Jamka a Krmka jsou kamarádky. Krmka vypadá trochu jako kočka, ale není to úplně kočka. A jednou si spolu hrály a začal foukat velký vítr. Knížku napsala autorka původně pro svou dceru Ester, aby jí nebylo smutno, když máma musela jet do porodnice s bráškou Martínkem. Spoluautor knížky – tehdy v břiše – mezitím vyrostl a vyprávění namaloval pro všechny děti, kterým je někdy smutno nebo které zrovna přiběhly domů, protože venku začalo foukat.

Když příběh spojuje generace

Některé příběhy mají zvláštní osud – vzniknou dávno předtím, než najdou svou konečnou podobu. Kniha O Jamce a Krmce je přesně takovým příběhem. Básnířka a spisovatelka Sylva Fischerová ji původně napsala pro svou dceru Ester, když čekala syna Martina. O mnoho let později se k ní vrátila – tentokrát společně právě se synem Martinem, dnes již umělcem, který knihu ilustroval.

Váš syn Martin je dnes umělcem. Jaké bylo sledovat, jak jeho umělecká vize oživuje příběh, který původně vznikl ještě před jeho narozením? Překvapil Vás něčím v pojetí ilustrací nebo během spolupráce?

Martin mě popravdě něčím překvapuje pořád, což věštila už jeho učitelka v mateřské školce: „Budete překvapená,“ říkala mi, a já se ušklíbala, jako čím asi – ale měla pravdu. Pochopitelně se hledalo, jak budou ty dvě zvláštní kamarádky, Jamka s Krmkou, vypadat – jelikož to nejsou úplně obyčejné bytosti – a nad tím jsme strávili hodně času. Myslím, že to trefil, že je to výborné.

Překvapil mě třeba obálkou: nejdřív uvažoval nad jednou složitější scénou, já mu říkala: „To je moc složitý, dej tam jenom Jamku s Krmkou“, a on to vyrobil skvěle, říkal: „Vidíš, to u nich právě přistálo to kotě a ony se na něho dívají seshora.“ – Tak to by mě nenapadlo takhle situačně to pojmout, i z hlediska perspektivy.

Celý rozhovor se Sylvou Fischerovou čtěte zde.