Iva Pecháčková vydává knížky, jaké nikdo ve světě nedělá. Upoutala s nimi i v Číně

Ivana Pecháčková vystudovala ekonomii a pár let vyvážela do zahraničí čerpadla. Během mateřské si přivydělávala odbornými překlady a přes ně se dostala k literatuře a k podnikání v oboru, který jí otevřel cestu dokonce až do Číny. Knížky, které vydává její knižní nakladatelství Meander, jsou totiž výjimečné. To, co Ivana Pecháčková umí a v čem ji uznávají i ve světě, však znamenalo roky hledání, učení a přesvědčování. Na začátku jejího podnikání byl i tak trochu truc. Před více než dvaceti lety totiž dostala k překladu americký kalendář. „To bych pro naše děti o českém adventu napsala lépe,“ řekla si tehdy a zkusila to. Výsledkem byl netradiční adventní kalendář. Když obešla velká vydavatelství, zda budou mít o její prvotinu zájem, všude jí odmítli. „Vždycky si vzali do ruky kalkulačku, zjistili, co to bude stát. Pak pokrčili rameny a řekli, že se jim to líbí, ale je to strašně drahé. V Albatrosu mi známá redaktorka doporučila, ať to vydám sama a ve více jazycích,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky.

A vy jste dala na jejich radu, založila jste vlastní nakladatelství a kalendář jste si vydala sama. Bylo to tak trochu na truc velkým vydavatelům?

Jiná cesta nebyla, jinak by knížka nespatřila světlo světa. Kalendář jsem vydala v češtině, slovenštině, angličtině, němčině a italštině. Měla jsem známé a kamarády překladatele, kteří mi to přeložili víceméně zdarma. Spočítala jsem si, že nemá cenu nést to někomu na zlatém podnose. Navíc se mi na vydání podařilo sehnat i peníze. Potkala jsem podnikatele, který se vrátil z emigrace a vozil k nám zahraniční literaturu a ten mi na vydání knihy poskytl asi 650 tisíc korun. Za to jsem mu musela odevzdat celý náklad a knihy jsem si pak od něj musela kupovat. To mi ale nevadilo, já byla ten nakladatel, který si kalendář vydal.

Podařilo se kalendář prodat? Byl to nakonec dobrý obchod?

Ano,  zisk byl asi 500 tisíc korun a za ty peníze se daly vydávat další knihy.

Jste nakladatelka, překladatelka, spisovatelka, která z těchto tří rolí vám sedí nejvíc, kde je vaše nejsilnější parketa?

Nedávno jsem počítala všechny své profese, v nakladatelství musím dělat prakticky všechno. Spočítala jsem to skoro na třicet profesí – editor, závozník, skladník, technický redaktor, překladatel, tlumočník, organizátor, manažer, účetní…Úplně nejvíc mě ale baví překládat, samozřejmě taky psát a pak nakladatelovat. A úplně nejmíň mě baví shánět peníze, aby knihy mohly vyjít, bez toho to prostě nejde. Zkoušela jsem na fundraising někoho sehnat. Ovšem shánět peníze – to hned tak někdo neumí.

Vydala jste už 180 titulů, některé jste představila v listopadu na čínském knižním dětského veletrhu v Šanghaji, jak jste se tam vlastně dostala?

Na pozvání. Dodatečně jsem se dozvěděla, že z 97 přihlášek od nakladatelství z celého světa vybrali jedenáct, jimž uhradili veškeré náklady cesty.  Mně si vybrali proto, že se jim líbily knížky, jaké nikdo ve světě nedělá.

To byl úspěch.

Asi ano. Na veletrhu jsem měla i přednášku o ilustraci a o tom, že knihy lze vydávat třeba v šesti jazycích najednou v jednou soutisku a prodávat je do celého světa.  Číňané by také chtěli ve světě uspět, proto je zajímá, jak má vypadat globální ilustrace. Rádi by obrázkové knihy pro děti exportovali do celého světa.

Dnes má vaše nakladatelství 20 let, knihy, které vydáváte, sklízejí jedno ocenění za druhým. Máte v sobě nějaký radar, který vám říká – toho autora vydám, toho ne? Podle čeho si vybíráte?

Některé autory a ilustrátory si vyberu sama, některé mi doporučili mí přátelé a známí. Ví se, že spolupracuji s dobrými výtvarníky a grafiky, kteří dokážou vytvořit krásnou knihu.

Jak se rodí takový titul?

To je různé. Většinou se mi do ruky dostane nějaký rukopis, který se mi líbí. K němu si vybírám výtvarníka, který by ho dokázal nějak nápaditě ilustrovat. Pak vždycky seznámím autora s výtvarníkem, přizveme i grafika. Debatujeme o knížce, pak vzniknou první ilustrace. Někdy tomu ale bývá i obráceně. K již hotovým ilustracím vzniká text až později – jako tomu bylo třeba v případě již slavných knížek Velká cesta malého pána nebo Rusalka.

Takže se snažíte propojit stejnou „krevní skupinu“ lidí, aby si porozuměli a narodilo se víc, než by si na začátku mysleli?

Přesně tak. Když se podaří propojit všechny, včetně těch, kteří nakonec knihu vytisknou a svážou, je to mimořádně krásná tvůrčí práce.

Důležité je i samotné zpracování knížek. Co je na výrobě nejrizikovější?

Když si hlídáte celý výrobní proces i předtiskovou přípravu, nepodstupujete rizika, máte to v rukou. Když v tiskárně vidí pro věc zapáleného nakladatele, jdou do toho také tak.  Někdy vznikají i zajímavé tiskové nápady, jak knihu dotvořit a jak jí dát lepší barvy. Stejně tak je to s vazbou. U jednoho titulu jsme kdysi například zjistili, že se bude muset ručně vázat, protože strojově to nešlo. Tak ji tehdy navrhl grafik Robert V. Novák. Niklova kniha O Rybabě a Mořské duši se pak stala nejkrásnější knihou roku. Někdy je to kouzlo nechtěného.

Takže je to i tak trochu o tiskařské alchymii a hledání nových možností?

Ano, vymýšlí se i za pochodu. Kniha je už sice připravená, ale postupně se rodí další nápady. V tomto podnikání je to podobně jako s uměním. Musíte umět nadchnout všechny, nejen umělce, ale i tiskaře a ty, kteří knihu svážou. V některých tiskárnách dokonce slýchám, že když přijde nějaká komplikovaná zakázka se jménem Pecháčková-Meander,  předem se křižují: „To zas bude něco, ta si zas bude vymýšlet…(smích)“  Ale pak knížka dostane cenu a oni mají z toho, že se povedla, stejnou radost jako já.

Když se podíváte na knihu, co musí mít, abyste o ní řekla – ta je kvalitní a krásná?

Už z dálky mě u krásné knihy upoutá obálka, už ta většinou napoví, co najdete uvnitř. Když knihu otevřu, musí zaujmout i papír v knižním bloku, vazba, použité plátno. A pak, když už dostanu chuť se do knížky začíst, protože mne zaujme i typografie, vybrané písmo a grafická úprava, text nesmí škobrtat. Ale co hlavně – knížka musí být o něčem…

Jste tedy náročná nakladatelka?

To bezesporu. Krásná knížka musí splňovat všechna zadaná kritéria. Je velká škoda, když zjistíte, že některá knížka je krásná jen po výtvarné stránce, ale uvnitř nic není. Kolikrát to u dětských knížek vidím, chybí jim příběh. Přečtete ji a na konci se nic neuděje, nemá žádné poselství. A platí to samozřejmě i naopak. Máte skvělý text a když se dostane k ilustrátorovi „neumětelovi“, je po kráse. Také si myslím, že se na knihách v mnoha nakladatelstvích mohlo víc redakčně zapracovat.

Bohatě ilustrované knihy nemohou být levné. Je těžké prosadit je u knihkupců, aby je zařadili na knižní pult?

Je to velmi těžké. Když jsem začínala, vydělané peníze z Adventního kalendáře se brzy rozplynuly v dalších uměleckých knihách. Tak například jsem vydala knihu Petra Nikla nazvanou Pohádka o Rybitince, která zahajovala naši slavnou artovou edici Modrý slon. Bylo to pár let po sametové revoluci, v době, kdy vycházely disneyovky a reprinty Káji Maříka, Gabry a Málinky a trh jimi zdánlivě stále nebyl nasycen. Říkala jsem si, že je čas i na nové knížky pro děti od českých autorů. I když náklad takových nových knih pro děti nebyl vysoký – v češtině například tisíc kusů a v angličtině 300 kusů – prodávaly se tři, čtyři roky.

Postupně si ale čtenáři začali na tento typ dražších uměleckých knih zvykat. Dnes jsou z nich dva tábory – jedni ty knížky milují a ptají se: „Kdy už vyjde další kniha od toho a toho autora, kdy bude dotisk té nebo oné knížky.“ Bohužel stále existují i takoví knihkupci, kteří nám knížky po roce vracejí poničené a potrhané a říkají: „Vždyť jsme vás upozorňovali, když to nemá lamino, aby si u knížky dítě i posvačilo, není to pro děti.“

Co jste si z toho vzali?

Postupně jsme začali dodávat knížky jen do těch kultivovaných knihkupectví, designových obchůdků a také galerií – jsou ve Veletržním paláci, v Rudolfinu, v Umělecko-průmyslovém muzeu, v DOXu, v GASKu a řadě dalších významných galeriích. To ostatně není nic nového, sama jsem si vozívala ty nejhezčí knížky pro děti z pařížské Centre Pompidou nebo Londýnské TATE… Začala jsem si u nás hledat stejné cesty ke čtenářům, kteří tyto knihy ocení.

Stává se vám, že s vámi chtějí distributoři nebo knihkupci smlouvat o cenu, aby měli vyšší marži?

Ani ne, oni vědí, že vyrobit takové knížky není levné a nakladateli zůstává minimum. Když taková knížka stojí třeba 380 korun a je ručně vázaná, jen samotná vazba stojí 80 korun. Můj rabat je zpravidla nižší, než mají velké nakladatelské domy. Lidé si ale zvykají, že krásné knihy nemohou být levné, začínají si vybírat, co si koupí do své knihovny.

Knihy, které vydáváte, dnes nejsou jen v knihovnách dětí, ale i dospělých. Čím tyto knížky oslovují dospělé lidi?

Znám to z příběhů, které se ke mně dostanou. Někteří nechtějí knížky příliš malým dětem dávat do ruky, jednak proto, aby je nezničily, ale zároveň i proto, aby jim z nich sami četli a trochu i dovyprávěli a dovysvětlili příběh. Tyto knížky jsou určené vyloženě pro rodinné čtení. Tento trend jde ostatně právě světem a my to děláme vlastně už dvacet let. Ukazuje se, že v době, kdy děti nerady čtou a rodiče začnou číst s nimi, a to denně a z náročnějších knížek, baví to všechny. Rodiče i děti. Když dítě něčemu nerozumí, rodič to vysvětlí, funguje to. Dítě pochopí, že kniha je něco krásného, co si zaslouží pozornost všech členů v rodině.

Vaše knížky jsou tedy klíčem, který otevírá cestu k rodinnému čtení?

Myslím, že ano.  Mívám ohlasy, že u četby některých knížek si rodiče užili jako už dlouho ne, zatímco dítě nerozumí humoru, který je tu pro dospělého čtenáře. A naopak, děti se smějí humoru, jemuž rodiče už odrostli.

Dá se vydáváním knih zbohatnout?
Myslím, že ano, ale člověk by musel dělat více kompromisů a ústupků tomu, co si trh žádá.  A možná, kdybychom pořádali výstavy, o něž nám stále někdo píše, a ty si pak nechali zaplatit. My ale k vydávání knížek děláme spoustu aktivit zcela zdarma, jedním z typických příkladů je pražský literární festival Děti, čtete?, jehož 7. ročník právě začínám připravovat.

Co vás tedy živí, překlady?

Ty také, pořád mě baví. Mám ale spoustu dalších aktivit.

Žijeme v internetové době, děti koukají do internetu, čtou se knížky v elektronické podobě. Nemáte obavu, že krásné publikace jednou zmizí?

Nemám, myslím, že zmizí jen knížky na jedno přečtení, standardní tituly. V Číně, kde jsem byla už víckrát, vidím, jak  všichni čtou ze čteček a chytrých telefonů, stamilióny čtenářů, tentokrát jsem tam mimo veletrh viděla už jen jednu jedinou dívku číst z tištěné knihy.  Je to hrozná doba, tahle internetová doba… ale nebude rozhodně znamenat konec krásných knih, jdou to artefakty, které jsou víc, než to, co můžete mít v té čtečce.

Měla jste někdy chuť své podnikání zabalit a říct si a dost?

Měla. Když si řeknete, že bych mohla nakladatelství  výhodně prodat a mít čas na překlady a začít opět víc psát. Mám rozpracovaný jeden rukopis a dva scénáře, nemám na ně ale pořád čas.

A přišla taková nabídka?

Jedna taková přišla. Ale jeden známý grafik mi řekl – to by už ale nebyly takové knížky jako od tebe! Možná jsem o tom měla víc přemýšlet, ale nelituji, má práce mě baví. I když tvůrčí práce je v tom tak jen osm až deset procent. Ostatní je vyplňování formulářů a žádostí o granty a další nakladatelské rutinní práce. Ale když se začtu do nějakého nového rukopisu, který se mi líbí a začnu ho redigovat,  nebo když přinese výtvarník ilustrace a začneme je strkat do knížky, to je něco neuvěřitelně zábavného…