Emma Hanzlíková: Jsem taková nonšalantní cestovní kancelář

Emma Hanzlíková je kurátorka a matka tří dětí, které pandemie částečně  proměnila pohled na Prahu, a tak si řekla, že by bylo fajn ukázat mater urbium z jiného úhlu i ostatním. Ať už jsou to turisté z jiných čtvrtí, jiných krajů České republiky a nebo opačného konce planety. Oslovila zajímavé osobnosti pražského života a společně sestavili česko-anglického průvodce, s nímž se dostanete na místa mimo hlavní turistické trasy a zažijete to opravdové město, jak ho mají rádi jeho obyvatelé. 

Co bylo impulzem k sestavení průvodce Meandry Prahy? 

Když jsme po covidu (rok?) otevřeli knihkupectví na Jánském vršku. Ocitli jsme se v turistické zóně, ale bez turistů. Uvědomili jsme si, že v době pandemie každý chodil na svá oblíbená místa a stálo by za to popsat Prahu jinýma očima – tak jak to mají rádi místní, co se navíc pohybují kolem knih, umění anebo dobrého jídla. A ideálně přitom budou myslet i na děti.

Proč by návštěvníci Prahy měli sáhnout právě po něm? 

Protože věříme, že i znalci Prahy se dozví něco nového. Třeba Petr Stančík sepsal adresy, kde se odehrávají slavné dětské knihy. Bedekr je navíc v bilingvním česko-anglickém vydání, takže je to i skvělý dárek pro kamarády z ciziny, co přijedou do Prahy. Je velký akorát do ruky, má krásné ilustrace a nabízí inspiraci, ať už pro tematické procházky nebo jak najít konkrétní místo.

Podle čeho jsi vybírala, kdo do průvodce přispěje? 

První spojnicí byli autoři kolem Meandru, případně blízcí spolupracovníci a kamarádi s dětmi. Výhodou bylo, když bydleli v různých pražských čtvrtích a mohli referovat o oblasti, kterou mají prochozenou. Ale také jsem chtěla zařadit odborníky na různá témata – literaturu, umění, design i jídlo. Často jsou to příspěvky balancující na hranici smyšlené literární povídky či vzpomínky. Obecně jsem potenciálních přispěvovatelů oslovila víc, ale ne každý měl zrovna čas. Třeba někdy sepíšeme druhý díl nebo rozšířené vydání. Místa se budou měnit, i když je jich tam dost stálých a věčných jako sama Praha.

Jaké je tvoje oblíbené pražské zákoutí/místo? 

Z dětství je to určitě vnitroblok ve Vršovicích, kde jsem si hrála pod okny bytu od čtyř do devíti let. Ale dnes bych to asi koncipovala spíš jako procházku přes různá oblíbená zastavení jako takovou Křížovou cestu spíš než jedno místo. Určitě by tam byla zahrádka na Kampě za Ministerstvem kultury. Ateliér Josefa Sudka. Okolí ulic kolem Betlémského a Anenského náměstí. Anežský klášter.

Jak si plánuješ cestu, když se chystáš někam s rodinou? 

Můj táta je historik a když jsme někam jeli na dovolenou, vždycky si nastudoval třeba tři průvodce najednou. Měl připravený dokonalý itinerář na každý den, abychom náhodou nic neminuli. Od něj mám tvrdou cestovatelskou školu. S bráchou jsme vydrželi celý den nejíst, obcházet vykopávky, muzea a kostely. Zato můj muž Krištof průvodce nesnáší. Když jsme spolu poprvé jeli do Lisabonu, už na letišti mi Lonely Planet (co mi dal na cestu pochopitelně táta) zakopl pod sedačky, abych nemohla nic plánovat. Spoléhá na rady lokálních přátel a rád se nechá překvapit. Já nesnesu myšlenku, že jsem možná byla nablízku něčemu zásadnímu a neviděla to. Takže teď, když někam cestujeme s našimi třemi dětmi, mapu držím já. Ale strašně nenápadně předstírám, že je to všechno náhoda, na co pěkného nenarazíme. Jsem taková nonšalantní cestovní kancelář. Meandry Prahy jsou tak proto mixem – rady místňáku a pár tipů na místa, na která je dobrá omylem narazit. 

Když zrovna nesestavuješ průvodce, co děláš? Čím se živíš? Čím se bavíš? 

Chodím s dětma na všechna ta hřiště, co jsou v bedekru uvedená (nejradši máme pod Petřínem a na Novém Světě). Chodím na výstavy a občas i nějaké sama dělám, starám se o sbírku v 8smičce v Humpolci, ráda plavu a baví mě cestovat. 

Kdyby sis mohla vybrat jakékoliv místo na světě, kde bys mohla žít, jaké by to bylo? 

Prahu mám moc ráda a po všech studiích v zahraničí si vážím toho, co tady máme za kombinaci pohodlí a malebného prostředí. I když mě mrzí, jak nízké někdy máme obzory. Navážu tedy i na předešlou otázku. Loni na podzim jsme byli celá rodina v Japonsku. Tušila jsem, že mi ta země přiroste k srdci. Od té doby na ni myslim pořád. Na jejich domy s tatami, na obchody Seven Eleven, na obaly, na zahrady, na jídlo, na oblečení, na vlaky… Chtěla bych tam určitě zkusit žít déle. Anebo jsem tam možná v minulém životě už nějaký čas strávila, a proto mě to tolik přitahuje. Pak bych klidně chtěla žít v Itálii. Mám moc ráda italskou literaturu, filmy, italštinu, světlo, pizzu i pastu a obecně jejich způsob dolce vita.

Ptala se Jitka Esserová