Iva Pecháčková: "Důležité je s dětmi dodržovat večerní rituály nad knihou."

Zastihuji vás v momentě, kdy se chystáte na knižní veletrh v Číně. Jak k tomu došlo? 

Do Číny se chystáme na veletrh už podruhé, vlastně potřetí, když budu počítat i předloňský veletrh na Tchaj wanu v Tchaj Pej, což ovšem není pevninská Čína. Právě teď se poprvé od konce občanské války po 66 letech čínský a tchajwanský prezident setkali poprvé na summitu v Singapuru. Na veletrh dětské knihy do Šanghaje jsme se přihlásili na poslední chvíli a Číňané jsou za evropské nakladatele tak vděční, že nám dokonce většinu nákladů cesty uhradí. 

To je tedy nebývalá vstřícnost, čínská strana hradí cestu zahraničním nakladatelům – co za to asi bude chtít?

Já mám pocit, že nějakou podporu dostali ti, o které Číňané stojí – mezi účastníky vidím Agnes Vogt z Dutch Letterenfondu, zástupce francouzského Flammarionu nebo anglického Hachette, to jsou velmi stará tradiční nakladatelství zvučných jmen. V našem případě asi rozhodlo to, že česká ilustrace má ve světě stále dobrý zvuk a zejména v Asii.

Do zahraničí jezdíte poměrně často, knihy Meanderu sklidily četná ocenění nejen doma, ale také v cizině. Jak si to vysvětlujete?

Je to jak říkám, česká kniha má ve světě tradici už od 60. let, ale ani v meziválečném období si nevedla nejhůř. Před 50 lety byli čeští autoři knihy pro děti a mládež překládáni velmi často, čeština byla 7. nejpřekládanějším jazykem v Evropě. Cenilo se nad jiné zejména zdařilé spojení textu s výtvarným tak, jak ho představuje například Květa Pacovská.

Vede si česká literatura pro děti dnes ve světě stejně dobře?

I dnes jsou stále obdivované samozřejmě i Ladovy a Trnkovy ilustrace, Millerův Krteček… Trochu chybí povědomí o nové generaci výtvarníků, ale vezeme do Šanghaje knihy Petra Nikla, Fr. Skály, J. Híska a Jiřího Stacha a další designové knihy, s nimiž jsme nedávno uspěli například na festivalu v Bruselu. 

Pozorujete určitý současné trend(y) v naší literatuře pro děti? Jak obstojíme ve srovnání s moderní (západní) literaturou pro děti a mládež?

Řekla bych, že obstojíme. Když si vezmete nedávno vydaný katalog Nejlepší knihy dětem, kde je z každoroční produkce cca 1550 původních ilustrovaných knih pro děti a mládež vybráno nezávislou komisí odborníků 35 těch nejlepších knih, najdete tam velmi kvalitní tituly. Je to již 3. ročník tohoto katalogu, který vydává Svaz českých knihkupců a nakladatelů ve spolupráci s českou sekcí IBBY, a který má sloužit školám, knihkupcům a rodičům v lepší orientaci v knihách pro děti. Kdyby se vyvezl na jakýkoliv zahraniční veletrh jako foreign rights katalog, nemá se tam za co stydět. A to jsou v něm každoročně vybrány knihy od 18-20 nakladatelů, záběr je opravdu široký.

V čem zaznamenáváte jako letitá vydavatelka knih největší posun s ohledem na dnešního dětského čtenáře?

Myslíte posun v žánrech nebo v technických trendech? Co do žánru asi kraluje fantasy a upírské ságy, co do techniky je každoročně větší trend od knihy k tabletu, což vidí jako problém odborníci zvláště u malých dětí. Z logopedie hlásí, že děti mluví stále hůře a mají chudší slovní zásobu, nedávno jedna psycholožka mluvila o tom, jak u ní v ordinaci čtyřletá holčička viděla knížku poprvé a snažila se na ní prsty zvětšit obrázek (myslela, že je jako tablet interaktivní…..)

Tak to není příliš radostné zjištění. Jak by podle vás měla vypadat ideální recepce knih (v rodině), jak jsme na tom u nás ohledně čtení v dětském věku? Dá se to genderově vymezit? Kdo čte, pakliže čte, co je to především?

Na to se mne lidé často ptávají, ale na to musí mít každá rodina svůj recept. Já vždycky jen opakuju, že škola nikdy nedožene to, co se zanedbalo už v rodině. Bohužel na to rodiče spoléhají a diví se, když potomek není schopen samostatně učíst větší knihu. Sami kolikrát už nemají doma ani knihovnu, dítě nikoho z rodiny nikdy nevidělo s knihou – jak má vědět, že číst je nade vše žádoucí a navíc skvělá zábava? Dětem, že je nutné číst od miminka, možná už když jsou v mámině bříšku.

Velice důležité je dodržovat večerní rituály nad knihou, klidně opakovaně číst to, co si dítě žádá. Ale doma by mělo mít dost knížek, aby si mohlo vybírat. Cesta do knihovny by měla být očekávanou radostnou událostí a výběr knih v ní společným rodinným podnikem. Nepodceňovala bych ani hraní různých her se slovy, skvělá hra je scrabble  nebo i prosté rýmování, děti jsou schopné skládat básničky jako nic, dospělí bývají překvapení, jakou mají fantazii. A to vše je samozřejmě dobré dělat nikoli nárazově jednou dvakrát za týden, ale každodenně. Maminky a babičky to dělávají, muži v rodině už méně, pokud se ptáte na to genderové vymezení. Holčičky pak čtou víc než kluci, kteří přestávají tak ve 13-14 letech číst úplně. A pokud čtou, tak to pak před spolužáky tají.

Do vydávání knih jste se pustila poté, co jste vystudovala ekonomii a pracovala jako „čerpadlářka. Co vás k tomu vedlo?

Psaní mě vždy bavilo. Ráda bych studovala literaturu, jazyky nebo novinařinu, ale na filosofickou fakultu bych se z kádrových důvodů stejně nedostala. Dokonce i na VŠE mě tenkrát vzali až po X-tém odvolání. Ale i tak si mě literatura našla. Začalo to překladem odborného slovníku, později jsem se pustila do překladu krásné literatury a odtud už to byl jen kousek k mé nynější profesi nakladatelky. Až poté, co jsem napsala a vydala svoje první dvě knížky, jsem se rozhodla, že začnu vydávat i knížky jiných autorů.

Vaše nakladatelství uměleckých knížek se jmenuje Meander. Odkud se vzal právě tento název?

Meander je staré řecké slovo a pochází z umění. Jde o druh ozdobného geometrického ornamentu složeného z linek, které se pravoúhle lomí.  Líbilo se mi to slovo ale odjakživa, možná už do doby, kdy jsme jezdívali jako děti na vodu a pádlovali po meandrech vltavských, otavských i lužnických. Děti, ty většinou neví, co Meander znamená, a tak je to pro ně takové trochu tajemné… což je dobře, ne? A když tohle záhadné slovo vyslovují, mají ho vždycky plnou pusu.

V době, kdy jste zakládala Meander, jste měla dvě malé děti. Byly právě ony prvními čtenáři, na kterých jste si ověřovala, zda dané tituly u dětí vůbec fungují?

Ano, přesně tak, na Emmě i Jeníkovi v jesličkách a školce, taky na dětech našich známých jsem účinek knih samozřejmě zkoumala. Hlavně ten hravý Adventní kalendář, dodnes na to ve školce ve Vršovicích vzpomínají… A co víc, na dceři tohle moje literární experimentování zanechalo následky, protože i ona se později s velkou chutí pustila do vlastního psaní. Kromě Holuba Kolumba, který vyšel v našem nakladatelství a napřesrok vyjde i v polštině a my ho dotiskneme, vydalo nakladatelství Paseka její druhý úspěšný titul: Hvězdy pražské ZOO.

Pro Meander jsou stěžejní autoři, kteří vesměs pocházejí z okruhu vašich přátel…

Tvůrčí okruh osobnost Meandru vznikal pozvolna. Nejdřív to byli kamarádi, později jejich známí, na které se nabalují další a další osobnosti. Například s naším vlajkovým autorem Petrem Niklem jsem se seznámila už v prváku na Akademii výtvarných umění. Nakladatelství se rozjelo, když jsem se v Normandii seznámila s Jiřím Stránským. Jeli jsme na prázdniny k moři k našim známým Podzimkům a Stránští u nich tehdy také byli, takže jsme se skamarádili a já se pak přirozeně seznámila s autory z PEN klubu, jehož členem jsem se později také stala.  

Mezi těmito autory se objevil Magor – Ivan Martin Jirous, Daniela Fischerová, Viola Fischerová, Ludvík Vaculík, Vráťa Brabenec a také Václav Havel, tedy spisovatelé, kteří svá díla neadresovali prvořadě dětem. Nejsou jejich knihy pro děti až příliš náročné?

To si nemyslím. Nejsou jen prvoplánově lehká čtení. Vždyť Václav Havel dětem také v předmluvě vtipně napsal, že neví, zda budou jeho povídání o Pižďuších rozumět. Pokud ne, poprosil je, aby knihu nezahodily a počkaly, až budou trošku starší… K dětem by se mělo dostat právě to nejlepší, co dokážeme vymyslet, napsat, ilustrovat a vyrobit. Protože nechceme knihu jako artefakt ošidit, zadáváme naše rukopisy ke grafické úpravě jen nejpovolanějším typografům, jaké u nás máme – počínaje nestorem knižních grafiků, profesorem Zdeňkem Zieglerem přes Roberta V. Nováka, Zuzanu Lednickou a Marka Pistoru ze studia Najbrt až po mladší jako jsou Martin Pecina, Kristýna Tučková nebo Adam Macháček. Ti všichni umějí vymyslet velmi netradiční nádherné knížky.

Tedy takové, které si spolu mohou číst dospělí společně s dětmi?

Přesně tak. Knížky, které jsou určené celé rodině – ke společnému čtení dětí s rodiči. Každý si v nich najde to svoje. To je trend, který začíná být v naší branži ve světě stále populárnější. Já jsem ale dělala takové knihy odjakživa. A naopak jsem se setkala s názorem, že nemám žádnou přesnou cílovou skupinu čtenářů, a že tyhle knížky vlastně ani nejsou určené dětem.

Ale právě společné chvíle nad knihou mohou přece přispět k tomu, aby děti později četly.

VIZ výše. Rodiče by měly dětem číst už od nejútlejšího věku. Stejně tak by měly děti vídat svoje rodiče coby čtenáře a vnímat knihu jako přirozenou součást jejich života. Pokud to podceníme, škola už toho příliš nedohoní a děti si cestu ke knize najdou jen stěží. Moderní doba je přeplněná všemi možnými vynálezy, ale roli knihy v ní žádný z nich nezastoupí. Bez knih by lidstvo zhlouplo. Bojím se, že se to již pomalu začalo dít.

Vaše knihy jsou oblíbené nejen u malých a velkých čtenářů, ale těší se také přízně kritiků. Co za tím podle vás vězí?

Nevím, je to můj vkus, můj výběr autorů, vydávám knihy takové jako se líbí mně, a jaké se líbily našim dětem.

Asi je taky na těch knihách vidět zápal, s nímž je dělám a potom také permanentní dohled nad celou výrobou každé takové knížky. Jako nakladatelka si nemůžu dovolit, abych knihu pustila z dohledu, dokud není hotová a dokud s ní nejsem zcela spokojená. Někdy se tak stává, že v rukopise hodně škrtám, v některých knihách dokonce přiměju své autory, aby přepsali to nebo ono, vymysleli jiný závěr... Důležité je i souznění autora s ilustrátorem a naopak, poněvadž ne vždy je prvořadý text, ale obrázky. I tuhle svoji představu pak dolaďuji s autorem. Mluvívám do konceptu grafikovi, někdy více někdy méně. A na výrobu knihy pak dohlížím i v tiskárně, jezdívám tam na náhledy. Tiskaři říkají, že se dopředu děsí, když jim zas přijde sáček se jménem Pecháčková Meander (smích). 

Vedle ní připravujete také tituly edice Pražské legendy, většinu z nich jste přitom napsala vy osobně …

To je vděčná edice, díky které jsem mohla financovat umělecké nekomerční knížky nebo prvotiny, nebo řadu některých dalších jen pomalu prodejných titulů. Tuto edici zahájila knížka o Pražském Jezulátku. Právě díky těmto titulům si mohu dovolit vydávat všechny ty vyšlechtěné knížky v edici Modrý slon, což považuji za malý zázrak. Zjednodušeně by se dalo říci, že moje cesta k vydávání knih vedla skutečně přes Pražské Jezulátko.