Bruno Munari

Bruno Munari (Milán 1907 – tamtéž 1998) je bezesporu jednou z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších osobností na poli nejen italské, ale i mezinárodní průmyslové grafiky a designu dvacátého století.

Jako sotva dvacetiletý navázal kontakt s druhou vlnou italského futurismu, s jejími představiteli, umělci jako byli Severini, Prampolini, Marinetti a další, se účastnil několika kolektivních výstav, ale postupně se od futuristů distancoval a začal samostatně rozvíjet svůj mnohostranný talent i smysl pro nonsens a absurdní humor. V letech 1930 až 1937 se coby spoluzakladatel věnoval práci pro grafické studio R+M, zároveň spolupracoval s mnoha významnými časopisy a nakladatelstvími, kde se prosadil jako ilustrátor, ale nevyhýbal se ani reklamním zakázkám.

Po válce se stal jedním ze zakladatelů Hnutí konkrétního umění (Movimento dell’Arte concreta), jež kladlo důraz zejména na uměleckou syntézu malířství, sochařství, architektury a průmyslového designu, s cílem poukázat na možné konvergence mezi uměním a technikou.

Od šedesátých let zintenzivnil kontakty s Japonskem, s jehož kulturou čím dál víc souzněl.

Ve středu jeho zájmu byl od počátku zejména prostor, vnímaný jako členitá matérie ke zkoumání jedinečnosti lidské existence.

Munariho tvorba pro děti byla zpočátku vázána na empirickou zkušenost, první knihy adresoval svému synovi, ale jeho zájem o didaktiku určenou nedospělému publiku postupně sílil, až ho přivedl k vypracování tzv. „Munariho metody“, založené mimo jiné na principu „říkat jak, a ne co dělat“, která se při rozvíjení tvořivosti a představivosti, ale také manuální zručnosti dítěte používá dosud. „Dnešní děti jsou zítřejší dospělí,“ opakoval často při vymýšlení nových laboratoří a workshopů zaměřených na zapojování a procvičování všech pěti lidských smyslů. Jeho knihy pro děti dnes představují klasiku evropského „zlatého fondu“ a nyní se konečně, po více než osmdesáti letech od svého vzniku, jedna z nich dostává i k českému čtenáři.

Alice Flemrová