Daniela Fischerová: "Celá poezie vznikla z dětského žvatlání a ze hry se zvukem..."
Autorkou měsíce září je Daniela Fischerová - spisovatelka, dramatička, scénaristka a v neposlední řadě také skvělá autorka knih pro děti a mládež. V Meanderu již bylo vydáno několik jejích hravých říkánek (Milion melounů, Tetovaná teta a Ochechule s ukulele) a jedny Duhové pohádky. V rámci nové edice REPOLELO vyšlo nedávno také její leporelo Plác! Tác! Bác! O něm a o literatuře pro ty úplně nejmenší si můžete přečíst v dalším rozsáhlém rozhovoru. Na podzim se navíc můžete těšit na další várku leporel z pera Daniely Fischerové - chystáme pro vás výběr krásných hravých a legračních básniček pro nejmenší pod názvem Bum bum tydlidum a říkanky na dobrou noc a dobré ráno Uspávanky a vstávanky.
O tom není pochyb. Britské přísloví říká: „Když člověka nikdo nehladí, vysychá mu mícha.“ To jistě neberme doslova, ale psychosomatika je mocná, a člověk, kterého se nikdo vlídně nedotýká, chřadne na duchu a pak i na těle. Tato edice Repolela je určená věkové kategorii nula až tři. To je věk, kdy vnímáme tělem velmi intenzivně a laskavý tělesný kontakt s rodiči či dalšími blízkými bytostmi je jako zlatá cihla, uložená v základech celého budoucího života.
Opět jste navázala spolupráci s ilustrátorem Jakubem Kouřilem. Ilustrace v knize jsou minimalistické, většinou černobílé. Pozadí se ale pravidelně mění a přechází z jedné kontrastní barvy v druhou. Má i to svůj smysl u dětského vnímání?
S Jakubem Kouřilem se nad prací setkávám ráda, ale ani v nejmenším mu do ní nemluvím. Čili otázka, proč střídá kontrastní barvy, je otázka pro něj, položte mu ji a pozdravujte ho.
Recitujete vaše říkanky nejdřív vnoučatům a „testujete“ na nich svou tvorbu, než ji vypustíte do světa?
Mám báječnou čtyřletou vnučku a s velkým potěšením jí čtu. Neřekla bych tomu přímo testování, ale samozřejmě vnímám, co ji baví víc a co míň, co chce číst často a co pomine. Plác tác bác už chtěla mnohokrát.
Jak vnímáte dnešní trh s literaturou pro nejmenší v porovnání se situací před rokem 1989? V té době vycházely opravdové skvosty Františka Hrubína či Josefa Kainara, dnes je velmi těžké rozpoznat kvalitní leporelo.
Bohužel, nemám tolik času, abych sledovala všechnu současnou produkci pro děti. Stěží obsáhnu to, co vydá Meander. V Meanderu je jistá základní kvalita vždycky, ještě jsem tam neviděla šunt.
Podle čeho postupovat při výběru knih pro nejmenší na tak přehlceném trhu?
Není univerzální rada, každá rodina má jiný vkus. Skvělá možnost je spřátelit se s paní z dětského oddělení místní knihovny. Já řadu těch dam znám a jsou to vesměs úžasné bytosti, které by se pro děti roztrhaly a mají velké zásluhy na jejich vzdělání. Ty zmateným rodičům poradí rády a dobře.
Odkdy by se podle vás mělo dítěti začít číst?
Od maminčina bříška. Nezačít rovnou Shakespearem, ale něčím, co je jednoduché, rytmické a hezky zní. Ostatně, jedna literární teorie soudí, že celá poezie vznikla z dětského žvatlání a ze hry se zvukem, například z rozpočítadel. Janta tranta pampaďoura, enele benele cukr kňoura je čirá zvuková nádhera. Jen čtěme i těm nejmenším, a kdo umí aspoň trochu zpívat, ať to zazpívá.
Myslíte si, že dokáže kvalitní leporelo ovlivnit a obohatit i to nejmenší dítě? Nebo dítě začíná pořádně vnímat až spolu s příběhovou literaturou v o trochu starším věku?
Jak plyne z předchozí odpovědi, věřím, že už v nejranějším věku – i v mínus devíti měsících - se každý vliv hluboce zapisuje do nevědomé paměti.
Jak moc velkou roli hraje v leporelech text? Přece jen si děti s leporely nejčastěji hrají, prohlíží, ukazují na obrázky…
Kdybych nevěřila roli textu, proč bych je proboha psala?
Jaký máte názor na audioknihy pro nejmenší?
Jako princip jsou jistě výborné, ale mámino nebo tátovo (babiččino, dědečkovo atd) čtení do ouška je stejně nejlepší.
Vnímáte rozdíl mezi tvorbou pro ty úplně nejmenší, kteří slova ještě nedokážou tolik zpracovat, a mezi tvorbou pro děti starší, pro které je zase příběh velmi důležitý?
Pro nás autory (nebo aspoň pro mě) je to úplně rozdílný způsob myšlení. Nedá se to popsat zvenku, ale když píšu pro věk nula až tři, jsem prostě někdo zcela jiný, než když píšu pro dospělé. Jinak vnímám slova, jinak zvuky. Nepracuju, ale hraju si.
Autor rozhovoru: Karolína Hajdíková
Fotografie: Barbora Kuklíková