O tom, jak se zvířecí rodinka dala na útěk před zlým medvědem

Nakladatelství Meander se chtělo zapojit do pomoci Ukrajině, respektive ukrajinským rodinám, které musely kvůli válce ve své rodné zemi utéct. Po prvotní pomci se redakce zamyslela, a nakonec se rozhodla bojovat zbraněmi, jimiž vládne – perem a četbou – a vydat pro ukrajinské děti nějaké knihy. Rozhovor s nakladatelkou Ivanou Pecháčkovou.

Ivo, vzpomeneš si na první myšlenku, která tě napadla po tom, co ses dozvěděla o napadení Ukrajiny Ruskem?

Horor! To bylo vážně děsivé – zrovna jsme byli u syna Jana v Berlíně, kde je na stáži na Humboldtově univerzitě, a googlili si v jeho Macu střídavě všechny možné světové televizní stanice od našich až po americké CNN. Nemohli jsme tomu vůbec uvěřit! Natož Němci – ti se nechtěli prozatím nijak angažovat, dokonce ani se k tomu nijak vyjadřovat. Říkali: My jsme to byli, kdo naposledy bombardovali Kyjev, a hnali nás odtud Rusové spolu s Ukrajinci… Samozřejmě, že po týdnu otřesného zpravodajství z šílené evropské války Němci obrátili o 180 stupňů, stejně jako zbytek civilizovaného světa.

Kdy sis řekla, že by bylo dobré vymyslet knížky pro ukrajinské děti v Česku?

Když jsme se po pár dnech vrátili do Prahy, už jsem v e-mailové poště měla zprávy od prvních utečenců z řad výtvarníků, jimž v Kyjevě zavřeli redakce nakladatelství, pro která pracovali, i tiskárny a grafická studia. Prosili nás o nějakou práci, posílali svá portfolia… Zaujala mne Alyona Potyomkina, která psala z Norska, a Viktor Korjagin z polského Gdaňsku. Po poněkud zmatené první pomoci Ukrajině – například shánění helmy a neprůstřelné vesty – jsme se rozhodli bojovat zbraněmi, jimiž vládneme – perem a četbou a vydat pro ukrajinské děti nějaké knihy. Skauti už v prvních dnech pro knížky chodili a pomáhali je distribuovat do různých komunitních center, kde se o ukrajinské děti starali. My proto do některých našich knih vkládáme překlady do ukrajinštiny. Požádala jsem naše autory Michala Šandu a Petra Stančíka, zda by nějaké inspirativní a hravé knížky, které by mohli ilustrovat ti ukrajinští výtvarníci, nenapsali. Michal Šanda napsal knížku o dvou klucích ve školní lavici Viktor & Віктор obratem, Petr Stančík v té době napsal už pohádku pro Český rozhlas, za kterou to trochu schytal na sítích, že je to konjunkturální počin a kýč a nevím co všechno mu předhodili, tak moc chuti neměl, a nakonec mi jen pomohl s redakcí knížky, kterou jsem napsala sama. Ten nápad, aby medvěd Dimir uprchlý z cirkusu jezdil po lese Bučisku na řvoucí motorce, je od Petra – je to vyprávění podle skutečné události.

Tato kniha se jmenuje Jak na Bučisku o medvěda přišli. Jak ti to šlo?

Tak taková dětská knížka založená na ilustracích, pokud má člověk nápad, je napsaná za dva večery. To není tak těžké pro lidi, kteří se půlku života sytí literaturou a vědí, jak má taková knížka vypadat. Hlavním hrdinou je malý králíček březňáček z lesa Bučiska, který nám celý příběh vylíčí – v ilustracích Alyony je to dojemné vyprávění o tom, jak se Chlupáček s maminkou a brášky musejí dát na útěk před zlým medvědem Dimirem, který chce opět vládnout lesu Bučisku. Králíčci zakoušejí útrapy cesty přes lesy Habřinec, Olšinu až do Smrkovce, kde se jich ujmou tamní zvířátka a postarají se o ně, než z jejich lesa Dimira konečně vyženou obránci Bučiska. Knihu představíme na Světě knihy v ukrajinském stánku za účasti ilustrátorky i manželky ukrajinského velvyslance v Česku paní Olgy Perebyjnis, která byla tak hodná a ujala se role překladatelky. Knížky budeme rozdávat nejen ukrajinským dětem.

Pak, jak jsi už zmiňovala, vznikla ještě knížka Viktor & Віктор, kterou napsal Michal Šanda. Jakému tématu se věnuje?

To je knížka velmi nápaditá o tom, jak ukrajinský kluk Віктор, který moc hezky kreslí a jednou by rád visel v Louvru, vyhecuje svého českého spolužáka v lavici, který chce být popelářem, aby mu psal příběhy, které on bude ilustrovat. A tak vzniká jejich společné dílo, kdy se dozvíme například, jak se hraje na Ukrajině fotbal, co se tam vaří a jí, anebo jaké tam mají kluci praky…