Je to jako komiksové Jméno růže, říká Štěpánka Jislová o Klášteru Nejsvětějšího srdce

O tom, jak vznikal Klášter Nejsvětějšího srdce, o detektivkách i postapokalyptických krajinách, ale také o statusu umělce a podmínkách českých spisovatelů a kreslířů mluví komiksová autorka a ilustrátorka Štěpánka Jislová.

Mohla bys na úvod představit Klášter Nejsvětějšího srdce? O čem komiks vypráví?

Klášter Nejsvětějšího srdce začal vznikat jako moje bakalářská práce na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Nutno podotknout, že se jako bakalářka nedělá celá knížka – nebo alespoň v té době ne. Za pět měsíců, protože jsem tomu kromě semestru dala i jedno celé léto, jsem komiks vytvořila. Bylo to docela náročné, ale hodně mě bavilo kombinovat sakrální architekturu – to, co si představujeme pod tradiční gotikou – postapokalyptické prvky – masky, ochranné rukavice a podobně – a detektivní žánr. V té knize se to všechno tak nějak sešlo.

Jak kniha vznikala a vyvíjela se?  Byla u závěrečných zkoušek už kompletní, nebo jsi v té době měla jen její zlomek a zbytek jsi dotvořila, až když jsi věděla, že to vyjde?

Víceméně to celé vzniklo už jako ta bakalářka. Později, když jsme se s Ivou Pecháčkovou dohodly na knižním vydání, došlo k učesávání: některé věci bylo třeba předělat, upravit lettering, zkrátka doladit ty prvky, které dělí studentskou práci od reálné knižní publikace.

Jak dlouho tedy Klášter Nejsvětějšího srdce vznikal – od nápadu na příběh až po chvíli, kdy se komiks objevil na pultech knihkupectví?

Byla to docela dlouhá doba. V létě před posledním ročníkem bakaláře jsem se rozhodla, že vytvořím celou komiksovou knihu. V tomhle ohledu jsem dost praktický člověk, a tak jsem si říkala: Když udělám dvacet, čtyřicet stránek, tak co s tím? To si člověk může dát na internet, ale publikační zářez z toho nebude. Proto jsem chtěla dělat něco, co svou délkou už obstojí jako samostatné dílo, což je kolem těch osmdesáti stránek, které Klášter Nejsvětějšího srdce dnes má. Přes léto jsem psala scénář a vymýšlela vizuál. Jistou část prvního a celý druhý semestr jsem se pak věnovala samotné kresbě. Následně trvalo asi další dva nebo tři roky, než to doputovalo na pulty knihkupectví. To je dané tím, že nejde jen tak lusknout prsty a vydat to, nejdřív je třeba provést kontrolu, grafickou úpravu, postprodukci… Ve výsledku to tedy byly zhruba tři roky od prvního slůvka ve scénáři až po reálnou, fyzickou knihu.

To, že ses rozhodla vytvořit rovnou celou knihu, dává naprostý smysl. Ale proč zrovna komiks, navíc ještě zasazený do postapokalyptické krajiny? To už je hodně výrazná a úzká profilace, zvlášť na bakalářskou práci.

To je pravda. Ohledně média jsem neměla moc na výběr, protože komiksy jsem chtěla dělat odjakživa, zvláště čistě autorské knihy, kdy je kreslíř a scenárista jednou osobou. I postapokalyptický vizuál jsem měla vždycky ráda, dá se do něj zasadit spousta zajímavých prvků, které dohromady dobře fungují – často se děj odehrává například v nějaké mlze, a už jen to tomu dodává atmosféru. Zároveň to, že člověk žije ve světě, kde mu bezpečí skýtá jenom jistý, omezený prostor, mě hodně baví. Existuje kniha Piknik u cesty, jejíž premisou je, že existuje prostor, kam člověk prostě nemůže. A to mě vždycky fascinovalo – že je člověk od určité části světa odříznutý.

Pokračovala jsi po Klášteru Nejsvětějšího srdce s komiksovou tvorbou a postapokalyptickou tematikou?

Komiksů jsem od té doby udělala hromadu, to mě nepustilo. Pracovala jsem například na čistě historických knihách, kde jsem víceméně jenom kreslila, to byl například komiks ze série České století nebo Milada Horáková. Nicméně potom jsem se více přesunula ke zpracovávání lidských příběhů na autobiografické úrovni. V rámci toho jsme s Terkou Čechovou udělaly knihu Bez vlasů. Teď v září vyjde kniha Srdcovka, což je autobiografie, která rozpracovává podoby vztahů a teorie lásky. Nedá se tedy říct, že by tam byla nějaká tematická návaznost. Ale co mě zajímalo tehdy, co mě zajímá dodnes a co se jistým způsobem stále projevuje v mém psaní, je detektivní způsob vypravování, který ale na první pohled není detektivkou – něco jako Jméno růže, což je sice detektivka v klášterním prostředí, ale není to něco, co si lidé představí pod Herculem Poirotem nebo Sherlockem Holmesem. I kniha, kterou jsme dělali na začátku tohohle roku, Hrdinové na dluh, je superhrdinská dystopie s detektivní linkou, v níž se zjišťuje, co se vlastně se světem stalo.

Myslíš, že by se třeba i díky detektivním motivům mohly tvoje knihy dočkat filmového zpravování? A stála bys o to vůbec? Existují totiž komiksoví tvůrci – jako například Alan Moore –, kteří tvrdí, že komiks je jedinečné médium, pomocí něhož můžeš příběh vyprávět jinak, než jak ti to umožňuje film nebo kniha, a to nejde překlopit.

Drtivá většina příběhů může něco získat, když se převede do jiného média, ale zároveň to chce mít hodně velký respekt k původnímu dílu, jinak to ztratí to, čím to bylo zajímavé. Nejsem v pozici, kdy bych si mohla dovolit odmítnout takovou případnou nabídku. Dokonce už byl v minulosti projeven zájem o zfilmování jedné knihy, na níž jsem se podílela. Ale to v českém prostředí bohužel neznamená, že se autor zaprodá za miliony a pak už nemusí nikdy pohnout prstem. Nicméně autorovi a jeho knize to může přinést obrovskou reklamu, což je to, z čeho pak má autor peníze. Zrovna Klášter Nejsvětějšího srdce si jako film umím představit, protože je to docela komorní dílo: malé obsazení, jedna lokace. Mohlo by to vzniknout klidně i za nějakou menší sumu. Ale pokud bych si opravdu mohla něco vysnít, tak by to byli ti Hrdinové na dluh, což je mnohem epičtější vypravování, hodně barevné, s více postavami. To bych rozpohybované opravdu ráda viděla – ať už v animované, nebo hrané podobě.

U filmu se snadno stane, že se scenáristé, režiséři nebo i herci rozhodnou vydat knihu. Napadlo tě také – jako komiksovou tvůrkyni – přejít mezi médii a uchýlit se od tvorby komiksů k psaní románů?

Když jsem byla malá, myslela jsem, že se budu živit textem, protože jsem hrozně ráda psala různé fantasy příběhy inspirované Terrym Pratchettem nebo Stevenem Kingem. Až někdy v osmnácti nebo ve dvaceti jsem celkem bolestivě zjistila, že v tom nejsem příliš dobrá. Dokážu vystavět příběh, to je moje nejsilnější stránka, vystavět témata, dějovou linku, vymyslet nějaké překvapení na závěr, dát dohromady komplexní postavy a podobně. Trošičku horší jsem v dialozích, ale taky to nějak zvládnu. Proto dokážu sepsat komiksový scénář, protože ta práce trochu hasne tímhle, co jsem vyjmenovala. Ale nedokážu sepsat to těsto okolo, které je pro román potřeba – buď se ztratím v jednotlivých větách nebo prostě jen nezní dobře.

Takže možná spíš naopak? Od komiksu k filmu?

To si umím představit spíš, pokud bych měla k ruce někoho, kdo by mi vysvětloval filmové zákonitosti. Podle mě totiž dobrý filmový scenárista musí mít povědomí také o střihu, který hraje významnou roli v tom, jak něco vizuálně sdělit. A zase: dokázala bych vystavět samotný příběh, ale pak by ho se mnou musel někdo projít a říct mi, co jde, co nejde, co se dá říct jen pohybem kamery a podobě. Celkem by mě to zajímalo, ale myslím, že potřebuji ještě pár let, abych se do tohohle vypsala.

Pro to, aby umělecká díla, jaká tvoříš ty a řada dalších kreslířů a ilustrátorů, mohla vznikat – ať už v komiksové, nebo filmové podobě – je potřeba, aby byly dobře nastavené podmínky ze strany nakladatelů a filmových studií. Ostatně v posledních měsících se v kulturním sektoru hojně mluví o statusu umělce. Jaký je tvůj pohled na tuto problematiku?

Vzhledem k tomu, za jaké mizerné peníze lidé v umění dělají, by šlo o základní bod, který by vytvořil pevnou půdu pod nohama, od níž bychom se mohli následně odrazit někam dál. Já i moji kolegové, kteří dělají komiksy, to dotujeme – to nejde říct jinak. Primárně se živím ilustracemi, a když dělám nějakou komiksovou knihu, tak ji tvořím pro sebe jako svoje autorské vyjádření, protože mě baví vyprávět příběhy, ale žít z komiksů se rozhodně nedá, s ilustrací je to výrazně lepší. Myslím si, že status umělce by mohl stabilizovat kulturu napříč jednotlivými odvětvími. Možná bych šla ještě o krok dál a zkusila bych to propojit s odbory. Protože když vidím kolegy, kteří dělají stránku za pět set korun, tak z toho na mě jdou mdloby. Realita je taková, že když člověk dělá větší knížku a dostane za stránku tisíc korun, je to velký úspěch, ale reálně by ta cena měla být od tří tisíc korun výš, aby to tu práci vůbec pokrylo. Udělat komiksovou stránku totiž většině lidí trvá dva až tři dny. A pokud za to mají osm stovek…

To je méně než minimální mzda…

Přesně tak. To je takové kapesné, za které člověk může pracovat, když bydlí u rodičů nebo má partnera či partnerku, kteří zajišťují chod domácnosti.

Takže myslíš, že cestou by mohly být například odbory, třeba po vzoru toho, jak to funguje v Hollywoodu? Tam koneckonců aktuálně stávkuje okolo 160 tisíc lidí z řad scenáristů a herců, aby si tak vyjednali lepší kolektivní smlouvu s filmovými studii.

Je to tak. Tady v kultuře to nejde a neexistuje. S odbory to taky funguje jinak, když jsou lidé OSVČ. Ale pokud bychom jako komiksoví tvůrci mohli nastavit, že pod tisíc korun na stránku nejdeme, byl by to ohromný úspěch. Je hrozné to takhle říct, protože ani za tisícovku na stránku se neuživíte, ale už by to bylo něco.

Ptal se Matěj Senft