Z návštěvy Aleše Palána v nakladatelství Meander

„Chtěla jsem, aby to bylo tajemné, ale teď po třinácti letech mi to už přijde normální. Pořád se mi ovšem líbí, že když to vysloví, má toho člověk plnou pusu.“ Ivana Pecháčková má na mysli název svého nakladatelství Meander. Podle jejího kamaráda feministy Mirka Vodrážky je to přímo ideální jméno pro „ženské nakladatelství“. A to bez ohledu na to, že jí název navrhl její muž, Ladislav Pecháček.

„Nezlobte se, ale já teď musím běžet. Představujeme novou knihu a na mě už čeká Vráťa Brabenec; zavoláme si zítra.“ Takové věty by se člověk od nakladatelky, která vydává knihy pro děti, nenadál. Čekat by spíš na ni měl třeba tvůrce Čtyřlístku Miroslav Němeček, než člen undergroundových Plastiků, ne? Ivana Pecháčková ale vydává i další nečekaná jména: Jiří Stránský, Ludvík Vaculík, Václav Havel... Ti všichni někdy napsali texty pro děti a Meander je teď přivádí na svět. Dělá to v podobě, která je skutečně vychytaná.   

Literární večer s Vráťou Brabencem ve Švandově divadle se povedl a my si s majitelkou nakladatelství domlouváme schůzku. Tak jako řada dalších malých nakladatelů má i ona svou redakci doma – vyhradila jí pracovnu, která je největším pokojem v bytě.

Máša je z třetího patra smíchovského činžáku slyšet až do přízemí. Evidentně ví, že přijde další host, a hlasitě ho na dálku vítá. Teorii o tom, jakou radost z toho rámusu měli sousedé režisér Štěpán Skalský nebo herečka Jiřina Petrovická (oba bohužel nedávno zesnulí) obyvatelé tohoto památkově chráněného funkcionalistického domu - nestačím plně rozvinout: Máša se na mě hned ve dveřích vrhá. „Máte doma taky zvířátko?“ sonduje Ivana Pecháčková a odvádí svého beagla - z něhož se ovšem prý v průběhu dospívání stal spíš nějaký puntíkovaný ohař šumavský - raději vedle. 

Cihly, nebo pumpy

„Prodávat knihy není jako prodávat cihly,“ zní sentence, kterou ze svých úst vypustil snad už každý nakladatel. Majitelka Meandru by spíš než o cihlách mohla mluvit o pumpách. Po studiích se totiž díky svým jazykovým znalostem na nějakou dobu uplatnila v zahraničním obchodě a do Británie a Itálie prodávala právě pumpy. „Nebyly to příliš technicky náročné stroje. Ty s litinovým bubnem a dřevěnou ručkou vypadaly i moc hezky,“ vzpomene si.

Je možné znalosti získané prodejem čerpadel uplatnit i na knižním trhu? Zřejmě moc ne. Do zahraničí – konkrétně to bylo Polsko – se zatím prodala práva jen na jediný titul z produkce Meandru, zájem byl o knihu Violy Fischerové Co vyprávěla dlouhá chvíle. Jedinou souvislost mezi svou někdejší a současnou profesí však nakladatelka po chvíli přemýšlení přece jen objeví: „Na veletrh do Brna jsem nejdřív jezdila s pumpami a po dvaceti letech s knihami…“

Knihy nakladatelství Meander přesto vycházejí i v jiných jazycích, než v češtině. Prodávají se zejména v musejních prodejnách v centru Prahy, kde si autorské knihy Petra Nikla nebo Jiřího Černického v angličtině kupují uměnímilovní turisté. Nejvíce jazykových mutací si však vysloužila edice Pražské legendy – o sv. Václavovi, o Golemovi a Pražském Jezulátku, které sepsala přímo Ivana Pecháčková. Ty vyšly anglicky, španělsky, německy a italsky.

Plyšáci v zástupu

Redaktorky, které odešly z Albatrosu, a začaly pracovat v jiných nakladatelstvích – a to nejen těch, které dělají dětskou literaturu - se často poznají i po letech na první pohled. Jejich kanceláře jako nezbytný umělecký doplněk zdobí vyrovnané zástupy různobarevných plyšáků. Ivana Pecháčková ve své pracovně nic takového nemá. V Albatrosu nikdy nepracovala a její první knížku tu dokonce odmítli vydat. (Proto se ostatně rozhodla pořídit si vlastní nakladatelství.)

Dobu, kdy výtvarná redakce Albatrosu, Artie či SNDKL připravovala titul třeba dva roky, bere nezávislá nakladatelka jako dětské knize zaslíbenou. A to nejen proto, že na dětské knihy byl čas, byly vkusné a výpravné. Řada nepohodlných autorů nesměla za minulého režimu psát dospělou literaturu a utíkala se k psaní pro děti; to jim bolševik ještě dovolil.

V knize Ludvíka Vaculíka Petr má medvěda, nebo co se Ivana Pecháčková pokusila tuto dobu připomenout. Kniha je díky ilustracím a grafickému pojetí poněkud retro. „Pan Vaculík mi přinesl rukopis té knížky - ležel mu doma už nějaký ten pátek - ale nepamatoval si, z jaké doby pochází. Mně se podle charakteru textu zdálo, že to mohlo být z období, kdy psal Morčata, tak jsem zvolila výtvarný styl sedmdesátých let,“ říká nakladatelka. Že jde o knihu současnou dokládá vložené cédéčko, na které Vaculík pohádky namluvil. Ani jednou se prý při tom nepřeřekl. „Já jsem totiž starý rozhlasák,“ vysvětloval.

Klučičí knížky

Z pracovny Meandru je řadou oken „širokoúhlý“ výhled na Arbesovo náměstí. Z kancelářské zdi Meandru shlíží nakladatelčina babička – tedy její portrét, jehož autorem je dědeček. O prázdninách trávených u prarodičů v Rožnově pod Radhoštěm vypráví Ivana Pecháčková s opravdovou chutí. Už jenom historie jejich domu na nábřeží – uvádí ho i David Vávra ve svých Šumných městech – je plná drsné poetiky. Dědeček koupil funkcionalistickou vilu navrženou Vítem Obrtelem od drogisty Novotného, který ho v roce 1932, světe div se, prohrál v kartách.

K dětským hrám sloužila v Rožnově krásná zahrada, naproti domu teče Bečva, prostorem, v němž bylo lze zažívat dobrodružství byla ovšem i četba. Dokud sama nedokázala poskládat písmenka do vět, četli vnučce prarodiče; dítě si vyžadovalo stále dokola Kytici. Milujícím prarodičům nikterak nevadilo, když Ivuška vzala do ruky barvičky a černobílé pérovky v knížkách si pěkně po svém vybarvila.

Později dítě četlo hlavně „klučičí“ knížky, třeba Rychlé šípy. „Přitom jsem brala jako diskriminaci, že tam není žádná holka,“ všímá si nakladatelka. Foglara později nahradil May, Stevenson – díky cílenému směrování dítěte k výuce jazyků čtený už v originále – Poe, Remarque... Skutečně: jako by na své juvenilní literární zážitky vzpomínal nějaký kluk. Navíc i první spisovatelský pokus budoucí nakladatelky se nazýval Péťova knížka – už v jejím názvu dominoval maskulinní prvek. „Měla jsem tehdy dojem, že zajímavé věci se dějí jen kolem kluků.“

Dohání to dnes nakladatelka zaměřením na mladé čtenářky? „Vysloveně pro dívky mám nějaké dvě tři knížky. Ostatní jsou pro všechny starší děti a jejich rodiče. Nedělám si iluze, že předškolní dítě bude mít plezír z mých knih,“ říká.

Ceny, ceny, ceny

Ten plezír ale mají dospělí – minimálně ti, kteří sedí v různých literárních porotách a komisích. Třináctiletá produkce Meandru se vměstná na jednu nevelkou poličku. Těch nemnoho knih ale získalo mnoho zlatých stuh IBBY, dvě Magnesie Litery, tituly Nejkrásnější kniha ČR, vítězství na veletrzích v Havlíčkově Brodě či Olomouci a další ceny. Někomu to může připadat až obsedantní, ale seznam ocenění je v posledních letech otištěn v každé knize Meandru. Do těch skutečně výpravných ho grafik Robert V. Novák odmítl jako cizorodý prvek kazící jeho koncepci knihy zařadit, tak je alespoň na vloženém letáku; i ten ale respektuje grafické pojetí každé knihy, i ten je pěkný. 

Neostýchá se Meander trochu takhle se před čtenáři chlubit? Ivana Pecháčková to vnímá jinak. Ocenění ji jednak osobně těší, a zároveň se je naučila používat jako – s prominutím za to téměř vulgární slovo – marketingovou strategii. „Čtenáři na  to opravdu slyší. Jiným nakladatelům šly prodeje knih v souvislosti s celosvětovou hospodářkou krizí dolů, ale já oproti loňsku zvedla prodej o 20%. Knihy jsou čím dál dražší a zákazníci chtějí kvalitu. První, co přestávají kupovat, jsou popíkové tituly v lesklém laminu. Meander vydá tři čtyři knihy za rok, ale ty jsou skutečně vyšlechtěné,“ říká.

Nakladatelka si evidentně nemyslí, že se dobré zboží chválí samo. Anotace na zadních stranách jejích knih jsou plné superlativů: arcikníže české literatury (Vaculík), jeden z nejosobitějších výtvarníků své generace (Černický), nositel četných výtvarných, hudebních, divadelních i literárních ocenění (Nikl). „Knížka s plátěným nebo jiným dražším potahem je na pultě zabalená, nikdo nepřijde sám na to, co ho čeká uvnitř, že je tam třeba cédéčko, anotace ji vychválit prostě musí, je-li její cena několik set korun. Funguje to,“ ví své Ivana Pecháčková.

Noční dohled

Kvalita knihy a úspěch je podmíněn permanentním dohledem nad celým výrobním procesem, nakladatelka knihu nepustí z dohledu, dokud není zcela hotová. Naučila se hodně škrtat, v některých knihách doporučuje autorovi tohle přepsat, tohle pokrátit a závěr předělat – ve dvou ve třech knihách je prý vysloveně její, směje se. Autoři se někdy trochu vzpouzejí, ale zdá se, že většinou její doporučení akceptují. K hotovému rukopisu hledá nakladatelka vhodného výtvarníka (někdy je to ale i opačně, prvotním původním dílem jsou obrázky), přemýšlí, komu bude styl a atmosféra knížky nejlépe vyhovovat, jaká dvojice autor-výtvarník se v knize skutečně „potká“. Svou představu nakladatelka dolaďuje pochopitelně i s grafikem. Dosud nic nového, takhle to chodí snad v každém nakladatelství. Nakladatelský dohled Meandru tady však zdaleka nekončí.

Když se Pecháčkovi v roce 2000 přestěhovali na Smíchov, podivili se, když z kuchyňského balkónu svého nového bytu uviděli ze skladu ve dvoře vyjíždět auto s knihami z Meandru. Ve dvoře, ovšem s adresou protější ulice, totiž sídlí tiskárna Libertas, kde nakladatelka své knihy také od té doby tiskne. Ideální situace pro to, aby mohla stát tiskařům doslova za zády a dohlížet na všechny nuance.

Knihy se kvůli většímu klidu tisknou mnohdy v noci. Který tiskař by ve tři ráno rád neslyšel: „Uberte ještě malinko té červené a zkuste přidat černou...“? Na tiskaře někdy dohlížejí i sami autoři: Petr Nikl spává u Pecháčků v bývalém pokoji pro služku, v noci pak s čerstvě vytištěnými archy bloudí po bytě a dumá, co ještě vylepšit.

Tento noční dohled Meander nepraktikuje jen v tiskárně Libertas: Ivana Pecháčková klidně zajede do Českých Budějovic, Jihlavy či Havlíčkova Brodu, jen aby si svou práci pohlídala. Ví také, že publikace se dá zkazit ještě v posledním článku výrobního řetězce, takže ji bývá vidět také v knihárně. „Třeba teď u posledního letošního titulu – komiksu Doba ledová, jsem nekompromisně nechala znovu vytisknout potah, který, natištěn proti vláknu, praskal ve švech, když ho v knihárně lepili na desky,“ stěžuje si. Ke spolupráci si vybírá nejen ty nejpečlivější tiskárny, ale i ty správné směny, kde jsou zkušení a ochotní tiskaři.

Člověku, který zná přístup mnoha českých tiskáren k zákazníkům, se taková vlídnost zdá až podezřelá. Co za tím stojí? „V jednu dobu jsem začala tiskařům nosit pozornosti, abych je trochu vyhecovala z letargie,“ přiznává nakladatelka. „Mám už nejen „své“ autory a výtvarníky, ale i své oblíbené tiskaře. Párkrát jsem něco reklamovala, stačilo mi, když byl některý arch špatně spasovaný, různá intenzita barvy na arších nebo ručně vlepovaný obrázek nebyl vycentrovaný. Výsledkem je, že když teď prý vidí v tiskárně na zakázkovém archu Meander, už předem se děsí, že to zas bude představení, ale na práci si dají mnohem víc záležet. Když mají jakoukoliv pochybnost, a já nejsem přímo po ruce, hned mi raději volají.“

Pořád nechápu, proč raději nepošlou Meander k šípku. „I tiskaře jejich práce baví, když vidí, jak všem, kdo na knize pracují, na ní záleží a taky mají radost, když jejich výrobek dostane nějakou tu cenu. I oni se jí mohou prezentovat.“ Aha, tak ty ceny fungují i tady.

Možná fungují i na Ministerstvu kultury, které je k Meandru tradičně pozorné - zřejmě jsou tam rádi, že mohou ukazovat, jak pěkné knížky podporují.

Kroužek kibiců

Spolupracovníci Meandru bývají většinou nejdřív kamarádi či známí a až pak se pustí do společného díla. S Petrem Niklem se Ivana Pecháčková seznámila přes společného kamaráda sochaře Mária Kotrbu v prvním ročníku na AVU. S Jiřím Stránským se náhodou potkala před lety na dovolené v Normandii, kde Pecháčkovi střídali Stránské v domě v Cabourgu. „Taky jsem vydal knížku pro děti, jestli chcete, ukážu vám to,“ nabídl Jiří Stránský nejen své dílo, ale také svého dvorního ilustrátora Matěje Formana. Když začala Ivana Pecháčková pořádat literární večery ve Švandově divadle na Smíchově, měla tam čtení i básnířka Viola Fischerová a také se přihlásila ke svému dávnému psaní pro děti. Vráťa Brabenec tam hrál na ságo při pořadu Martina Machovce k Egonu Bondymu...

„Mám ve svých přátelích a známých z literárních i výtvarných kruhů umělecký korektiv. Do práce mi rádi mluví, řeknou mi svůj názor i na knihu, kterou u mě uvidí ve fázi příprav rozloženou na podlaze. Brblají mi do toho a mně to vyhovuje. Není to špatné mít takové kibice,“ říká nakladatelka.

Výpravné knihy vydává Meander v edici Modrý slon. „Moje děti jako malé milovaly všechny ty dysneyovky, které jsem ji nijak nezakazovala, ale chtěla jsem jim - a všem dětem – nabídnout i jinou možnost - původní české autory ilustrované známými výtvarníky. Nechci vydávat žádné banální storky, ale dobré, neprvoplánové příběhy. Jasně, je to svého druhu osvěta, snaha esteticky zapůsobit, pomoci čtenářům uvědomit si jejich vztah k přírodě a všem tvorům v ní, včetně mezilidských vztahů, odsoudit neduhy dnešní doby od konzumu až po lhostejnost k osudu planety,“ říká o něco vážněji nakladatelka. Příští kniha Violy Fischerové, kterou má na stole v rukopise Jak zvířátka uzdravila smutný dům třeba popisuje, jak se bránit proti zvůli majitele domu, který nechce nájemníkům dovolit chovat zvířátka. „Je to vlastně jakýsi návod pro děti jak budovat občanskou společnost.“

„Když jsem začínala vydávat knížky, moje rodina to brala celkem sportovně. Teď jsou děti v pubertě a vůbec nejsou vděčné, když k nám přijde třeba Ludvík Vaculík s nanukovým dortem a pozve je, aby si s námi šly taky povídat o literatuře. „Jednou budete vzpomínat na to, kdo všechno k nám chodil, rozčiluju se, ale málo platné,“ pokrčí rameny Ivana Pecháčková, „víc by ocenili, kdybych pracovnu v bytě zrušila a otevřela si někde regulérní redakci, aby mohli mít v našem poměrně velkém bytě stále plném návštěv víc soukromí.

A co se tedy dá od Meandru očekávat do budoucna? V těsné blízkosti jeho sídla na Arbesově náměstí fungovalo zavedené Arbesovo knihkupectví – nyní tu firma O2 prodává své mobily. Optimisticky naladěná nakladatelka si už od doby uzavření nakladatelství hýčkala sen o malém knihkupectvíčku, kde by se prodávaly krásné knihy nejen z Meandru. Hýčká si ho podle svých slov ale už tak dlouho, že si není vůbec jistá, zda hýčkání přejde někdy v zařizování.

Co ale jistě bude trvat, bude přátelství a dobré vztahy lidí kolem Meandru. Prvních sto výtisků každé knihy bývá číslovaných a signovaných a jejich podepisování po vydání knihy se stalo už jakýmsi obřadem, při němž se sejdou nejen autoři a výtvarníci, jejichž dílem kniha je, ale někdy také jejich rodiny na večeři nebo aspoň při sklence mešního vína.

V širším kruhu nakladatelském se někdy vyrazí i na společné prázdniny. „Desetileté narozeniny Meandru jsme předloni strávili na kolech po dalmatských ostrovech, mezi nimiž jsme se plavili na staré jadranské jachtě Sylvě v počtu zhruba pětadvaceti lidí. „Bylo to strašně fajn, užili jsme si dřiny na strmých kozích stezkách, kouzelné přírody ostrovů bez turistů i legrace na lodi… Těší mě, že všichni chtějí zase někam vyrazit až nám za dva roky bude patnáct let,“ usmívá se Ivana Pecháčková, „a sneseme se i na malé palubě, nejen při práci na knížkách.“

ALEŠ PALÁN