Stanislava Miková: Když slyším nějaké vyprávění, přetváří se mi ve filmové obrazy

Stanislava Miková vystudovala obor předškolní a mimoškolní pedagogika na Střední pedagogické škole v Berouně, v komunitním centru doučovala a vedla výtvarné kroužky, vyučovala romštinu, pracovala v praktické škole v Berouně jako asistentka pro sociálně znevýhodněné děti a v současnosti na ZŠ ve Králově Dvoře-Počáply jako vychovatelka. Podílela se na projektu Paměť Romů jako tazatelka pamětníků. Píše převážně v romštině. Svou tvorbu uveřejnila ve sborníku Romano džaniben (povídka Šov berš / Šest roků), v časopisu Romano voďi, na serveru Romea.cz, atd. V knižním souboru O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher, 2019) byla otištěna její povídka Porušený slib. Ve vánoční literární příloze týdeníku Respekt (2019) jí vyšla povídka s názvem 1989. Péčí nakladatelství Kher a Meander (2024) a na motivy pohádky Matěje Šarköziho nyní vychází první česko-romské leporelo Vařená vejce / Tade jandre, které Stanislava Miková pro nejmenší posluchače romsky převyprávěla.

Co bylo vaší motivací převyprávět klasickou romskou pohádku Matěje Šarköziho a udělat z ní leporelo? A byla to vaše první zkušenost s psaním pro děti?
Na začátku mě oslovil Kher, jestli bych nechtěla převyprávět pohádku pro malé děti. Ta myšlenka mě nadchla, takže jsme hledali vhodný příběh. Nakonec vyhrála pohádka o vařených vejcích. Byla to výzva, ale ráda zkouším nové žánry a navíc se z toho vyklubala spolupráce se skvělými lidmi. Nějaké pohádky jsem napsala už v minulosti (jak se říká do šuplíku), pro větší děti. Pro takhle malé děti to byla novinka, takže bych touto cestou chtěla poděkovat nakladatelství KHER za důvěru.

V psaní nejste žádný nováček, dokonce ho máte v krvi po svém dědečkovi Andreji Giňovi, vaše povídky vyšly časopisecky i ve sbornících. Můžete nám nastínit, na čem právě pracujete?
Dlouhodobě se věnuji povídkám o Janičce – šestileté holčičce, která žije v „normální“ rodině na konci osmdesátých let. Prožívá běžné dětské starosti i radosti v tak komplikované době, plné změn. Sice je to o malé holčičce, ale nemyslím si, že je to čtení pro malé děti. Ale dost už o Janičce, letos plánuji její dokončení a potom si můžete svůj názor udělat sami.

Vedle psaní se živíte prací ve školství. Jak se obě profese kloubí a dá se říct, že vám jedno dává něco pro druhé? Máte chuť napsat třeba další knížku pro děti?
Neumím si představit, že bych v budoucnu dělala něco jiného. Práce s dětmi mě naplňuje a mohu říct, že jsem obklopena skvělými kolegyněmi, a tak se do práce těšíte nejen za dětmi. Pohybuji se ve velmi inspirativním prostředí. Na psaní mi tedy zbývá jen můj volný čas, který když si ukradnu sama pro sebe a nepředběhnou mou touhu k psaní mé děti, vždy využiji. Spíš jsou to víkendy pozdě večer.

Působila jste i jako tazatelka pamětníků v projektu Paměť Romů. Jak vás tahle role zasáhla? Setkala jste se třeba s příběhem, o kterém jste si řekla, „páni, z toho musí být román!“?
Snažím se přistupovat k pamětníkům s úctou, vytvořit příjemné klima pro rozhovor, získat si jejich důvěru. Každý rozhovor vás obohatí, nechá ve vás nezapomenutelný zážitek. Mě zajímá úplně všechno, vyprávění se mi přetvoří ve filmové obrazy. Vybavuji si rozhovor s jednou těžce nemocnou ženou, byl to soukromý rozhovor, ale její životní cesta byla tak šokující, zajímavá, že možná jednou v budoucnu zkusím alespoň povídku. Námět je to skvělý.

Jste členkou Klubu romských autorů Paramisara pod záštitou organizace Slovo 21, můžete nám říct, co je to za organizaci?
Slovo 21 vzniklo v roce 1999, zaměřuje se na integraci cizinců a Romů. Nabízí spoustu vzdělávacích a kulturních projektů a aktivit. Podporuje umělce z různých odvětví, mimo jiné i lidi, které zajímá literatura a rozvoj v psaném projevu. Je to podobné kurzu tvůrčího psaní. Jednou za čas se sejdeme a pracujeme na povídkách, nebo máme různé literární aktivity.