Iva Pecháčková: "Rozhodla jsem se vyprávět dětem pravý český advent..."

Autorkou měsíce listopadu se stala nakladatelka a šéfredaktorka nakladatelství Meander Ivana Pecháčková. Ta se rozpovídala o vzniku Adventního kalendáře a o všem těžkém i krásném s ním spojeným. O adventních tradicích, které v rodině dodržují a o tom, co pro ni samotnou advent znamená. Vy neváhejte, a pokud adventní kalendář ještě nemáte, nastal pravý čas jej vašim dítkům pořídit. Každý jeden den v prosinci v něm objevíte něco nového a necháte se překvapit milou koledou, básničkou či říkankou z pera Ivany Pecháčkové. Kalendář můžete zakoupit v několika jazykových mutacích, kromě české také v anglické, italské a německé verzi.

S Adventním kalendářem, který jste v nakladatelství Meander vydala, se pojí také vznik nakladatelství samotného. Řeknete nám trochu více o průběhu psaní a vymýšlení Adventního kalendáře a o strastech s jeho vydáním? 

Strasti - to je přesné slovo. Tvorba adventního kalendáře - to byla čirá radost, shánění nakladatele a pak výrobce a pak koeditora nebo sponzora - to byla STRAST. S nápadem vymyslet svým dětem adventní kalendář, který bych nemusela v noci 4/12 až do rána vyrábět, aby jim ho nazítří mohl Mikuláš přinést v koši s ovocem a ponožkami, jsem vyrukovala, když jim bylo asi 2,5 a 5. Jeníček tehdy ještě chodil do jeslí a Emma už do školky a já v obou zařízeních tehdy zapojila všechny děti a i některé rodiče. Ohromně nás to všechny bavilo a výsledek - příběh dětí v jedné rodině, kde se v adventu všichni již čím dál víc těší na Vánoce - na svátky narození malého Ježíška, pospojovaný různými básničkami a koledami, všechny nadchl. Všichni mne povzbuzovali, abych ho někde v nakladatelství nabídla k vydání. Jedna naše rodinná kamarádka už byla poměrně známá ilustrátorka, která kalendář oilustrovala a manžel vyrobil první maketu. Tu jsem vzala pod paží a šla jsem rovnou do redakce Albatrosu, kam mne Jarmila Marešová, ta ilustrátorka, rovnou nasměrovala. Dodnes si pamatuju, jak jsem s malou dušičkou, matka na mateřské dovolené, kráčela přes Ovocný trh do krásného starobylého domu, kde tehdy Albatros sídlil. Kalendář se tam ohromně líbil, celá výtvarná redakce se nad ním seběhla, jenže sotva vzali do ruky kalkulačku, došli k číslu, které se blížilo milionu, a na to si nikdo netroufal. Každopádně mi tam dali dobrou radu, a to, ať vydám AK sama, a rovnou v několika jazykových mutacích, /do Prahy tehdy jezdilo velké množství turistů, kteří kupovali knihy/ - že se to v Praze může prodávat jako Český adventní kalendář. A já udělala, jak poradili, poté, co jsem neuspěla ani v Aventinu, ani v Karmelitánském nakl., ani kdekoli jinde.                                

To muselo být poměrně riskantní. Jak to s adventním kalendářem pokračovalo dál?

Když už jsem se rozhodla, nechala jsem si tu velkou knihu sestávající z 25 malých knížeček 5 různých velikostí, které se (nijak jednoduše) skládají na principu puzzle, patentovat, a pod ČSN CZ 5086 U1 jsem ho nabídla i do ciziny. Na veletrh v Bologni jsem jela s manželem prvně v životě a byl to pro mne úžasný zážitek. Myslím, že tam to bylo, kde jsem se rozhodla začít vydávat knihy pro děti, pokud s tímto prvním titulem uspěju.
Začala jsem shánět někoho, kdo by mi na vydání půjčil nebo by se se mnou nebál koedice. Pomohl mi náš soused ve Vršovicích, Dr. Černý, který vydával již řadu let učebnice ve svém nakl. Sobotáles. Uspěla jsem také ve firmě Bohemian Ventures, která patřila Michaelu Hermannovi a dovážela učebnice z Velké Británie, kde on předtím v emigraci dvacet let žil. Oba pánové mému kalendáři věřili a půjčili mi jeden 100.000 Kč a druhý 600.000 Kč, což byly neuvěřitelné peníze na tehdejší dobu. Byla jsem šťastná a sháněla výrobce, což bylo poměrně složité v dobách bez internetu - vždycky jsem naložila své malé děti do auta a jeli jsme někam do Grafických závodů v Šenově nebo do Chropyně nebo do Ústí nad Labem, kde jsem výrobce konečně našla v Ing. Svobodovi, který vlastnil malé knihařství a za pomoci několika maminek na mateřské, které na tu práci najal, kalendář vyrobil.  To byla nádhera --- žádný dotisk (a bylo jich několik) nebyl už tak perfektní jako práce starého Ing. Svobody, dej mu Pán Bůh nebe.

Jak vás vůbec napadlo vydat tento netradiční adventní kalendář? Co vás inspirovalo? 

Byla to rok co rok opakující se noční piplačka (děti to nesměly vidět) s výrobou adventních kalendářů plných titěrných hraček na každý den mým dětem a snaha mít ho po ruce pokud možno i napřesrok, čili knížky…. Viděla jsem něco podobného z USA, ale to nebyl adventní kalendář s leporely, bylo to takové vyprávění v malých knížečkách o skřítcích, jak vyrábějí dárečky dětem a sobové se Santou je pak na saních rozvážejí a hážou 25/12 do krbů… rozhodla jsem se vyprávět dětem pravý český advent včetně sv. Mikuláše s anděly a čerty a pečení cukroví a zpívání koled... 

Nebála jste se, že děti, nebo dokonce rodiče, něco takového nepřijmou a budou dál vyhledávat jen políčka s čokoládou? Měla jste Adventní kalendář odzkoušený na (svých) dětech?

Nebála, i když spoustu malých čtenářů to překvapilo, že uvnitř v plátěné kazetě to nejsou čokoládka, ale leporela. O to lépe však - malé děti uvítaly, že si mohou z malých leporel stavět domečky a ohrádky a lépe si tak vyhrají… Odzkoušené to bylo dokonale.

Adventní kalendář vyšel v angličtině, slovenštině, italštině a němčině. Uvažujete o překladu do jiných jazyků?

Ano, uvažujeme. Letos nám nové vydání vyrábějí v Polsku, takže ho přeložila naše polská stážistka, kterou jsme měli několik měsíců v nakladatelství, Renata Kura. Napřesrok by v Polsku mohl vyjít.

Jak slavíte doma advent? Máte nějaké oblíbené tradice? 

Óóó, těch my máme! Řežeme z třešní nebo višní Barborky, pleteme adventní věnce a dodržujeme velmi vážně jejich zapalování - každou neděli jednu— na sv. Mikuláše jsme dokonce chodívali po koledě a teď již v našem knihkupectví dětem Mikuláše chystáme. A také Lucie… No a samozřejmě pečení perníčků a pak vánočního cukroví a zdobení jmelím a výroba papírového betléma… Základem ale pro nás je duchovní obsah těch čtyř týdnů, advent je časem ztišení, zklidnění, očekávání narození Spasitele. Chodíváme ráno zpívat roráty, já třeba každoročně v této postní době jezdívám alespoň na pár dní do kláštera kontemplativního řádu bosých karmelitánů, kde se mlčí a jen o modlitbách (6x denně) mniši krásně zpívají… medituju a snažím se trochu očistit od nánosů čím dál rychlejšího života v čím dál konzumnější společnosti… tak pokojný advent všem našim milým čtenářům!

Autor rozhovoru: Karolína Hajdíková
Foto: Tomáš Štanzel, archiv Meander