Malostranské přízraky ze snů a příběhů
Ilustrátorka Galina Miklínová je známá svým nezaměnitelným výtvarným rukopisem, který oživil řadu ikonických knih včetně Lichožroutů, Faustova domu a díry do stropu, Františka z kaštanu, Anežky ze slunečnice a nyní i novinku Petra Stančíka Tři malostranští kostlivci. Jak přichází na nápady svých ilustrací – ve snech, vzpomínkách nebo příbězích? A jak vznikaly vizuální podoby jednotlivých přízraků? Nejen o tom, ale i o její spolupráci s Petrem Stančíkem a jejím nejoblíbenějším kostlivci se dozvíte v tomto rozhovoru.
Jak byste popsala svou dlouhodobou spolupráci s Petrem Stančíkem? Co vás na ní nejvíce těší?
Samozřejmě Petrova bohatá a nespoutaná osobnost, která se odráží v jeho psaní a potěšení sdílet se čtenáři tu radost a vzrušení z textů jednoho z nejoriginálnějších českých spisovatelů současnosti. Zároveň cítím jistou blízkost při čtení a ilustrování jeho textů určených dětskému čtenáři. I když jsme místopisně z jiných částí republiky, Petrův slovník je mi důvěrně blízký, připomíná mi mé dětství a dospívání a je to spolupráce pro mě vlastně velmi radostná a srozumitelná.
Jak jste si představovala atmosféru Malé Strany při tvorbě ilustrací? Snažila jste se zachytit její historický ráz, nebo jste jí dala i něco zcela nového? Nechal vám Petr Stančík volnou ruku, nebo do některých ilustrací zasahoval?
Petr je jeden z těch vzácných autorů, kteří ilustrátorovi nechají volnou ruku, neboť vědí, že když jej nechají dýchat, tak z něj dostanou to nejlepší. A jak vidno, tak se to vyplácí. Málokdy se stane, že do ilustrací zasáhne, pokud se tak děje, tak pouze upozorní na drobné nesrovnalosti s elegancí sobě vlastní.
Malou Stranu mám ráda, a možná proto, že nejsem originálně z Prahy, pro mě představuje jedno z nejhezčích míst na světě a jistě si přináším do svého pohledu něco osobitého. Prahu jsem se snažila zachytit ve více dílech: Lichožroutech, sérii H2O, kterou jsme dělali spolu s Petrem, naposledy v oceněné knize Marky Míkové Kabát a Kabelka,… a vždy, i když má své náležitosti, přináším pohled jiný a samozřejmě z části podřazený textu. Ani zde to nebylo jinak.
Jak vznikaly vizuální podoby jednotlivých kostlivců? Měla jste od začátku jasnou představu, nebo se jejich podoba postupně vyvíjela? Který kostlivec je váš nejoblíbenější?
Nejoblíbenější je Poprask Hlomozil. Jeho podobu jsem nemusela hledat, někdy se to tak stane, že se vám okamžitě vynoří a už Vás neopustí, což je docela dobrá zpětná vazba. Pokud si ráno vzpomenu, jak vypadal, stojí to za zaznamenání. U kostlivky Andělínky jsem ji hledala nejdéle, ale to je myslím pochopitelné, viděla jsem ji poněkud něžnější než její kumpány, a to si vyžádalo přece jen delší proces.
Je v knize nějaká ilustrace, která je vám obzvlášť blízká nebo na kterou jste nejvíc pyšná?
Pyšná bych asi nepoužila, ale někdy se stane, že je Vám nějaká ilustrace bližší, a to z různých důvodů… Mám ráda tu, kde Poprask Hlomozil jede Šporkovou ulicí v kabrioletu Škoda Felicia a celý krásně hoří. Tam někde za dveřmi stojí pan autor a chystá se otevřít dveře, právě když planoucí kostroun projíždí kolem. Miluji tu historku. Poprvé jsem ji slyšela od Petra v hostinci U kocoura, právě na Malé straně. Od té doby ji mám pořád v hlavě uloženou tak, jak jsem ji nakonec do knihy nakreslila.
Jaký význam pro vás má práce na knihách, které propojují text s ilustracemi, a jak vnímáte jejich vliv na dětské čtenáře?
Moje práce mě naprosto naplňuje. To souvisí právě s tím, že jako ilustrátorka mám s grafikem vliv na to, jak bude kniha vypadat. A že mohu mladého čtenáře a jeho dospělého partnera kultivovat, je fantastické a považuji za ohromné štěstí, že mohu být něčeho takového součástí.