S Ivanou Pecháčkovou o knihách, které vedou děti k umění

Rádi se opájíme představou výjimečné tradice české dětské literatury. Podle průzkumů čtenářské gramotnosti, ať už si o nich myslíme cokoli, však žijeme v zemi analfabetů. Jaká literatura může děti motivovat ke čtení? A jaká je její cesta k dětskému čtenáři?

V čem podle vás spočívá specifikum dětské literatury?

Je to jeden z prvních druhů umění, které se k dětem dostává. Tedy asi kromě zpěvu a muziky, pokud jim rodiče zpívají. Zkrátka kniha začíná vést děti k umění. Díky ilustracím poznají později výtvarné umění nebo jdou na divadelní, filmovou adaptaci… psané slovo je základem všeho, ať scénář, drama, libreto. Číst by měla celá rodina. Rodiče dětem, starší sourozenci mladším. Jenže dneska už nečtou ani rodiče. Myslím, že je nutné, aby se cíleně četlo společně. Ze začátku jsem se na besedách dětí ptala: Kdo čte víc, maminka nebo tatínek?, teď se ptám: Zahlédli jste někdy doma někoho s knihou? Rodiče, kteří sami nečtou (a nejmladší generace takových už tu je), si myslí, že se to dožene ve škole. Ale chybí-li návyk ke čtení, škola už nedožene nic.

V čem jsou z hlediska nakladatele výhody a rizika vydávání literatury pro děti?

To už je věc praktická. Dětská kniha je asi pětkrát dražší, protože přibývá honorář výtvarníka, dobrého grafika, pak za skeny a retuše originálů. Tiskne se barevně, ve větších formátech.  A samozřejmě propagace. Každý dobrý novinář napíše rád o dobré knize, ale když mu na stole přistane sebezajímavější dětská kniha a k tomu ještě prvotina, tak většinou nic nenapíše. A napíše-li, nepodaří se mu to protlačit do novin. Vloni se to podařilo snad jen jednou, když dal Jiří Peňás do Lidovek velkou recenzi Pohádky o smutné továrně i s obrázky. A to jen proto, že tehdy v Plzni probíhaly Dny českého industriálu. Ale taky díky tomu se začala kniha dobře prodávat. A výhody? Hm… možná se náklad dětské knihy prodá rychleji než dospělé.

Nejen mediální, ale i odborná recepce dětské literatury je tedy zřejmě naprosto nedostatečná?

Téměř nulová. Co se týče propagace, všechno si děláme sami. Jsme asi jedni z prvních, kdo loni přišel s animovanými booktrailery, které dáváme na různé sociální sítě, aby se čtenáři o knihách dozvěděli poutavějším způsobem. Nikdo si toho zatím pořádně nevšiml, ale je to poměrně čerstvá věc. Tak uvidíme.

Knihy dětem kupují dospělí. Počítáte při vydání i s tím, že kniha musí zaujmout dospělého?

Samozřejmě, z drtivé většiny jsou určené pro společné čtení, tak musíme myslet i na rodiče. Pro ně jsou určené anotace. Ale na dětských webech by měla být reklama cílená i na děti. Jako první myslím kdysi rozdělil Vít Herman web www.citarny.cz na část pro dospělé čtenáře, rodiče, knihovníky aj. a na sekci pro děti. Minulý rok se na Tabooku mluvilo o situaci ve Francii. Francouzští hosté zmiňovali věstníky podporované vládou, které kolují po knihovnách i školách, kde představují, co všechno za uplynulý rok ve francouzské literatuře vyšlo, a v podstatě mohou doporučit rodičům i učitelům, co stojí za přečtení, ale i pomoci orientovat se knihkupcům. To je, myslím, skvělé! Proto jsme v Komisi pro dětskou knihu sdružující nakladatele dětských knih iniciovali vznik katalogu Nejlepší knihy dětem, kde je výběr z českých knih pro děti a mládež za rok 2012 a 2013. Psali ho přední odborníci Petr Matoušek a Jana Čeňková. Byla bych ráda, kdyby se z toho časem vyvinul i nějaký časopis.

Podle jakých kritérií vybíráte autory?

Tak, jak mi je život přináší. Někdy si zkusím sama vybrat, někoho si vytipuju, ale to nikdy moc nevyšlo. Takhle jsem například oslovila Antonína Bajaju nebo Jáchyma Topola. Většinou texty nabízejí autoři sami, o pak jde skoro samo. Výjimka je Václav Havel. Jednou nám četla dcera Emma při večeři a nechala nás hádat, co to je, hrozně se nám to líbilo. Byli to Pižďuchové. Zrovna panu autorovi končilo prezidentské období, tak jsem ho oslovila a ono to vyšlo.

Je známé jméno zárukou lepší prodejnosti?

Je. Dotiskovali jsme krom Havla například knížky Vráti Brabence, Petra Nikla, Radka Malého, samozřejmě Hrubína... Pokud mám neznámého autora, snažím se k němu dát známého ilustrátora a obráceně.

Mezi vašimi autory jsou i úspěšní spisovatelé literatury pro dospělé. Liší se podle vás tvorba těchto autorů od autorů, kteří se zaměřují výhradně na dětskou literaturu?

Jsou autoři, kteří píšou jen pro děti, a jejich knihy jsou tak nějak stejné a dost podobné knihám jiných autorů, protože vlastně neumí s nechtějí nic jiného psát. Ale zase je to mnohem řemeslnější. Jsou to víc machři, takže dětem se to velmi dobře čte. Zatímco třeba zmiňovaní Havlovi Pižďuchové jsou vlastně taková malá absurdní mikrodramátka, hůř se chápe, co tím chtěl autor říci a baví spíš dospělé než děti. Vráťa Brabenec to samé, ten řekl, že se nesníží k tomu, aby dětem podlejzal a píše pro ně spíš povídky, které baví i jeho… Romány Magdaleny Platzové pro dospělé se prodávají dobře, její dětská knížka už moc ne. Ale třeba se to jen špatně sešlo. Tehdy odjela do New Yorku, a tak se nestihla žádná autorská čtení. Když to srovnám, píší-li autoři dospělé literatury pro děti, tak se na rozdíl od výhradních autorů dětské literatury, zaměřují na závažnější témata a  nepřizpůsobují a priori text recepci dětského čtenáře. Něco jiného ovšem je, když píšou vlastním dětem – například z vězení jako Jirous, Stránský. Nebo když Joyce psal svému vnoučkovi (Kočka a čert byl původně dopis a vnuk to později nabídl k vydání Gallimardu). Huxley psal pro čtyřletou neteř. To jsou velmi láskyplně napsané texty.

V kavárně Švandova divadla připravujete pravidelnou Literární kavárnu. Jaký má u dětí úspěch? Chovají se na literárních večerech jinak než dospělí?

Občas něco rozlijou, rozbijou, posledně jsme sbírali sklo. Myslím, že se děti v kavárně, prostředí dospělých, cítí dobře, soutěží o knihy, poslouchají muziku. Ale dospějí převažují, každé dítě vyvažujeme zlatem… chodí s nimi kamarádi a známí. Musíme zakázat kouření, paní učitelky si pak stěžujou, že se jich matky podezřívavě ptají, kde to byli, když dítě přijde ze čtení domů jako z udírny. Ale myslím, že to je lepší, přitažlivější prostředí než číst někde v knihovně. Kavárna je pro děti atypické prostředí. Často chodí i rodiny, které to vezmou dohromady s divadlem, kavárnou stále někdo prochází, čtení ruší kávovar a spousta zvuků, ale je to autentický prostor.

Proměnil se za těch osmnáct let, co se věnujete vydávání dětské literatury, dětský čtenář?

Problém je, že kluci přestali číst úplně.  A když čtou, tak se za to málem stydí. Něco málo přečtou ve třetí nebo čtvrté třídě, ale pak v osmé, deváté nečtou vůbec. Čtení pro ně není sexy, narozdíl od her, které hrají s vrstevníky. Nedávno mě úplně vyděsil krátký šot ve zpravodajství o řečových poruchách, kde se ukázalo, že tří, čtyřleté děti, které měly problémy s mluvením, viděly první knihu nebo leporelo až v ordinaci logopeda! Dnešní rodiče vodí do poradny malé děti závislé na hrách na tabletech, které jim dali do ruky, aby od nich měli pokoj a nemuseli s nimi ani mluvit. Doma už žádné knihy nemají.

Takže problém není v proměně vkusu, ale spíš v tom, zda děti vůbec čtou?

Vkus je asi stejný, od Harryho Pottera jen přešly k fantasy a upířím ságám...  Ale klidně ať čtou cokoli. Hrubína, nebo i toho školního Říhu s družstevním vajíčkem, pak holky Jacqueline Wilsonovou, Upíří deníky…Třeba se pak dostanou jinam.

Říkáte, že kluci nečtou, holky čtou červenou knihovnu. Myslíte při sestavování nakladatelského plánu na tato genderová rozlišení, klučičí a holčičí témata, žánry?

Ne. Já si myslím, že to má být vždy čtení pro rodinu. Chci, aby kniha byla především artefakt. Aby to byla designová věc a natolik dořešená, že takové knihy budou děti jednou v životě chtít i pro své děti, že si řeknou, takhle má knížka vypadat. Zajímá mě kvalita textu, který musí být něčím zvláštní, a stejně tak ilustrací a je mi úplně jedno, jestli to budou číst holčičky nebo kluci.

Jako roli tedy hraje v dětských knihách jejich výtvarná, grafická podoba?

Je to zcela rovnoprávné s textovou stránkou. Štve mě, že z krásné literatury téměř úplně vymizely knižní ilustrace pro dospělé čtenáře.  Když jsme se sešli s Jiřím Sopkem k ilustracím, říkala jsem: Tvůj obraz si může dovolit málokdo, ale ilustraci každý. Dětem se tu dostává v knížce ta nejšpičkovější kvalita a současně navazujeme na tradici, která tu vždy byla, kdy již slavní výtvarníci ilustrovali i knihy – Čapek, Zrzavý, Preisler…

Ovlivnilo vydávání dětské literatury váš vlastní, dospělý, čtenářský vkus, zájem?

Proměnil, strašlivě. Nejspíš jsem nějak zinfantilněla. Čtu víc knihy pro děti, snažím se podle doporučení překladatelů orientovat se a číst i cizojazyčnou dětskou literaturu. Na filosofické věci, jaké jsem četla dřív a které se u nás povalují všude, protože je čte můj muž a děti – studenti, mi bohužel moc času nezbývá. Jinak ale naši literární scénu sleduju a přečtu všechno zajímavé, co během roku vyjde.

Hodně se mluví o tradici dětské literatury v české literatuře. Je vzhledem k překladovým literaturám v něčem specifická?

Tak čeho si člověk na první pohled všimne, je ta výtvarná stránka. Jak jsem říkala, vždy tu byla velmi silná tradice ilustrací, které tvořili známí výtvarníci a přední nakladatelské domy, které současně dělaly i výstavy. A knihy upravovali skvělí typografové, jako Teute. Asi nikdy nebudeme dělat realistické ilustrace jako Francouzi, kteří málokdy do dětských knížek dávají abstraktní ilustrace. Všimla jsem si, že to se nelíbí ani jinde po Evropě, ve Skandinávii, v Německu. Několikrát mi volal například Steven James Joyce, že se mu strašně nelíbí ilustrace, které jsme udělali k dědečkovu rukopisu, a nechal mi poslat ilustrace z Gallimardu, jak by Kočka a čert měla vypadat. Byly to hyperrealistické ilustrace s do detailů prokresleným městem, v němž se příběh odehrává.

Spočívá ono specifikum tedy především ve výtvarné a typografické podobě textu nebo i v literární?

Výtvarná nás napadne jako první, ale samozřejmě i v literární. Už prvorepublikoví autoři psali také pro děti. A během normalizace psala řada zakázaných autorů pod cizími jmény dětské knížky a dokázala se tím dobře uživit. Kniha se v redakci SNDK a pak Albatrosu piplala i dva roky, takže byla po všech stránkách pečlivě připravená. Dneska se dětským knížkám s takovou péčí věnuje už jen pár nadšenců. Není na to čas ani peníze.

Blanka Činátlová