Zemřel spisovatel Jiří Stránský
Včera večer nás opustil poslední rytíř české literatury, který nás ještě propojoval s mravním étosem První republiky (jeho kmotrem byl Jan Masaryk), srdcerváč, neústupný bojovník za pevné mravní hodnoty Jiří Stránský…
Po Václavu Havlovi, Ludvíku Vaculíkovi, I. M. Jirousovi, Viole Fischerové další z klíčových autorů Meanderu, který stál přímo u jeho zrodu, a v počátcích pomáhal našim knihám na svět, jak jen mohl.
Jeho život byl jednou velkou zkouškou a on vždy hrdě stál, v mrazu a v dešti jen v košili, jak to ve školách vyprávěl, když líčil poměry v jáchymovských lágrech - že to je možné přežít jen, pokud máme silnou vůli a zocelené tělo i ducha. A to Jirka, skaut tělem i duší měl. Prominentní dítě z elitní prvorepublikové šlechtické rodiny (dědeček Malypetr byl premiérem i předsedou sněmovny) a bývalý mukl, který dětem ve svých knihách předává poselství, jak žít hrdě a za každých podmínek zůstat stát, byl v životě vším - básníkem a spisovatelem, truhlářem, železářem, vězněm a horníkem v uranových dolech, scénáristou a pumpařem, zedníkem, šlechetným rytířem ze Stránky a Greifenfelsu, vášnivým vodním skautem, překladatelem, dramatikem, betonářem čističky odpadních vod v Tróji a podolské plovárny, předsedou Českého PEN klubu i rytířem Francouzského řádu umění a literatury.
Jeho věčně dobrá nálada a nakažlivý hlasitý smích nám bude znít navždy z jeho nádherných knížek stejně jako všechna důležitá poselství, které nejmladší generaci v rozklížené době hroutící se demokracie, chtěl a musel předat…
Iva Pecháčková a Jiří Stránský na festivalu Děti, čtete?! v roce 2014.
Ztráta Jirky Stránského nás opravdu moc bolí a bude to chtít čas, než se s tím vyrovnáme, a protože nejsme v Meandru sami, kdo se cítí osiřele, otiskujeme tu alespoň jeden z Jirkových mailů v reakci na tiskovou zprávu vydanou předevčírem v noci po jeho úmrtí ve všech médiích, že román Perlorodky Jiří Stránský již nedopíše - NIKOLI - jde o scénář, Perlorodky vyšly v Meandru již v r. 2005 a připravujeme dotisk stejně jako vydání Jirkovy poslední knihy pro děti Flašinet - s ilustracemi jeho vnučky Josefíny Formanové.
Jirka Stránský maily moc nepsal, ale pokud ano, stály za to. Slavného spisovatele Stránského jsem poznala ve Francii v roce 1997. Vyrazili jsme tam tehdy poprvé k Podzimkům do jejich domu na pobřeží Normandie. Jeli jsme 1500 km z Prahy s malými dětmi celou noc a ráno po rozednění jsme podle poznamenané adresy hledali Podzimkovic dům. Už jsme jeli další kolo cestou k pláži, když můj muž ukázal v ostrém ranním slunci na větrem ošlehaného mariňáka ve vytahaném pruhatém triku, který myl schody - “None, tamhleten Normanďan vypadá jako ten spisovatel Stránský…”
Pochybovala jsem - ten někde píše... A při dalším kole jsme zjistili, že na plotu je číslo domu, který hledáme. V domě na pláži jsme měli střídat Hanku s Egilem Podzimkovy, ale taky Jitku a Jirku Stránského, tu celoživotní starou skautskou partu. Nikdy na to nádherné dopoledne strávené za stolem (Jitka s Hankou nám předložily všechno, co měly navařeno) v nekončícím rozhovoru o literatuře, o moři, vodních skautech, o lásce...
S Jirkou jsme se pak v Praze už vídali pravidelně, chystali jsme spolu vydání dalších povídaček, které psal svým dětem z vězení (jako kapitán zaoceánské lodi, který od nich musel odjet na rok na moře) a pak dalších pěti knížek. Myslím pořád na to, jak obdivuhodný to byl člověk. Dobrej chlap, s názory pevnými a neměnnými po celý život, vždycky ale pozitivní, sršící energií a nápady, s věčně rozesmátou tváří - jeho smích budu slyšet už navždy. Přitom vždy noblesní a nikdy se nelitující, nikdy jsem ho neviděla dojímat se nad pohnutým osudem své rodiny, dokonce, ani když mu zemřela jeho skvělá žena Jitka - přišly pozvánky na jejich Zlatou svatbu, ale oslava už se nekonala. Když šlo o děti a hlavně skautíky, nikdy nelitoval času ani námahy - předloni přijel náš literární festiválek na Malostranské náměstí v úmorném červnovém vedru - nechtěl zklamat partu skautů, která přijela na jeho čtení až z Brna, i když jsem ho ze zdravotních důvodů omluvila.
A jak na to reagovali jeho čtenáři? Obdivovali ho, zvláště ve školách, kam celý život obětavě jezdil vyprávět o hrůzách totality, čtenáři nám psali do redakce pro Jirku vzkazy, nedá mi neuveřejnit tu aspoň jeden - ten poslední z dubna Jirku ohromně potěšil.
Za celé nakladatelství Meander,
Iva Pecháčková