Iva Pecháčková o talentované návrhářce hraček Libuši Niklové
Ve vašem nakladatelství byla vydána v roce 2013 autorská kniha Petra Nikla nazvaná Foukací povídky. Tato kniha je inspirována hračkami jeho maminky, návrhářky Libuše Niklové. Jak došlo ke spolupráci s Petrem Niklem právě na této knize?
S Petrem Niklem spolupracuji v podstatě již 2 desetiletí. To on nakreslil logo umělecké edice Modrý slon, v níž vycházejí artové knihy pro děti i jejich rodiče v grafické úpravě předních českých typografů a na velmi kvalitních papírech. Vždy prvních 100 výtisků je autorem a ilustrátorem signovaných. Již dnes jsou předmětem sběratelského zájmu. Jako první vyšla v této edici právě Niklova kniha Pohádka o Rybitince a postupně i další desítka Niklových autorských knih.
S hračkami Libuše Niklové si hrály celé generace dětí a vyrábějí se i dnes. Co se vám osobně líbí na jejich designu?
Líbí se mi na nich, jak jsou kulaté a šikovné do ruky a vůbec moc hezky tvarované. Nafukovací zvířátka mají tak nápaditě tvarovaná tělíčka, vypadala by dobře i jako sošky z klasických materiálů. Ale paní Niklová je vymýšlela v převratné době, kdy plasty začaly nahrazovat klasické materiály hraček jako dřevo a kovy, textil a kaučuk i sklo a své umění dovedla k dokonalosti. Nechala si patentovat desítky vynálezů – třeba ten její klasický kocour, který byl v 60. letech skoro v každé druhé rodině s dětmi – aby tělo kocoura bylo pružné, nikoli tuhý válec, napadlo ji použít varhánkovou hadici (jež umožňuje propojit dva různě vysoko umístěné otvory), které si všimla na splachovací nádržce na toaletě. Stačilo dodat pískátko a hlavu a nohy a mňoukající kocour byl na světě. Ten se mi asi líbí ze všech hraček nejvíc.
Letos uplynulo 35 let od smrti této talentované návrhářky hraček. Jak podle vás změnila jejich tradiční vnímání?
Myslím, že z nich udělala zcela nadčasovou výtvarnou záležitost, což dokumentovala i velká výstava v pařížském Louvru v Musée des arts décoratives před asi 6 lety. Ty hračky také přímo vybízejí k vyprávění různých příběhů z různých prostředí (což je přece zřejmé z knih Foukací povídky), takže dětem pomáhají tvořivě rozvíjet fantazii. A to, jak pěkně se hraje s měkkými nafukovacími hračkami se přesvědčily děti v celém světě.
Kniha Foukací povídky obsahuje různé osobní vzpomínky a příběhy spojené s hračkami Libuše Niklové. Který příběh vás nejvíce oslovil?
Mně se jich líbí víc, ale nejraději mám asi buvola Náfuku. A dojímá mne i Náš Péťa, což je vzpomínka na místě medailonku, který jsme zvyklí do knihy jejím tvůrcům dávat.
Řada knih z vašeho nakladatelství jakoby neměla určenou věkovou hranici. Vy sama je nazýváte dětské knihy pro dospělé či umělecké dětské knihy. Proč je podle vás tak důležité, aby se děti již od útlého věku učily vnímat umění?
Dětem se velmi rychle může zkazit vkus – já sama vzpomínám na to, že se mi jako mrněti vždycky víc líbily realisticky vyvedené ilustrace místo těch abstraktnějších třeba od Stanislava Kolíbala nebo dokonce Trnkových, které se spoustě dětí zdají podivně pokroucené nebo se jich dokonce trochu bojí. Naše knihy jsou určené pro rodinné čtení a trpělivým vedením rodič dokáže mnoho… a růžové víly s mrkacími závoji na očích místo řas začnou časem mizet, jde o to nevzdávat to. Když zajdu do dnešního, i značkového hračkářství, úplně se vylekám co za kýčovité hrůzy jsou tam v nekonečných regálech k vidění. Paní Niklová by se zděsila úplně stejně, hranice kýče se bohužel stále posunuje…
Na jakou knižní novinku z vašeho nakladatelství byste ráda čtenáře upozornila?
No já bych nejraději upozornila na celý stánek našich krásných novinek (a máme ho celý advent na náměstí Míru až do Štědrého dne). Najdete tam stále populárnějšího Malého humoristu, poetické Malostranské Století, letošní trhák Dům myšek (oba díly) i slavné francouzské komiksy Fantomas a Nebeský Bibendum.
Dostáváte knihy pod stromeček? (Jak plánujete oslavit Vánoce?)
Aby ne! Knihy patří celoživotně k našim nejoblíbenějším dárkům pod stromečkem a až do jara máme pak všichni co číst. Vánoce slavíme společně celá velká rodina Pecháčkových i dcerami mého muže a jejich dětmi a syn Jan je muzikant, máme dvě piána, takže nás bude zpívat koledy mohutně celý velký sbor. Pak na půlnoční k Pražskému Jezulátku a na Štěpána vyrazíme na pěší pouť až na konec světa – do španělského Finis terre.