Ivan Binar: Všechny knihy jsem napsal z potřeby sdělit, co jsem pokládal za nutné, aby bylo sděleno

Život je plný překvapení a já se nedávno jednoho dočkal. Totiž zjištění, že Ivan Binar, spisovatel, publicita, chartista, který si také odseděl roční trest za svoje kulturní aktivity na Borech v sedmdesátých letech, napsal také několik dětských knih jako třeba Bibiana píská na prsty či Kráva a dědeček, které v pěkné grafické úpravě vydalo nakladatelství Meander, u nějž mu nyní vychází leporelo pro nejmenší s názvem Ve vzduchu a ve vodě. 

Jak jste se, pane Binare, vlastně dostal k tvorbě pro dětské čtenáře?
Knížkou pro děti to v šedesátých letech začalo, pokud nepočítám písňové texty pro amatérské divadélko Pod okapem v Ostravě a povídky publikované v rozhlase, v časopisech Červený květ nebo Tramp (tam jsem byl redaktorem). Svou první knížku jsem napsal bez ambic na vydání pro našeho malého synka Davida a rukopis podstrčil v hospodě výtvarnému redaktorovi nakladatelství Profil Václavu Beránkovi. Za optání nic nedáš… „Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá“ pak vyšla v ostravském Profilu s jeho ilustracemi. V rozhlasovém pořadu Hajaja z ní četl Miloš Kopecký na pokračování. Jenže tak jednoduché to nebylo. Knížka má vročení 1969, v tom roce byla vytištěna, bohatýrsky zapita a celý náklad, kromě autorských výtisků, uložen ve vazárně, kde čekal na dodání omyvatelného vikslajvantu, tehdy nedostatkové novinky. Vikslajvantu se knížka dočkala až za dva roky, v červenci 1971. Skutečnost, že konečně doputovala na knihkupecké pulty, jsem zjistil v Rudém právu, tiskovině, kterou měli povolenou odebírat i vězni. Vězel jsem tenkrát v ostravské vazební věznici, na Krajzáku. Jenže v knihkupectvích se knížka ani neohřála, političtí delikventi přeci nemohou vydávat ani knížky pro děti. Vzápětí byla z pultů stažena.
Do vězení jsem se dostal za účinkování ve scénické parafrázi na Katajevova „Syna pluku“ autorů Petra Podhrázkého a Josefa Fraise s hudbou Edvarda Schiffauera, za svoji nehranou hru „O hostu a rybě“ a povídku „Můj bratr Kain“ publikovanou v brněnském Kurýru. Byly to naše reakce na ruskou, sovětskou okupaci. Pět měsíců v ostravské vazbě a sedm v Plzni na Borech ve výkonu zbytku trestu. V procesu s ostravským divadlem Waterloo bylo v roce 1972 odsouzeno osm lidí, z toho čtyři nepodmínečně. Takže utrum s vydáváním knížek v československých socialistických nakladatelstvích.

Těch knih bylo jistě víc než ty, které jsem v úvodu uvedl.
Ve věznici na Borech jsme s Edou Schiffauerem – já libreto, on hudbu – napsali operu pro děti „Vrať nám, ptáku, hastrmana“. Jen tak, abychom neseděli zbůhdarma. Premiéry jsme se však dočkali až po listopadu ’89. Po 34 letech od napsání ji v roce 2007 uvedl Dismanův dětský rozhlasový sbor v divadle Minor a na jiných scénách, pak ostravské loutkové divadlo, ostravská opera a v roce 2019 Ringsakeroperaen v norském Brumunddalu.

Knížek pro děti mám vydaných fůru. Ještě za bolševika jsem si myslel, že by mi knížky pro děti snad mohly vycházet ... Leda bzum! Tři odevzdané rukopisy mně z nakladatelství Profil vrátili – prý na vlastní žádost. Ty vyšly až ve svobodě, po mém návratu z exilu. A psaly se další, už pro vnoučata a za spolupráce s nimi. Knížky vycházely kromě zmíněného Meandru v Albatrosu, Knižním klubu, Mladé frontě, Práhu; Česká televize vydala knižně Králíka Fialu, podle kterého natočili Večerníčky – režie David Súkup, výtvarnice a ilustrátorka Eva Sýkorová-Pekárková. Teď zrovna čekám, že mi z Meandru pošlou vydané leporelo „Ve vzduchu a na vodě“ s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové, dvanáct čtyřverší věnovaných ptactvu.

Jaké dětské knihy jste v dětství čítával vy?
Všechno, co se mi dostalo pod ruku. Po válce toho moc nevycházelo, ale k tomu málu se ledacos našlo v rodičovské knihovně. Bral jsem to po řadě, bez ladu a skladu. Měl jsem rád pohádky Němcové a Erbena, Sekoru a Ladu, Mahena a Hrubína, Swifta a de Costera, mayovky a verneovky, Posledního Mohykána ... Foglar mě nechával chladným. U babičky v truhle na půdě jsem objevil pravé poklady – rodokapsy a všelijaké škváry dobrodružné ještě z první republiky. Nádhera!
Ovšem velice silně na mne zapůsobila útlá knížečka dánského autora Jense Sigsgaarda „Míťa sám na světě“. Představa, že bych se někdy mohl probudit do prázdného bytu a pak v ulicích nepotkal jediného človíčka, mne děsí do dneška.

Za svůj život jste napsal řadu knih, z nichž mnohé vycházely v exilových nakladatelstvích. Které z nich jsou vašemu srdci nejbližší?
Všechny jsou napsány z potřeby sdělit, co jsem pokládal za nutné, aby bylo sděleno. Nutkání ukojeno, hotovo, už se k tomu nevracím.
Jinak je tomu s rukopisy, které dosud nevyšly. Knížka nevydaná není hotová, ta mne tíží na duši až do chvíle, než se objeví na veřejnosti. Letos očekávám vydání „Cesty do Meksika,“ má k tomu dojít ještě před Vánoci v brněnských Větrných mlýnech. Je to knížka věnovaná našim pěti vnoučatům. Už je všem přes dvacet, takže dětská knížka to není, i když si Meksiko vnoučata vymyslela v dětských letech jako úžasnou, tajuplnou zemi k prázdninovému pobývání, dospělým vstup zakázán. Ačkoli jejich náčelnice Manka před lety Meksiko zrušila, já si je stále uchovávám. Byla by škoda o ně přijít. A pak ještě na vydání čekají banality z oběžné dráhy, „Zpívej, Lojzo!“

Zmínil jsem exilová nakladatelství. Jak na ta léta prožitá v zahraničí vzpomínáte?
V dobrém. Všechno, co člověk prožije, i sebevětší mizérie, má svoji hodnotu; osobnost se skládá ze všeho prožitého. Kdybychom zažili něco jiného, také my bychom byli jiní. V době, kdy jsme doma jenom tušili, co je to Evropa, mohl jsem ji poznat a zjistit, že tam patřím; nejen Ostrava, Praha, Vlkovice, ale taky Vídeň, Sitzendorf, Mnichov, Paříž, Toronto, Florencie a Castagnetto Carducci jsou mým domovem; že tam potkávám své lidi, nijak se nelišící od krajanů žijících v československé socialistické ohradě, vytvořené nelidským režimem komunistů a sovětských okupantů. Že jsem doma i v Grosse Sperlgasse nebo Franz-Joseph-Strasse, že také německy, ba i hotentotsky, rukama nohama se domluvím, je-li vůle k dorozumění. A ta vůle se vždycky našla.
Otevřel se mi obzor do široka: mohl jsem číst knihy doma nedostupné, a nejen v cizích jazycích, také v češtině, vydávané v exilových nakladatelstvích: 68 Publishers v Torontu – tam mi Josef Škvorecký vydal novelu „Kdo, co je pan Gabriel?“, Index v Kolíně nad Rýnem, Konfrontace v Curychu a další; v mnichovském Obrys/Kontur PmD Daniela Strože mi vyšly dvě knížky, publikovat bylo možno v pařížském Svědectví Pavla Tigrida, v římských Listech Jiřího Pelikána a ve spoustě českých časopisů po celém světě; o Rádiu Svobodná Evropa nemluvě.

Jistě jste tam musel potkat mnoho statečných a zajímavých lidí.
Člověk je tvor společenský, bez lidí se neobejde. Sousedé v domě byli zprvu zdrženliví, než poznali, co jsme to za ptáky. S krajany to bylo snazší – ve Vídni byl spolek Čechů a Slováků, pořádal besedy a přednášky, vydával časopejsek. Nemohu tady odříkat seznam všech znamenitých lidí, s nimiž jsem se venku potkal a spřátelil, na které bych za jiných okolností sotva narazil. Nerad bych na někoho zapomněl. Zmíním jen každoroční setkávání českých intelektuálů z celého světa, které pořádala společnost Opus bonum břevnovského opata Anastáze Opaska v bavorském Frankenu.

Ivan Binar (*1942) je spisovatel a překladatel, studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě a později vyučoval na základní škole. Poté pracoval v zájmovém centru mládeže, redigoval časopis Tramp a publikoval v řadě dalších časopisů, např. v Mladém světě. Významně se podílel na ostravském studentském divadle Pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmínečně za pobuřování, kterého se měl dopustit účinkováním v muzikálu Syn pluku a publikováním protiokupační povídky. Po návratu z vězení psal do šuplíku, zaměstnán byl v několika manuálních profesích. O čtyři roky později byl donucen vystěhovat se z Československa. Azyl našel v Rakousku, kde působil jako tlumočník v uprchlickém táboře a restaurátor keramiky. V roce 1983 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa. Roku 1994 se vrátil do Prahy se Svobodnou Evropou. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů.
V našem nakladatelství Meander vyšly autorovy knihy Bibiana píská na prsty, který ilustrovala scénografka a výtvarnice Veronika Podzimková, Kráva a dědeček s ilustracemi Evy Sýkorové-Pekárkové a nejnověji leporelo Ve vzduchu a na vodě s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové.

Ptal se Jiří Kačur, celý rozhovor vyjde v literární příloze Krajských listů