Iva Pecháčková o kouzlu největšího knižního veletrhu dětské literatury v Bologni

Bologna je již půlstoletí pro nakladatele dětských knih pojem. A nejen pro nakladatele, také pro ilustrátory, typografy, autory, redaktory, agenty s právy, prostě pro všechny, kdo mají co do činění s touto nejkreativnější knižní branží. Když jsem poprvé před patnácti lety na největší knižní veletrh dětských knih na světě přijela, byla jsem jako u vytržení, zcela okouzlená jeho atmosférou. Tehdy bylo nádherné jaro, sympatičtí redaktoři nebo rights manažeři a návštěvníci veletrhu posedávali v otevřených kavárnách zalitých sluncem na prostranstvích mezi výstavními pavilony a povídali si o knihách, popíjeli vonící kávu nebo víno a občas tam zapomněli složku s ilustracemi… Nesčetné pavilóny s nápaditými stánky designovanými předními ilustrátory toho kterého nakladatelství nebo vystavující země. A v nich redaktoři a obchodníci se zaujetím rozkládající nejčerstvější novinky zájemcům o práva z celého světa. Fronty ilustrátorů s deskami pod paží před stánky nakladatelů věnujících se artovým nebo obrázkovým knihám. Vzpomínám, jak jsem se stále dokola vracela ke stánku švýcarského Bohempressu, kde neúnavný Štěpán Zavřel se zájmem rozevíral další a další složky mladých výtvarníků, jejichž fronta se před jeho stánkem nekrátila ani poslední den. Tolik doufali, že právě jejich ilustrace si vybere do svého mezinárodního portfolia toto respektované švýcarské nakladatelství založené dvěma pro výtvarné knihy zapálenými Čechy. Kolik jen takových talentů pro své krásné bilderbuchy objevili!

Letos jsem v Bologni po páté. Procházím mezi stánky letos padesátiletého veletrhu a uvažuju, jaký smysl ještě mají podobně nákladné podniky dnes v době internetu, kdy všichni z vystavujících nakladatelů, ale i výtvarníků mají své weby, na nich katalogy ke stažení a dokonalé e-shopy, v nichž prodávají své dílo do celého světa. A skutečně, na výstavišti, kde jsem před patnácti lety ani nestíhala projít nesčetné pavilóny, se dnes vystavují knihy prakticky již jen v pěti z nich a knihy, které opravdu za něco stojí, již jen ve třech či čtyřech. V jednom pavilonu dokonce nenacházím vůbec žádné knihy, ale jen nějaký stánek s plyšáky, v dalším je zas cukroví a koláčky nebo fotbalistická trička a v jedné výstavní kóji dokonce zaparkované nablýskané auto… Ono jak také vystavit e-knihy? Do stánků očividně není, krom velkých poutačů s hlavními hrdiny, co dát. Vidím, že i osazenstvo takových stánků se dramaticky proměnilo – z kultivovaných (a stylově oblečených) redaktorů v mladé hostesky v krátkých sukních nebo ulízané japíky v černých oblecích… Zklamaně si povzdechnu. To je zákonitý vývoj, nic se proti tomu nedá dělat – a zamířím do Digital café, kde renomované americké nakladatelství předvádí své know how, jak tvořit interaktivní e-knihy. Usedám ke stolku a nevěřím svým očím. Děti tu vůbec nečtou knihu, ale hrají počítačovou hru! Karkulka jde lesem a rozhoduje se na křižovatkách, kterou cestou se dát – podle ukazatele s kopretinami nebo s houbami? Osazenstvo kavárny hlasuje pro kopretiny, které Karkulka pracně trhá a dává do košíčku. Na dalších ukazatelích se rozhoduje mezi včelím medem, kde hrozí medvědi a rybníčkem s rybami. Kde ale vězí ten vlk? Nechápavě vrtím hlavou nad tím, že pohádku za dítě, které je od čtení neustále vytrhováno a rušeno nějakými úkoly, ještě čte babiččin hlas. Ach ne, tohle přece nemůže být budoucnost dětské knihy.

Vstávám a jdu na besedu s čerstvým laureátem Andersenovy ceny Petrem Sísem. Čtenáři se hodně ptají, ale dlouhými a podrobnými překlady z angličtiny do italštiny a zpět se vše tak zpomalí, že občas jednomu unikne, co tím básník chtěl říci. Přesně na to si nám Petr Sís stěžuje, když si po debatě jdeme nechat podepsat knihy a plakáty. Bavíme se také o tradiční výstavě ilustrátorů, nějak špatně mu zapaspartovali obrázky, ale zájem o výstavu je obrovský. Stejně tak i o výstavu švédských knih a ilustrací – Švédsko je letos Guest of Honour – profilovou zemí a umí své knihy i jejich tvůrce dokonale podpořit jak granty na podporu vydávání švédských knih v cizině, tak dokonce i na cesty zahraničních nakladatelů na veletrh do Stockholmu. Tedy o tom si můžeme u nás nechat jen zdát. Absolvuji poslední schůzky a kráčím podvečerní Bolognou do katedrály. Je Velký pátek, město s nejstarší univerzitou na světě plné studentů a nakladatelů z celého světa tepe jako živý organismus v probouzejícím se jaru a atmosféra je neopakovatelná…