Iva Pecháčková: "Moje cesta k vydávání knih vedla kolem Jezulátka."

Knížek pro děti dnes vychází nepřeberné množství. Najít mezi nimi ale ty, které opravdu za něco stojí, není vždy snadné. Zvláště když nejde o časem prověřenou klasiku. V případě nakladatelství Meander však sáhnete po dobré knížce s jistotou. O příběhu tohoto nevšedního nakladatelství a o tom, co má společného s Pražským Jezulátkem či pěší poutí do Santiaga de Compostely jsme si povídali s IVOU PECHÁČKOVOU, která Meander před sedmnácti lety založila.
 
Jak se z tebe vlastně stala nakladatelka?

Řízením osudu, jak už to u takových profesí ostatně bývá. Po vysoké jsem nastoupila coby komerční inženýrka v Intersigmě a ve firmě překládala čerpadlářský slovník. Na mateřské dovolené jsem pak pokračovala s překlady odborné literatury a s krásnou literaturou jsem začala někdy v roce 1995 pro nakladatelství Maťa. Tehdy se mi dostal do rukou líbivý americký vánoční kalendář, ve kterém byly příběhy, jak skřítci vyrábějí dětem k Vánocům dárky, jak je pak sobi se Santou rozvážejí a komínem spouštějí dětem atd. Řekla jsem si: Tak tohle překládat nebudu – u nás přece nosí dětem dárky Ježíšek! Tak jsem radši vymyslela a napsala náš Český adventní kalendář v pětadvaceti knížečkách. A ještě se nám přitom, jak jsme si s tím s dětmi hráli, podařilo vymyslet takovou skládačku z různě velkých formátů knížek na principu puzzle – dokonce jsem si to nechala patentovat jako chráněný průmyslový vzor. Jenže kdo takovou složitou knihu vydá? Sehnat nakladatele byl obrovský problém. Náklady na výrobu byly velmi vysoké, neboť celé veledílo se nedalo vyrobit průmyslově, ale muselo se knihařit ručně v knihárně. Nakonec jsem se rozhodla, že ho vydám sama – a rok jsem sháněla výrobce i peníze na vydání. Knížka byla úspěšná, náklady se vrátily, a tak jsem si troufla na další tituly.

Čím jsi po kalendáři pokračovala?

Začalo se to odvíjet tak nějak samo. Kamarádila jsem tehdy se studenty z pražské AVU, se sochařem Mariem Kotrbou, se kterým jsem se znala už od dětství, a s dalšími, s nimiž bydlel na koleji u Karlova mostu. Jedním z nich byl i Petr Nikl, bydleli spolu na pokoji. A Petr si už jako student na Akádě pro sebe vyráběl ty své zvláštní hravé knížky a hrál podle nich třeba loutkové divadlo – to byly ty dnes už slavné akce jako Malostranské nebo Vysočanské dvorky, bytová divadla atd. Jednu z těch jeho „školních“ knih (Žluté lvy) jsem vydala teprve vloni. Petr Nikl nakreslil také kulatého Modrého sloníka, logo naší knižní edice, kterou jsem vymyslela pro umělecké (dnes se jim říká artové) knihy našich předních autorů a výtvarníků. Jsou upravené výraznými českými typografy a knižními designéry a první stovka je daným autorem a výtvarníkem číslovaná a signovaná. Edice Modrý slon je pro Meander skutečně klíčová, dostává nejvíce literárních a výtvarných cen, byť k ní přibyly i další dvě edice: Pražské legendy a komiksová PRO EMU.

Proč právě Modrý slon?

Slon nosí štěstí a je to takový sympaťák s hroší (resp. sloní) kůží, kterého nic nerozhodí. Chtěla jsem, aby byl nalakovaný modře, protože tu barvu mám asi nejradši – je to barva nebe a moře a hodí se také k modrému říčnímu meandru.

A jak jsi přišla k názvu Meander?

Ten vymyslel můj muž. Zejména v začátcích mi radil, jak vymyslet distribuci, kde sehnat peníze nebo co si počít s různými rukopisy, a tak mi poradil i název pro nakladatelství. Líbí se mi, jak děti slovo „meander“ vyslovují. Mají ho vždycky plnou pusu.
Když jsem s nakladatelstvím začínala, zela tady, co se týká původní dětské literatury, černá díra. Až do půli devadesátých let, kdy jsem byla s dětmi na mateřské, vycházely samé disneyovky a staré prvorepublikové šlágry jako Kája Mařík, Gabra a Málinka či Marbulínek. Jako by se zapomnělo, že tu máme také literáty a ilustrátory, kteří umí skvěle psát a kreslit. Zvláště pro děti, jejichž výtvarné cítění se teprve formuje, je velmi důležité, aby knížky byly velmi kvalitně ilustrovány a pečlivě vypraveny. Tím myslím nejen literárně, ale i po stránce designu. Snažím se na knižním papíru i potahu na obálku nijak nešetřit, a tak je mnoho našich knížek svázáno v krásném plátně nebo v různých ušlechtilých potahových papírech.

Vedle edice Modrý slon připravuješ také knížky v edici Pražské legendy…

To je vděčná edice, díky níž mohu financovat vydávání uměleckých, nekomerčních knížek nebo prvotin či některých dalších jen pomalu prodejných děl. Prvním titulem v této edici byla knížka legend o Pražském Jezulátku. Právě díky ní si mohu dovolit vydávat ty vyšlechtěné knížky v edici Modrý slon, což považuji za malý zázrak. Zjednodušeně se dá říct, že moje cesta k vydávání knih vedla skutečně právě kolem Jezulátka.

A co tě přivedlo k legendám o Jezulátku?

Občas jsem do kostela k Jezulátku chodívala a poznala se tam s bosými karmelitány, kteří tam v klášteře žijí. Tehdy, pár let po revoluci, tam byli mezi jinými i dva italští otcové, kteří mi říkali, že by rádi měli nějakou knížku o Jezulátku pro děti. A tak jsem jim tu knížku podle různých legend záhy napsala a přinesla.

Jaký je tvůj osobní vztah k Jezulátku?

Přesně, jak říkáš – osobní. Vidím v něm malého Ježíška, svým způsobem důvěřivého a naivního jako dítě. Pro mne je v něm ztělesněna Kristova bezelstná důvěra v nás lidi, kteří ho vlastně stále znovu zklamáváme… A on nám stále znovu odpouští a stále znovu věří, že opravdu chceme být lepšími. Vidím v něm tu dětsky čistou duši.

U nás v Čechách je tradice úcty k malému Ježíškovi bohužel nepříliš rozšířená, ale měla jsem možnost poznávat ji delší dobu ve Španělsku a Latinské Americe, kde je opravdu velká a láskyplná. Přitom je podle mě velmi vhodná třeba pro výchovu dětí, kterým je Jezulátko mnohem bližší než trpící ukřižovaný Ježíš. Třeba právě ve Španělsku visí v tmavých setmělých kostelích na křížích černý zkrvavený Kristus s tváří zbrázděnou bolestí a strašlivým utrpením... A pak přijdeš k usměvavému Jezulátku s líbeznou tvářičkou, krásnému malému králi oblečenému v hermelínu, a máš pocit, že tě ozářilo slunce. To se dětem líbí a je jim to blízké. Moje děti se k Jezulátku velmi důvěrně modlívaly a myslím, že ten vztah trvá, i když už skoro dospěly.

Před několika dny ses vrátila ze své pěší pouti do Santiaga de Compostely. Co tě na ni přivedlo?

To je prozaičtější. Před třemi lety jsme byli s rodinou na dovolené v Portugalsku, projížděli jsme také sever země, odkud je už jen kousek do věhlasných poutních míst Fatimy či Compostely v Galicii. A jak mě v turisticky orientované Fatimě neoslovilo takřka nic, v Santiagu de Compostela to bylo jako z filmu. Před nádhernou katedrálou jsme viděli přicházet poutníky, kteří byli velmi sympatičtí, i když po osmi stech i více kilometrech byli samozřejmě zarostlí, pohublí, unavení a špinaví, ale přitom šťastní. Objímali se a vyprávěli si příhody z cest. Útržky jejich hovorů k nám zalétaly, a pak jsem je viděla v chrámu nad apoštolovým hrobem pohroužené v modlitbě – tak soustředěné a procítěné, jaké jsme my turisti, kteří jsme tu byli autem, nebyli schopni. Bylo vidět, že prošli něčím velmi zvláštním a zanechalo to v nich velký dojem. To na mě hodně zapůsobilo.

A tak jsi to zatoužila zažít také…

Ano. Když se pak letos v létě věci sešly tak, že bych mohla na měsíc odcestovat, rozhodla jsem se splnit si svůj trochu už zasutý sen vypravit se na pěší pouť z Francie do Compostely. Jeden z pražských augustiniánů z Malé Strany, otec Juan, který je původem Španěl z Leonu, nádherného starobylého města přímo na Caminu de Santiago, mi radil, co a jak si vzít s sebou. Poradil mi, abych se na pouť vypravila sama – a tak jsem šla. Vyrazila jsem z francouzských Lourd, ale ve Pyrenejích jsem bloudila, a tak jsem vlakem přejela do Saint-Jean-Pied-de-Port a odtud jsem pak vyšla těch 795 km do Compostely.

Ujít osm set kilometru je určitě náročné. Jak ses na takový výkon připravovala?

Musím říct, že jsem byla skutečně dobře připravená – jak po fyzické, tak po duchovní stránce. S bosými karmelitány jsem chodila minulý rok na poutě. Šlo se z jejich kláštera ze Slaného například na Říp, Svatou Horu nebo do Staré Boleslavi. Anebo také od kláštera Pražského Jezulátka do Slaného. Vloni jsem také poprvé v životě odjela na pár dní do kláštera na rekolekce. V naší dnešní uspěchané době mi to připadalo natolik užitečné, že jsem ty pobyty ve Slaném, u kontemplativního řádu bosých karmelitánů, ještě několikrát zopakovala. Začala jsem také víc číst duchovní literaturu, konkrétně i tituly týkající se této pouti do Compostely – například knihu P. Františka Lízny Musím jít dál.

Putovala jsi sama, ale určitě jsi cestou potkávala i další poutníky…

Samozřejmě, potkávala jsem spoustu lidí. S některými jsem šla kus cesty, vyprávěli jsme si své příběhy a pak se zase rozdělili, protože každý má jiné tempo chůze nebo si chce po cestě prohlédnout jiné věci. A po několika dnech nebo týdnech jsme se třeba zase někde setkali. S jedním poutníkem ze Slovenska, který studoval v moravské Lednici zahradní architekturu, jsem se poznala v klášteře Cizur Menor a pak jsem ho potkala znovu až po šesti stech kilometrech přímo před katedrálou v Compostele – a měli jsme pak stejný let přes Barcelonu do Prahy.

Na koho ze své cesty ještě ráda vzpomínáš?

Šla jsem třeba tři dny s Claudií a Malgorzatou, které putovaly tři měsíce pěšky až z polské Bielsko-Bialej. Překvapilo mě, jak byly bezstarostné a s jak velkou důvěrou se na své dlouhé pouti bez výhrady spolehly na Boží pomoc. Ty mě také po cestě naučily růženec.

Seznámila jsem se taky s jedním Angličanem, společně jsme si vypůjčili na čtyři dny kola, abych stihla zpáteční let, který jsem už měla koupený. Z půjčovny nám poslali úplně nová kola, která bylo potřeba sestavit. Neumím si představit, jak bych si sama bez Michaela Gilfillana, který byl architekt i šikovný technik, to kolo postavila. Nebo mi třeba také půjčil svůj spacák, když ten můj zmokl… Zkrátka měla jsem dojem, jako by mi ho někdo během pouti, zrovna když mi docházely síly, poslal shůry. Po všech těch zkušenostech už pomalu věřím tomu, že ti Bůh potřebné lidi posílá do cesty – i na tvé pouti životem.

Dá se říct, že člověk na cestě s druhými poutníky vytváří takové putující společenství…

Ano, poutníci se opravdu vzájemně velmi obětavě podporují a podrží tě, když je to pro tebe už hodně náročné, nebo dokonce nad tvé síly. Kolikrát na takové cestě vyslechneš i velmi zajímavé příběhy – někdy je to opravdu na knihu. Vydáváš se na pouť s nějakým svým problémem a narazíš tam na člověka, který řeší zrovna něco podobného někde v Kapském městě nebo v australském Perthu. A tak si vyměňujete zkušenosti, občas někomu něco poradíte, občas někdo otevře oči vám… Je to velmi zvláštní sociokulturní jev, kdy jsou lidé k sobě navzájem tak otevření, že si o sobě kolikrát řeknou velmi důvěrné věci.

Což je celkem pochopitelné, když jsi s někým čtyřiadvacet hodin denně…

Ano, a on spí pár metrů od tebe v jednom dormitoriu a sdílíte spolu vše dobré i zlé – a někdy ve velmi extrémních podmínkách. Třeba na těch kolech nás tři dny nepřetržitě bičoval vodorovný déšť. Jeli jsme přes pustou pláň, opuštěnou krajinu zoraných polí, kde jsou vesnice tak dvacet kilometrů jedna od druhé a kde máš dojem, že už nepotkáš ani živáčka. Nikdy v životě jsem horizontální déšť neviděla, ale v silném podzimním větru je to prý na takové pláni běžné, říkali místní Španělé. Hodně poutníků to tam v té slotě vzdalo.

Takže někteří pouť vzdají?

Samozřejmě. Je to opravdu docela náročné, zvlášť když pár dní v kuse nepřetržitě leje, máš už všechno mokré, není kde to usušit a ty se klepeš zimou v nějakém nevytopeném baráku – na konci října se to skoro nedá přečkat. Byla jsem ale nesmírně příjemně překvapená, jak si lidé umí ochotně pomáhat – a zdaleka ne jen křesťané.

To je ona dobrá zpráva, kterou jsem si z pouti přinesla a šířím ji dál. Člověk je totiž ve své podstatě překvapivě dobrý (ne jak to známe z literatury, filmů nebo hrůzostrašných zpráv) a dělá mu velkou radost, když může druhému pomoci. Je jenom potřeba to v životě předávat dál, aby se z toho stal nepřetržitý řetěz vzájemné pomoci a povzbuzení.

Cos prožívala, když jsi po 32 dnech doputovala do Compostely?

Když jsem konečně došla, byla jsem šťastná, nadšená, úplně excitovaná. Podobný pocit jsem zažívala už pár dní předtím, když jsem v dešti v horském průsmyku Cebreiro přišla do malé rotundy Santa Maria la Real z 9. století, vůbec nejstaršího kostela na caminu de Santiago. Byla jsem deštěm promočená na kost, ale to nejhorší jsem měla už za sebou. Posadila jsem se tam – byla jsem v tom prostém románském kostelíku úplně sama – a náruživě, skutečně od srdce jsem se modlila.

GABRIELA PLAČKOVÁ