Zlomené srdce z perníku

Básník Robin Král má na svém kontě přes tři desítky knížek při děti. Nejnověji k nim přibyla výpravná publikace Na pouti, kde se autorovy zasněné verše potkaly s groteskními ilustracemi Andrey Tachezy.

Chodil jste jako malý rád na poutě? Co vás tam udivovalo?
Jako většina dětí jsem na poutě chodil s nadšením. Nikdy jsem ale moc nemusel rotující centrifugy a podobné atrakce. Od malička mě přitahovala drobnější pouťová zábava a nejvíc možná to radostné vzrušení z pouti jako takové.

Pouťová estetika kašírovaných kulis a ohnutých vzduchovek bývá považována za lacinou, a přece tolik fascinuje básníky. Proč?
Asi v ní přežívá kouzlo potulných kejklířů, světáckost promíchaná s přízemností, pozlátko, které skrývá svůj drahocenný poklad přímo na povrchu, před vašima očima.

Je pouť z vaší knížky spíše snem o starosvětské pouti než konkrétní vzpomínkou na skutečné zážitky?
Je to sen, namíchaný z blednoucích vzpomínek a představ. Kupodivu ho fyzicky víc připomínají některé dnešní ozvěny poutí, třeba Letní Letná, než to, co v mém dětství, zvlášť v devadesátých letech, v čase poutí s rachotem a blikáním zaplavilo náměstí a výstaviště.

Jak se vám líbí ilustrace a vůbec celkové pojetí knihy Na pouti?
Myslím, že to je od Andrey Tachezy opravdu mistrovská práce, zároveň jemná, vtipná a v daném formátu vizuálně ohromující. Už dlouho se mi nestalo, že by mě první listování vlastní knížkou takhle rozechvělo, jako když jsem si poprvé prohlížel naživo nádherně plynoucí obrázky Na pouti. Jsem moc rád, že díky Meandru, příspěvkům Ministerstva kultury a také české pobočky firmy Xiaomi mohla knížka vyjít v tomto velkorysém formátu.

A ještě na konec. Jak ve vás rezonuje verš Karla Šebka „nechat si zlomit srdce kráskou od kolotoče a zmizet s ní někam na Madagaskar anebo ještě dál“?
Rezonuje. Pouť přichází z neznámé dálky a zase tam mizí. Ale přeci jen dnes vidím spolu se svými dětmi pouť spíš očima těch, kdo zůstávají tady a čekají, až k nim ten div z dálek znovu doputuje. Zůstávám s nimi u vlastní krásky a zlomit si nechám jen to perníkové srdce. 

Ptal se Jan Nejedlý.