Jaké to je ilustrovat mámin příběh?
Když byla Sylva Fischerová těsně před porodem svého syna Martina, napsala pro jeho starší sestru příběh O Jamce a Krmce. Dnes, o více než dvacet let později, právě Martin tento příběh ilustroval a společně ho vydali jako knihu. O rodinné spolupráci, o hledání výtvarného klíče i o tom, jaké bylo vracet se k atmosféře bláznivých pohádek z dětství, mluví v našem rozhovoru výtvarník Martin Fischer.
Jak jste se dostal k umělecké tvorbě a ilustraci? Ovlivnila vás v tomto směru vaše rodina, konkrétně maminka Sylva Fischerová?
Od malička jsem hodně kreslil, oba rodiče mě podporovali. Kupovali mi pastelky a křídy a podporovali mě, i když jsem se chtěl hlásit na výtvarnou vysokou školu. Jinak oba byli spíše literáti a doma jsme měli hodně nejrůznějších fantaskních pohádek. Každopádně jsem vždycky hodně kreslil. Maminka nebyla taková, že by nekriticky pochválila všechno, co jsem nakreslil, prostě řekla, co si myslela. Necítil jsem ale tlak na zlepšování nebo cestu nějakým konkrétním směrem, i když se mi zpětně zdá, že maminka asi chtěla, abych se dostal na AVU nebo UMPRUM.
Nakonec jsem po roce v Ostravě skončil v ateliéru figurální sochy na AVU, protože mě začalo bavit modelování. Prostorová tvorba měla rozměr navíc, který kresba – zdálo se – neumožňovala. Pak mě začalo přitahovat víc forem, studoval jsem mimo jiné animaci a dělal jsem videa a instalace. Zájem o příběhy a ilustrování mi celou tu dobu zůstal a moje maminka Sylva na tom má určitě velký podíl. 
Jak jste přistupoval k výtvarnému zpracování knihy O Jamce a Krmce? Byla pro vás kniha a postavy Jamky a Krmky výzvou, nebo jste si ihned našel jasnou představu o ilustracích?
Ze začátku jsem bojoval i s motivací se do celého projektu opřít. Pomalu jsem kreslil různé návrhy dvou hlavních postav. Je to moje druhá kniha, kterou ilustruji, a první takhle rozsáhlá, takže to určitě byla výzva. Jasnou představu jsem do nějaké míry měl, ale jenom abstraktní: věděl jsem, jak chci, aby motivy a postavy působily, a jak zhruba asi budou barevně a tvarově působit. Musel jsem ale najít způsob, jak to prakticky udělat. Pomáhal jsem si různými technikami – začal jsem s výraznými anilinkami pro bouři a přírodu a s pastelkami a fixami pro postavy Jamky a Krmky. Postupně jsem pak přidával i klasické vodovky a tempery, občas i tužku nebo propisku, jak se to hodilo, aby se daná část děje správně vykreslila.
Jak probíhala tvůrčí práce s maminkou? Spolupracovali jste na výtvarném pojetí, nebo jste měl volnou ruku? Vycházel jste z originálního ztvárnění Jamky a Krmky od vaší maminky?
Původními jednoduchými kresbami fixou od mé maminky jsem se určitě inspiroval a ze začátku ilustrování jsem s ní hodně řešil podobu dvou hlavních postav. Měl jsem hodně návrhů a sám jsem si nebyl úplně jistý, tak mi pomáhalo konfrontovat skici s autorkou, která umí být hodně kritická. Radil jsem se tedy celkem hodně, přesto si nemůžu stěžovat, že jsem neměl volnou ruku – maminka neměla úplně jasnou představu o tom, jak to má vypadat, spíš šlo o to, jaká vizualita se k příběhu hodí a jaká ne. Každopádně být v takhle blízkém kontaktu s autorkou bylo jen dobré a myslím, že s výslednou podobou teď můžeme být oba spokojení, takže paráda.
Příběh vznikl těsně před vaším narozením pro vaši sestru – slyšel jste ho už dříve v rodině? Pokud ano, jak jste ho jako dítě vnímal a změnilo se toto vnímání při práci na knize?
Takových malých knížeček a příběhů máma udělala víc. Pamatuji si víc knížečky O Kouskovi a Brambůrkovi, nebo Jak potkaly tvary tu druhou – pak Sylva použila jako část svojí již dříve vydané dětské knihy O Júle a Hmýze (pokud se nepletu, trochu mi to všechno splývá). Pamatuji si nějak celou tu atmosféru těchhle lehce uhozených knížeček, kde zvláštní, ale sympatické charaktery podnikají nějakou svou pouť. Moje vnímání těchto dílek se ani moc nezměnilo, spíš mě udivuje, že se z jedné takové knížečky teď opravdu stala fyzická kniha s nákladem stovek kusů. 
Vytvořila vaše maminka v dětství nějaký příběh i pro vás? Bylo u vás doma běžné vyprávět a vymýšlet pohádky? Ovlivnilo to nějak váš vztah k umění a tvorbě?
Určitě vyprávění pohádek – ať už smyšlených rodiči, nebo předčítání z mnoha knih pohádek z nejrůznějších částí světa – bylo velkou součástí mého dětství a zarylo se do mého vnímání světa a života. Oba rodiče pro mě i mou sestru vyprávěli příběhy, některé i delší na pokračování, nebo jen kraťoučké na dobrou noc. Myslím, že mi zůstala velká láska k příběhům a ve své tvorbě se poslední dobou věnuju mimo jiné právě vyprávění a snažím se skloubit výtvarnou i textovou stránku, v čemž mi pomáhají právě animovaná a hraná videa. Práce na obrázkové knize byla pro mě další vítaná část skládanky mé práce s výtvarným médiem a narací.