Iva Pecháčková: Jak překvapit Havla
Je to již více než 20 let, co vyšla prvním vydáním kniha Pižďuchové. Vyprávění, které napsal Václav Havel v sedmdesátých letech do sborníku jednoho velkého německého nakladatelství, jež vydalo českým zakázaným spisovatelům knížku pohádek. Havel tehdy dlouho tvrdil, že pohádku pro děti napsat nemůže. Za prvé proto, že nic takového neumí, za druhé proto, že špatně vyslovuje hlásku r a v pohádkách se to jen hemží samými drrraky, prrrinceznami, čarrroději, trrrpaslíky a podobnými potvorrrami, a za třetí proto, že nemá čas, neboť musí v pivovaru koulet sudy s pivem. Ale jak v knížce uvidíte, nakonec vše skvěle vyřešil, protože vymyslel novou pohádkovou bytost bez r. Pižďuchy do knížky namaloval a klotovými rukávy opatřil skvělý malíř a dobrý přítel Václava Havla Jiří Sopko.
A jak na spolupráci s Václavem Havlem vzpomíná nakladatelka Iva Pecháčková?
Blížil se den D, bylo nádherně a křest dlouho připravovaných Pižďuchů v Týnské literární kavárně by se mohl uspořádat ve slunečném teplém září 2004 na nádvoříčku venku, kam se vejde asi desetkrát víc lidí, než dovnitř. Tak jsem začala přemýšlet o nějakém zvláštním překvápku pro pana autora. A tohle mi poradili jeho bývalí kamarádi z undergroundu – jestli chceš Havlovi udělat radost nějakým hudebním happeningem, tak to bude nejlepší kapela Ženy. Tam najdeš všecko to, čím je i Havel – absurdní divadlo s prvky dada i poetismu smíšené s trapností a absencí i jen základního hudebního vzdělání, kdy idea koncertu přichází třebas až deset minut před samotným vystoupením… A taky že ano, když Václav Havel spatřil přicházet frontmana skupiny, rozložitého příležitostného herce Radomila Uhlíře v roli předsedy národního výboru v Osové Bítýšce, velmi se rozjasnil a co mne překvapilo – smál se již předem. A vzpomněl happening Žen: „Niels Bohr předvádí model atomu přehrávkové komisi
v Malostranské besedě.“
Na křest přišla spousta Havlových i Sopkových přátel a oba podepisovali dlouho do večera, protože nájemce kavárny „omylem“ dal onu událost na sítě, takže postupně se do Týnské literární kavárny nahrnuly davy lidí. Oba však dál vesele podepisovali, povídali si se čtenáři a hlavně – při tom podepisování se smířili. Nemluvili spolu údajně od jedné Havlovy premiéry na Zábradlí, kde ožralý Sopko vylezl na jeviště a začal místo Havla režírovat herce, jak to mají hrát.
To je pěkná pointa, ale tento příběh má pokračování. Když nedlouho poté vyšla Havlova kniha Prosím stručně, zavolala mi jeho sekretářka, zda bych nemohla nazítří přijít, že se mnou pan prezident chce mluvit. Párkrát jsem za ním v Mikulandské byla, tak jsem kývla. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v Havlově kanceláři našla sedět i tři kolegy z jeho týmu s bloky, do nichž si poznamenávali moje a Havlovy poznámky týkající se křtu Pižďuchů. Pan prezident si přál uspořádat podobný, ne-li stejný a křest knihy Prosím stručně v Týnské literární kavárně byl skutečně událostí.
Myslím, si, že na oba křty, tak vtipné a neformální (i když v přítomnosti mnoha osobností z kultury, diplomatů, aj). dodnes pamětníci rádi vzpomínají...