Petr Koťátko: Jako dítě jsem byl nenasytný čtenář, knihy byly branou do světa dospělých

Petr Koťátko je český filosof a spisovatel, působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR, přednášel na řadě světových univerzit a ve své práci se soustředí především na teorii interpretace. S narozením vnuček se znovu pustil i do tvorby pro děti. V Meanderu vyšly knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové, která získala nominaci na Magnesii Literu, a nedávno volné pokračování Anička, Mája, potok a dráteníci. Využívá Petr Koťátko svoje poznatky z badatelské práce při psaní beletrie? Jaké má rád vypravěčské postupy? A co sám četl jako dítě?

Co vás vedle akademické práce, při které se věnujete především filosofii a teorii interpretace, přivedlo k psaní literatury pro děti?
O první knížku o Aničce se vlastně přihlásila Anička sama svým příchodem na svět. Nejprve vzniklo pár „veršů pro Aničku“, které jsem přinesl její mamince Evě na porodní oddělení v Krči, knížka pak vyrostla kolem nich. Ty krátké básničky jsou do ní všité jako útlý svazek, který v příběhu hraje jistou roli. Je ale pravda, že jsem už pár let předtím napsal jinou dětskou knížku (Wormsův svět, Druhé město 2009) a její motiv nebyl tak osobní: jak jsem se pokusil vysvětlit v předmluvě, chtěl jsem vyprávět jistý (mírně řečeno dost zvláštní) příběh, a toho jsem byl schopen, jen když jsem si na protější straně představil jako čtenáře děti.

V Meandru před Vánoci vyšla vaše kniha Anička, Mája, potok a dráteníci, volné pokračování vaší knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové. Můžete nám popsat, co obě knihy spojuje a čím se naopak liší?
Motivace byla stejná jako u předchozí knížky: narození mé druhé vnučky, jejíž jméno lze rovněž vyčíst z názvu. Společné je i místo a hlavní hybatel děje: černošický dům, ve kterém máme to štěstí bydlet, a jeho dávná historie, která zasahuje do současných událostí. Ladění první knížky je komornější a její příběh sevřenější, v té druhé přibylo zápletek i postav, děj se rozvinul do mnohem větší šíře – výmluvně se to odráží už v tom, že místo svazečku dětských básní je do současné knížky všitý „stručný výkladový slovník“ hlavních postav, míst a událostí, rekvizit, procedur (jako je „drátování“) nebo přírodních úkazů (jako je „veverčí poesie“).

Vypomáháte si svými poznatky z badatelské práce při psaní beletrie?
Vědomě ne – a svého času jsem byl k takovým přesahům (a to oběma směry) dost skeptický. Na jednom místě jsem k tomu kdysi napsal: „Jsem přesvědčen, že beletrizace filosofického myšlení i psaní ani nahrazování literární inspirace takzvanou filosofickou hloubkou nevede ke splynutí nebo vzájemnému prostoupení filosofického a literárního živlu, ale k rozmělnění filosofie a literatury v publicistice“. Cituji to jen proto, abych se od toho po letech distancoval. Dnes vidím to, co jsem měl vzít v úvahu už tenkrát: fakt, že v tom bezpočtu způsobů, jak dělat filosofii a jak psát beletrii, vedou některé zcela přirozeně přes hranice žánrů.

V doslovu k Aničce, Máje, potoku a dráteníkům, stojí: „K tomu, co se právě stalo, nemohu nic dodat. Mohu ale potvrdit, že se všechno stalo přesně tak, jak bylo popsáno. A to není vůbec málo.“ Je to vaše hra „na pohyb na rozhraní mezi skutečností a světem jako by“? Kdo je Vít Gvoždiak, pod doslovem podepsaný?
Vítek G. je můj přítel a kolega z Filosofického ústavu Akademie věd, brilantní lingvista, sémiotik a filosof jazyka. Před lety jsem měl to potěšení přispět do knihy, kterou editoval (Tygramatika, Dokořán 2013), a jsem mu vděčný, že teď na oplátku napsal doslov k mé knížce. Podezření, že pod tím jménem vystupuji já, mi velmi lichotí a jen s přemáháním uvádím věci na pravou míru.

Na předvánoční master class, která se konala v Centru české dětské knihy, jste mluvil o “běžných vypravěčských postupech”, jinými slovy o běžném způsobu prokládání jedné myšlenky jinou, odbočkách apod. V textech knih o Aniččce si přesně s takovými vypravěčskými pokusy hrajete. Co vás na takovém postupu přitahuje? Jaký by podle vás měl být modelový čtenář vašich dvou knih vydaných v Meandru?
To, o čem mluvíte, je mi blízké už proto, že přesně takhle funguje naše paměť i naše představivost, když nám nabízí své obrazy a zlomky dějů bez ohledu na časový sled a na kauzální souvislosti, aniž by z toho v hlavě vznikal zmatek. A zrovna tak i vyprávění v každodenní konverzaci skáče tam a zpátky v prostoru i v čase, balancuje mezi popisem a komentářem, prokládá to postřehy ad hoc (už proto, aby je snad mluvčí nezapomněl) a tak dále. A když to nepřesáhne jisté meze, nemáme jako posluchači problém poskládat z toho (zcela samovolně) souvislý příběh – už od dětství v tom máme slušný trénink. Čteme-li ovšem povídku nebo román, najednou totéž vnímáme jako problém (nebo provokaci), žádáme řádný vypravěčský servis nebo se ptáme „co to na mě zkouší, o co se tu snaží, to má být jako experiment?“ Teď silně přeháním: věřím (a spoléhám se na to), že ve své většině tuhle hru nehrajeme. A naše děti už vůbec ne, pokud ji ovšem nepochytí od nás. Od čtenáře tedy nečekám víc, než že bez okolků (jaké snad může navodit psané slovo) uplatní své zvyky z běžné konverzace a s nimi způsob, jakým každodenně využívá svou paměť a svou představivost.

Knížky o Aničce a jejích přátelích ilustrovala vaše dcera Eva Koťátková, která je zároveň maminkou Aničky a Máji. Eva je žádanou a dosti zaneprázdněnou umělkyní. Jaká byla vaše spolupráce?
Když se mi (jednou za dlouhý čas) nabídne námět na novou knížku, vnímám to od začátku jako novou příležitost pracovat na něčem společně s Evou – a to je velmi silná motivace. Musím říct, že bych ve svém psaní rád jednou dospěl k tomu stupni uvolnění a zároveň k té míře preciznosti, jakou nacházím v jejích kresbách – naštěstí se snad obojí přenáší i na text, zásluhou způsobu, jakým grafička Adéla Svobodová spojuje (v obou knížkách) obrázky s psaným slovem. Neříkám, že tu nedochází k drobným komplikacím. Například obrázek na straně 65 na mě hned napoprvé působil jako důvěrně známý výjev (tak jako ostatní kresby v knížce), takže jsem nepostřehl jistou nesrovnalost: jeden z hrnců u dívčiných nohou měl být a nebyl opletený drátem (to v ději hraje významnou roli). Konečnou verzi ať si zkontroluje čtenář. Když mluvím o kresbách, nesmím opominout fotopřílohu Jiřího Thýna: je to působivá část knížky, ale taky matně osvětlený kout, v němž se dá zabloudit a zapomenout na čas. A pokud jde o text, za mnoho vděčím pečlivé, a přitom velmi vstřícné redakční práci Lucie Michlové. Měl jsem prostě štěstí na tým snů, a kdyby měl nést nějaké jméno, tak třeba... namátkou... „Meander“ mi vůbec nezní špatně.

Co jste četl vy jako dítě? Co jste jako otec četl svojí dceři? A co teď čtete svým vnučkám?
Byl jsem vášnivý a nenasytný čtenář, jako většina mých vrstevníků. Samotnou schopnost číst jsem tehdy vnímal jako výsadu a otevřenou bránu do světa dospělých, kam jsem chtěl náležet co nejdřív. Četl jsem tedy, co se dalo, a když mě něco vyvedlo z míry, bral jsem to přesto jako pevnou danost, ve smyslu „Tak tohle všechno se dá najít v knížkách“. Moc jsem si užíval Trnkovu Zahradu nebo Poláčkova Edudanda a Francimora, zlomovým zážitkem se ale staly Petiškovy Staré řecké báje a pověsti. Všechny mé představy o hrdinství, kráse a obludnosti, záhadných bytostech a nadpozemských silách, o cestách do neznámých a nebezpečných končin byly prostoupeny obrazy z řeckých mýtů. A vzpomínám si, s jakým rozechvěním jsem pak ty příběhy četl Evě a s jakým požitkem (zcela jiného druhu) jsem jí předčítal scény ze Zahrady. Těmi jsem začal taky u Aničky (mnohem víc toho ale slyší od babičky a samozřejmě od rodičů).

Máte za lubem další knížku pro děti? Nebo chvíli počkáte a sepíšete až to, co vám Anička s Májou budou v blízké budoucnosti vyprávět?
To druhé není vůbec špatný nápad, měl jsem ovšem začít mnohem dřív, příběhy, s nimiž přicházela Eva za svých raných školních časů (ostatně v tom pokračuje dodnes, ve svých kresbách, kolážích, performancích a instalacích). Kdybych měl ale s něčím přijít sám, možná bych zkusil přímočaré vyprávění (v kontrastu s tím, o čem byla řeč na začátku): větvení, vrstvení, náhlé zvraty a další komplikace by tak přinášel sám příběh, spíš než vypravěčský styl.

Ptala se Jitka Esserová