Emma Pecháčková: „Pokaždé, když jedeme do ciziny, přivezeme jednu krásně ilustrovanou knihu.“

Protože Emmu Pecháčkovou vždycky zajímalo písmo jiné než latinka, rozhodla se studovat čínštinu. Zároveň absolvovala teorii a dějiny umění a asijské umění. Několik let působila jako hlavní kurátorka zóny pro umění 8smička v Humpolci. Publikuje články o současném umění. Podobně jako The Píp Pap Pop pochází z velké rodiny – má dvě sestry a mladšího bráchu. Její kluci Hubert a Arne už by taky rádi lítali po světě, ale během pandemie stejně nikdo nikam lítat nemohl. Alespoň měla čas vymyslet nové výstavy a napsat další knihu. The Píp Pap Pop už je opravdu poslední příběh rodiny poštovního holuba Kolumba.

Dalo by se říct, že tvoje nejnovější kniha The Píp Pap Pop je částečně feministická? V čem konkrétně je toto téma pro tebe důležité?

Feministická je asi silná definice. Ale snažila jsem se, aby se tam objevily některé důležité stereotypy, které už dnes nejde vnímat jinak než toxicky či s ironií, a naopak i normality. Pro mě totiž feminismus není -ismus, tedy nějaký možný směr, ale samozřejmost. Snad je to z velké části výchovou a stejně to má i můj muž. A asi mám velké štěstí, ale je to tak.

Příběhem o jazzových zpěvačkách jsi po osmi letech uzavřela trilogii o ptačích hrdinech. Samozřejmě se nemůžu nezeptat, jestli v psaní pro děti budeš pokračovat. Budeš?

Momentálně bych měla hlavně pokračovat se psaním svojí disertace. Kratší texty mám nejradši, takže uvidíme, co a pro koho budou následovat. Pár motivů v hlavě mám, ale některé se stejně dobře dají realizovat i třeba formou výstav, což je pro mě jen jiný druh narativu.

Myslím, že tě můžeme považovat za kulturní osobu. Matka je nakladatelka, manžel architekt, ty se pohybuješ v umělecké sféře. Pochybovala jsi někdy o tom, že kulturní oblast je ta správná pro tebe?

Obecně spíš někdy, v krátkých záchvěvech, pochybuju nad smyslem kulturní oblasti. Obzvlášť v momentě, kdy řešíme pandemii, válečné konflikty nebo klimatickou krizi a kdy existují vědci, kteří dokáží za rok vymyslet vakcínu, nebo dobrovolníci, kteří jezdí pomáhat do konfliktních zón... V takových momentech, obzvlášť když jsem třeba připravovala velkou výstavu s velkorysým rozpočtem, což mě na druhou stranu hrozně baví, nepřišla jsem si úplně smysluplně. Na druhou stranu exaktní svět by asi nebyl pro mě. Takhle jsem spokojená a snažím se pomáhat jinak.

Kromě jiného jsi vystudovala čínštinu. Mluvíš čínsky a v Číně jsi strávila několik měsíců. V čem je pro tebe Dálný východ přitažlivý?

Úplně ve všem. Je to love and hate relationship. První půl rok v Pekingu jsem zažila ještě takovou jakž takž starou Čínu, dnes po deseti letech už je to zase někde úplně jinde. I když samozřejmě nemůžu mluvit o období toho „dalekého Orientu“ z konce 19. století, jakkoliv to mohlo být ze strany Západu idealizované a romantické, lákalo by mě to. Stejně jako další místa v období koloniální nadvlády, třeba Indie nebo Egypt před sto lety, jako v Alexandrijském kvartetu. To bych chtěla zažít! K čínštině jsem se dostala hlavně přes čínské znaky. Původně jsem chtěla studovat typografii, ale jazyky mě vždycky bavily a čínské znaky byly velká výzva. Bohužel se ta znalost pomalu vytrácí, jak ji nepoužívám denně jako svoji hlavní obživu. A pak také čínské jídlo se prostě jinde než v Číně nedá zažít. Paradoxně, čínské restaurace jsou jedním z mála míst, kde občas ještě mluvím čínsky.

Snažíš se v Česku nějakým způsobem propagovat čínskou kulturu?

Dlouhodobě sleduju souvislosti mezi asijským uměním napojeným na české umění. Pátrala jsem po kulturních stycích Československa s Čínskou lidovou republikou v 50. letech. Moje disertace se věnuje tématu vystavování asijského umění v západních muzejních institucích. Takže svým způsobem ano. Myslím si, že naše možnosti v mnoha oborech by byly mnohem pestřejší, kdybychom se více věnovali i mimoevropským kulturám a nevycházeli stále jen ze západní tradice. Sleduju také současné čínské umění, ale to se do Čech dostává minimálně. Nyní v prosinci se otevře výstava věnovaná Buddhovi v Národní galerii, na tu se těším.

Když to shrneme, vystudovala jsi čínštinu, následně teorii a dějiny umění, napsala čtyři knihy pro nejen dětské čtenáře. Co bude dál?

Já vždycky plánuju maximálně dva roky dopředu. Momentálně čekám třetí dítě, a to jako plán stačí.

Jaký typ knížek svým dětem vybíráš?

Kluci samozřejmě chodí do knihkupectví Meandru jako do sámošky. Až se někdy děsím, s jakou jistotou si tam ty knihy nabírají. Ale pak je opravdu chtějí číst. Takže naše domácí dětská knihovna je z 80 procent Meander. Pak jsem také zavedla tradici, že pokaždé, když jedeme někam do ciziny, přivezeme jednu krásně ilustrovanou knihu, ať je psaná jakýmkoliv jazykem. Už mají arabské, maďarské, italské, francouzské a samozřejmě i čínské a korejské knihy. U leporel si člověk naštěstí může obsah vymýšlet. Také rádi poslouchají audioknihy, nejradši Roalda Dahla, což mě těší, protože Karlík a továrna na čokoládu byla v dětství moje oblíbená kniha.

 A co sama ráda čteš?

A to je ten hlavní problém. Je to skutečně rozdíl mít děti a k tomu pracovat, hlavně co se týče času na čtení. Dřív jsem si četla každé ráno i večer. Teď je to tak jednou dvakrát za týden a na úkor spánku, kterého už se nerada vzdávám. Ale vždycky jsem četla ráda klasické světové romány, americké, francouzské a britské. Samozřejmě si poctivě nakupuju i čínskou moderní literaturu edice Xin. Ale hodně čtu i české mladé autory. Sleduju současnou českou knižní scénu a vždycky se pokusím alespoň tři nové knihy toho roku přečíst. Zábranský, Němec, Bellová, Soukupová, Rudiš... Ze současných zahraničních mám ráda Juliena Barnese, Orhana Pamuka, těším se na nového Houellebecqa. Skvělý byl Edward St Aubyn Lost for Words – ta britská ironie mi je blízká. A dost mě teď baví Čapkovy pohádky, které klukům občas čteme před spaním. Ta hra s jazykem je bizarní, a přitom úžasně nadčasová.

Autor rozhovoru: Jakub Pavlovský