Když příběh spojuje generace
Některé příběhy mají zvláštní osud – vzniknou dávno předtím, než najdou svou konečnou podobu. Kniha O Jamce a Krmce je přesně takovým příběhem. Básnířka a spisovatelka Sylva Fischerová ji původně napsala pro svou dceru Ester, když čekala syna Martina. O mnoho let později se k ní vrátila – tentokrát společně právě se synem Martinem, dnes již umělcem, který knihu ilustroval. Vznikla tak jedinečná kniha, v níž se propojuje hravost, fantazie a rodinná tradice. V tomto rozhovoru Sylva Fischerová odhaluje, jak kniha vznikla a jaké bylo spolupracovat se svým synem na vizuální podobě tohoto větrného příběhu.
Původní příběh O Jamce a Krmce jste napsala pro svou dceru Ester před narozením syna Martina. Jaké to pro Vás bylo vrátit se k tomuto příběhu po tolika letech a rozhodnout se jej vydat jako knihu?
Za to, že je na světě tahle knížka, můžou děti z České školy v Mnichově. Předloni v létě mě pozvali do Mnichova na čtení – byla to nějaká evropská akce, kterou spolupořádalo České centrum v Mnichově – a když jsem se tam chystala, tak mi napsali z České školy v Mnichově (což je instituce dosti zvláštní), jestli nechci udělat taky čtení pro jejich děti, tak jsem odepsala, proč ne. Děti měly být ovšem malé, první a druhá třída, tudíž jsem vzala knihu Júla a Hmýza, ale říkala jsem si, jestli to pro ně nebude moc složitý a jestli nevzít ještě něco; a když jsem hledala původní sešitky Júly a Hmýzy, padla jsem na knížečku Jamky s Krmkou, která byla v té hromádce taky. Přibalila jsem ji k Hmýze, a knížečka sklidila velký úspěch! Děti ji chtěly vidět, sáhnout si na ni. Na závěr spolu se mnou volaly „Když je velká vichrnice, tak lítají jitrnice!“ pořád dokola, a tak jsem pochopila, že ten příběh si zaslouží něco víc, než ležet doma na knihovně v podobě papírového sešitku.
Váš syn Martin je dnes umělcem. Jaké bylo sledovat, jak jeho umělecká vize oživuje příběh, který původně vznikl ještě před jeho narozením? Překvapil Vás něčím v pojetí ilustrací nebo během spolupráce?
Martin mě popravdě něčím překvapuje pořád, což věštila už jeho učitelka v mateřské školce: „Budete překvapená,“ říkala mi, a já se ušklíbala, jako čím asi – ale měla pravdu. Pochopitelně se hledalo, jak budou ty dvě zvláštní kamarádky, Jamka s Krmkou, vypadat – jelikož to nejsou úplně obyčejné bytosti – a nad tím jsme strávili hodně času. Myslím, že to trefil, že je to výborné.
Překvapil mě třeba obálkou: nejdřív uvažoval nad jednou složitější scénou, já mu říkala: „To je moc složitý, dej tam jenom Jamku s Krmkou“, a on to vyrobil skvěle, říkal: „Vidíš, to u nich právě přistálo to kotě a ony se na něho dívají seshora.“ – Tak to by mě nenapadlo takhle situačně to pojmout, i z hlediska perspektivy.
Vzhledem k tomu, že kniha vznikla ve dvou časových rovinách – tehdy jako příběh pro dceru a nyní jako publikovaná kniha – promítly se do ní nějaké změny nebo nové nápady, které původně nebyly v plánu?
Myslím, že je kniha skoro stejná, akorát v té původní knížečce byly bubliny pro jednotlivé promluvy a kreslená byla lihovýma fixama, jak je to vidět na předsázce, takže to je docela velký vizuální rozdíl, stejně jako v podobě obou hlavních postav. A pár drobných slovních změn, ale jinak to zůstalo v podstatě stejné.
Postavy Jamka a Krmka působí jako velmi originální dvojice a celý příběh se odehrává během velké vichřice. Mají tyto prvky nějaký skutečný předobraz nebo symbolický význam?
Popravdě si to už nepamatuju, je možné, že byla nějaká veliká bouře – tehdy jsme bydleli na sídlišti v Modřanech – a že mě to tak napadlo, když nějaký věci lítaly ve větru kolem… Ale jak jsem přišla na Jamku a Krmku, už vážně nevím. Vděčím za ně asi synovi – spoluautorovi – tehdy v břiše. Nejspíš je vymyslel on…
Plánujete do budoucna napsat další knihu pro děti, třeba opět ve spolupráci s rodinou?
Obecně při psaní moc neplánuju, musí přijít nápad. Pár nápadů mám, jenže jsem ještě nepřišla na to, jak s nimi naložit. Rozhodně bych ale chtěla nově vydat Júlu a Hmýzu, kam jsem doplnila vánoční kapitolu (ta ale byla už v tom původním souboru sešitků a je plná strašidel). Trochu jsem to celé přepsala, taky to chce nové ilustrace, ale od koho a kdo by se té reedice chopil, je doslova ve hvězdách.
Sylva Fischerová, autorka knihy, je česká spisovatelka, básnířka a literární historička. Vystudovala klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde dodnes působí jako odborná asistentka na Ústavu řeckých a latinských studií. Je autorkou řady básnických sbírek, prozaických knih a věnuje se i překladům antické literatury a kulturně-historickým studiím. Za svou literární činnost získala několik ocenění a nominací, včetně Magnesie Litery.