fantasy hry. Kromě toho s manželem každoročně organizujeme pro rodiny s dětmi larp - fantasy hru, ve které se každý může stát šermířem, čarodějem nebo třeba strigou a zažít naživo nějaké dobrodružství. Jezdí nám kolem padesáti lidí. Za pár dní nás čeká na Horním hradě dvacátý ročník, takže teď máme fantastična plný dům – všude meče, převleky, magické předměty, lektvary.

Po dobu vysokoškolských studií jste se věnovala práci s neslyšícími dětmi. V čem je pro neslyšící děti čtení jiné než pro ty slyšící? Přistupují k němu jinak?

Pro neslyšící děti je kvůli sluchové bariéře jediným přirozeným prvním jazykem jazyk znakový. Znakový jazyk se ukazuje a vidí, takže v něm mohou vznikat videonahrávky, ale nikoli tištěné knihy. Proto kdykoli neslyšící děti čtou, čtou ve druhém, „cizím“ jazyce, ačkoli je to čeština, tedy jejich jazyk národní. Na tom vidíme, že jejich čtenářská situace je obtížnější než u dětí slyšících. Naštěstí pro začínající neslyšící čtenáře občas vznikají adaptace českých próz, stejně jako vznikají adaptace třeba pro studenty angličtiny.

Věnujete se didaktice českého jazyka a aktivně podporujete gramotnost dětí. Sama píšete příběhy pro rozvoj čtenářských dovedností. Jak by tedy podle vás měla vypadat ideální dětská kniha?

Myslím, že ideální dětská kniha je taková, která svého čtenáře osloví. To mohou být u různých čtenářů velmi různé knihy. Mně osobně se líbí takové dětské knihy, které jsou hravé, dětského čtenáře nepodceňují a nevysvětlují mu banality. Spolu se svými dětmi se dobře bavím třeba u Kopyta a Mňouka Miloslava Švandrlíka, doktora Proktora Jo Nesba nebo u Keplera 62 autorů Parvely a Sortlanda. Důležitá je pro mě i práce, kterou odvede nakladatelství. To, jak je knížka výtvarně zpracovaná, jestli korektor vychytal všechny překlepy a redaktor všechny stylistické nebo kompoziční přehmaty, které autorovi v zápalu boje unikly. To všechno není samozřejmost, vídávám knihy, které takovou péči nedostaly, a vážím si toho, že Meander ji svým knížkám poskytuje.

Jak a v čem se změnily požadavky dětí na četbu, nebo dětský čtenář obecně, ve srovnání s vašimi pedagogickými začátky?

Dětský čtenář mi připadá pořád stejný. Některé děti čtou více, jiné méně, některé vůbec. Většinou mají děti rády knihy, které jsou současné. Možná, že rozdíl je v té současnosti, někdy mám pocit, že je o něco užší, kratší, než byla ta naše. Důležité je, že knižní trh je dnes tak bohatý, že v něm dítě může snadno najít to své. Pokud mu ovšem někdo, ať už je to rodič, učitel nebo knihovník, pomůže se v té nepřeberné záplavě zorientovat.

Je pro vás dětský svět už neodmyslitelnou součástí, nebo vás někdy napadlo věnovat se plně pouze beletrii pro dospělé? V čem je mezi těmito dvěma světy rozdíl?

Pro mě je rozdíl v dostupnosti. Vstupovat do dětského světa je pro mě snadné. Próza pro děti pro mě znamená volnost a hravost, jakou si jinde neumím dovolit, snad proto, že fantastično, o kterém byla řeč výše, je pro dětskou prózu přirozené. Takže doufám, že do světa dětské literatury, bezpečného a kreativního světa, se ještě párkrát budu moc vypravit. Próza ze současnosti, určená dospělým, pro mě jako pro spisovatelku představuje nejtěžší myslitelný žánr. Mám sice něco takového v plánu, ale i tam prosakuje fantastično, jako taková berlička, která mi možná dovolí to zvládnout. Tak uvidíme.

Máte nějaké vysněné téma, které byste chtěla pro děti zpracovat?

Mám dvě a na obou v současnosti pracuju. Prvním z nich je les. Chodím do lesa na procházky, chodím tam cvičit, přemýšlet, někdy i psát, pozoruju, jak les žije a dýchá. Proto les vystupuje jako výrazný motiv v chystaném fantasy rukopisu pro dospívající čtenáře, který má i příznačný pracovní název - Doubín. Druhé téma je cirkusové. Mám v hlavě představu cirkusu, ve kterém vystupují samí důchodci, a snažím se ji realizovat v rukopisu, určeném mladším dětem. Pod pracovním názvem Ucho babičky Kláry ho právě teď po kouskách uveřejňuju na svých webových stránkách.

Autorka rozhovoru: Karolína Hajdíková