Eva Koťátková: „Knížka ukazuje svět jako místo, ve kterém je tu pro každého někdo, kdo o něj pečuje.“

Autorkou měsíce ledna je výtvarnice Eva Koťátková, která se v loňském roce svými ilustracemi podílela na knize Anička, mluvící potok a chovanci ústavu paní Majerové, kterou napsal její otec Petr Koťátko. Kromě ilustrace se Eva Koťátková věnuje také kresbě, soše či performanci a v roce 2007 se stala laureátkou ceny Jindřicha Chalupeckého. V rozsáhlém rozhovoru se dozvíte, jak vnímala spolupráci se svým tatínkem, jaké knihy ovlivnily její dětství nebo jaká umělecká disciplína je jí samotné nejbližší.

Nápad oslovit Vás přišel poté, co jsme s mámou navštívily Vaši výstavu Walk to School ve Špálovce v roce 2008. Trvalo nám to až do roku 2015, než jsme vás skutečně oslovily. I když jsme téma spolupráce několikrát odložily, kniha Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové nakonec vyšla letos na jaře. Byla to tedy dlouhá cesta k uzrálému rozhodnutí. Knihu napsal Váš tatínek Petr Koťátko, graficky ji upravila Vaše kamarádka Adéla Svobodová a fotografie ze zahrady pořídil její manžel Jiří Thýn. Zní to téměř jako rodinný projekt. Byla to výhoda nebo i taky trochu nevýhoda?

Asi bych měla hned v úvodu říct, že s ilustrováním knížek příliš velkou zkušenost nemám, až na jednu výjimku šlo o knížky, na kterých jsem spolupracovala právě s tatínkem, a logicky tak nemám příliš srovnání. Myslím, že je to ale pro mě spíš velká výhoda. Ilustrace není můj obor, není to něco, co by mi šlo levou zadní, trvá mi poměrně dlouho, než do textu proniknu natolik, abych mohla dát tvar konkrétním postavám a situacím, potřebuju se skutečně dostat dovnitř. Navíc práce vyžaduje pro mě jiný druh soustředění, nedaří se mi pak dělat něco jiného a musím si pro takovou věc vyčlenit koncentrovaný čas. A nemůžu si moc vymýšlet, což je něco, na co musím na začátku myslet a kontrolovat se. Spolupráce s Adélou i Jirkou byla krásná, jsou to kamarádi a práce jich obou si moc vážím. Vdechli knížce věci, které bych si sama dokázala těžko představit, natož je realizovat. A spolupráce s tatínkem zase v tom, že mi umožnila být s ním, i když u toho nebyl, skrze jeho text a postavy, které zformoval. První jeho texty nám chodily do porodnice jako dopisy, když jsme tam byly s Aničkou na uzavřeném oddělení. Pamatuju si, jak jsem je spící Aničce četla pod modrým světlem, kterým Aničku osvicovali kvůli žloutence, a na okno se přitom lepily noční motýli. Říkala jsem o těchhle zvláštních divácích/posluchačích tatínkovi a za pár dnů nám o nich poslal jednu z básní, která se pak objevila v knížce.

Jak se Vám vlastně pracovalo na dětské knize s autobiografickými rysy, kde se vyzrazují témata a možná i zasutá traumata Vaší rodiny? Knížka, byť je zařazena do kategorie horor pro děti, je ale také psychoanalytická….

 Kresby jsem dělala převážně v noci, když Anička spala. Už to bylo docela zvláštní, protože většina situací, které Anička v knížce zažívá, se odehrávají tehdy, když si její maminka, tedy já, myslí, že Anička spí. Takže jsem kreslila, jak si Anička povídá venku s Potokem nebo něco vyšetřuje v domě a mezitím jsem ji chodila kontrolovat, jestli v postýlce skutečně leží a aspoň předstírá spánek. Postavy v knížce ale nejsou jednoznačně dešifrovatelné ani pro mě – v tom smyslu, že by k nim člověk přiřadil konkrétní rodinné členy. Samozřejmě až na Bertu, Lízu a Kryšpína. Spíš postihuje důležitá témata, která jsou přirozeně místy veselá nebo tajemná nebo snově bizarní, ale můžou být taky smutná nebo bolestná, jako například něčí odcházení, nerealizované sny atd. Myslím ale, že v jádru je to pozitivně laděná knížka.

Práci na knize neděláte poprvé. Máte za sebou autorskou knihu Obrazový atlas dívky, která rozřezala knihovnu na části, skutečně opus magnum, navíc oceněný NČKR 2015, a ilustrace k Příručce mladého hledače od Evy Prchalové. V čem byla práce na předchozích knihách jiná?

Obrazový atlas dívky, která rozřezala knihovnu na části je autorská publikace, což je jiný formát, který je blíž uměleckému projektu nebo výstavě. Atlas byl specifický v tom, že se v něm dávala stejná váha slovům i obrazům, slovům předcházel rozsáhlý výzkum a sběr starých řádů různých institucí a obrazová část zase rozkládala na části a znovu skládala do podoby koláží fotografie z desítek knih a časopisů. Moc mě tehdy těšila spolupráce s Vítem Havránkem a Věrou Krejčovou a mrzelo mě, když knížka dostala finální tvar, jakkoliv jsem za výsledek ráda, ale ten proces, během kterého jsme několikrát dost razantně změnili koncepci knížky a přitom se pořád točili kolem stejných témat, jen se jim snažili dát ten správný tvar, mě moc bavil. Výsledkem byly dva svazky, dva soubory, které se ale vzájemně dotvářely a v nichž se tělo podřizovalo nebo vymykalo řádům. A Příručka je jedinou knížkou pro děti jiného autora než je můj tatínek, kterou jsem zatím ilustrovala. Vrhla jsem se do toho kvůli citlivosti a imaginativnosti textu, který šel na dětskou knížku neobvykle do hloubky, za setkání s Evou a jejím způsobem uvažování jsem moc ráda. Každá ta spolupráce je jiná, stejně jako je to pokaždé trochu jiné nad každým z tatínkových textů a jde vždycky znovu o to, jak se podaří to napojení v rámci konkrétní spolupráce.

 Knihu navíc napsal Váš otec, respektovaný spisovatel a hlavně filosof. Jste zvyklá na jeho styl vyprávění, protože Vám v dětství také psal pohádky a vyprávěl příběhy?

Sdílím podobnou citlivost k řadě témat, které se v tatínkových knížkách objevují, a je proto jednodušší se na jeho příběhy napojit. U některých popisů si možná lépe nebo minimálně rychleji než někdo jiný umím představit, jakou situaci nebo pocit tím tatínek myslí. Připadá mi důležité, že existují autoři, kteří dětského čtenáře nepodceňují a kteří se soustředí na jazyk i práci s vyprávěním, které může, jako je tomu u Aničky, probíhat v několika paralelních rovinách. A to ne proto, aby mátlo dítěti hlavu nebo ztěžovalo čtení, ale protože je přesnější pro vnímání světa, ve kterém žijeme. Tatínek mi v dětství hodně četl a vyprávěl. Pamatuju si, jak čtení pomáhalo, když jsem ležela se studeným zábalem při horečce nebo jak jsem zapomněla kam jedeme, když mi četl na zastávce něco z řeckých bájí. Zatímco tělo jelo autobusem, hlava putovala někde jinde.

Možná, že tuto knihu bude již brzy číst Vaše malá dcerka Anička. Pozná, jaké je tam pro ni poselství?

V prvé řadě se těším na ten moment, až si uvědomí, že ta knížka, kterou zná z naší knihovny, je o ní a že ji o ní a pro ni napsal její dědeček. To je samo o sobě něco velmi speciálního a silného. A kdybych měla říct, jakou zprávu bych byla ráda, kdyby z knížky vyčetla, tak je to představa světa, která je založená na jiných principech než na moci, zisku, vykořisťování a soutěžení, ale která vidí hodnotu v péči o druhé, odlišnosti každého z nás, empatickém a nehierarchickém vztahu k mimolidským bytostem, snaze najít společný jazyk atd. Knížka totiž mimo jiné ukazuje svět jako místo, ve kterém je tu pro každého někdo, kdo o něj pečuje, někdo, s kým je možné život sdílet. Což je docela dobrá vize…

A jaká byla Vaše nejoblíbenější kniha v dětství?

Lezla jsem do skříně při čtení Narnie, představovala si, že se náš panelák vznese do vzduchu při čtení Čaroděje ze země Oz, snažila se dostat za zrcadlo jako Alenka, rozčilovala se u Pinocchia, když ho zradili jeho “kamarádi” a brečela, když mu shořely nohy, dojímali mě Karafiátovi Broučci, přátelství lišky a Malého prince nebo umrzlá vlaštovka u nohou Šťastného prince, svět v louži v Dívce, která šlápla na chléb. Fascinovaly mě různé metamorfózy z řeckých bájí, mluvící předměty a zvířata, která přechytračí lidi. Byla jsem taky vždycky velká posluchačka rozhlasu, takže řada knížek pro děti se ke mně dostala i touhle cestou. A Kocour v botách byla zase první pohádka, kterou jsem vyprávěla, dost kostrbatě, ještě v nemocnici Aničce: asi jsem si myslela, že mě to tolik nedojme a taky, že jí tím vyprávěním o kocourovi, který převeze všechny okolo, dodám kuráž, aby jedla a rostla a brzy nás pustili domů. Působí to trochu, jako bych dětství prožila trochu v paralelním světě a asi to tak částečně bylo. Jednu knížku bych vybírala těžko, spíš mě vždycky bavilo si představovat, co by si o nějakém problému myslela konkrétní postava, jak by se zachovala a nebo jak spolu komunikují postavy z různých příběhů dohromady, kdyby například obývaly jednu čekárnu.

Jste velmi všestranná. Do vašeho repertoáru patří kresba, socha, divadlo i ilustrace. Máte přece jen některou z těchto disciplín raději, nebo některou nejraději?

Myslím, že je to přesně naopak, že je jen poměrně malé spektrum věcí, které jsem schopna dělat a které mi umožňují přirozeně komunikovat nějaká témata. Nejvíc mě asi naplňuje spolupráce s lidmi v rámci nějaké performance, divadelního představení, filmu nebo workshopu, prostě když dochází k naladění, sdílení a společnému vytváření po nějakou poměrně intenzivní dobu. A na druhé straně kreslení jako způsob myšlení nebo dávání tvaru věcem, které nejsem schopna vyjádřit slovy. Jsem přesvědčená o tom, že umění má k řadě věcí včetně vážných problémů současného světa co říct, nejen kvůli specifické citlivosti a optice, ale taky kvůli jazyku, který využívá a který může do současných debat vnést důležité impulzy. Mimo jiné může ukázat, jak důležitá je role imaginace v současné krizi a jak důležité je trénovat se v tom zůstávat otevření obrazům světa, které zpochybňují, na co jsme zvyklí.  

Letos jste byla označena žebříčkem J&T Art Index za nejžádanější umělkyni. Je tento model funkční? Cítíte se být více žádanou? Jak se to odrazí ve Vašem životě?

Pamatuju si, jak se mi Jiří Kovanda smál, když mi to bizarní prvenství přiřkli. Pracuju hodně, ale ne kvůli posouvání se v žebříčcích, ale protože mi to přijde přirozené a naplňuje mě to, což je samozřejmě něco, co se může časem vyčerpat a je pak důležité být natolik reflexivní, že člověk nepojede jako stroj dál. Nemyslím, že bych toho dělala víc než před pár lety, naopak kvantitativně se záměrně účastním míň výstav, jednak protože mi přijdou smysluplnější dlouhodobější projekty a spolupráce, ale hlavně proto, že trávím čas s Aničkou i řadou aktivit mimo umění. Co se asi změnilo jsou instituce, které mě zvou, které právě žebříčky jako je index hodnotí jako prestižní a tím pádem více body. Pro mě to znamená pokoušet se čas líp plánovat, přestože přirozeně mám sklony k tomu pracovat s poměrně velkou intenzitou a pak odpadnout. A současně i přemýšlet nad tím, kde vystavuju a s kým a čeho jsem tím pádem součástí. V tomhle směru mi připadá současné dění na české scéně jako velmi podstatné v odhalování mechanismů uměleckého provozu, systému jeho podpory atd. Řada lidí, kteří se v tom angažují mají můj obdiv, umění není možné oddělovat od politiky a etiky, přestože to není pohodlný postoj, který navíc člověka nutí k řadě etických rozhodnutí. Takže ne, v podobných žebříčcích smysl nevidím, protože ukazuje jen ty, kteří se byli schopní z různých důvodů zařadit do profesionálního uměleckého provozu, což je jen jedna část uměleckého světa. Jak dlouho já v něm budu schopná fungovat zatím nevím, připadá mi ale, osobně i obecně, nesmírně důležité budovat odlišné, paralelní a inkluzivnější modely fungování.

Autor rozhovoru: Emma Pecháčková