Za Magorem

 

Z Magorova pohřbu jsme jeli na Prahu už za soumraku, taková dlouhá kolona aut, velmi pomalu, tak šedesátkou jsme vykrucovali zatáčky na silničkách tý jeho krásný Vysočiny a nikdo nikoho nepředjel a bylo to dojemný))
Magor je teda už na pravdě Boží. Magor-legenda ale žije dál.

 
Na ten jeho funus se sjela snad tisícovka mániček, kostelíček Panny Marie Karmelské (poutní kostel nahoře nad Kostelním Vydřím) praskal ve švech. Vyjela jsem v sobotu brzo před polednem z Humpolce a dorazila jsem skorem o hodinu dřív. Akorát přijeli taky známí kluci od Kosmase z Perlovky a od karmelitánů z knihkupectví pod kostelem si natáhli kabel a začali tam vařit čaj. Byla hrozná zima. Dala jsem si zelenej čaj a vykouřila s nima jednu s velbloudem. Vykládali o posledním Magorově mejdanu, spousta lidí tam byla už od pátku. Koupila jsem v knihkupectví další Rok krysy, nekoukala na černý havrany, jak říká Petr Bohuňovský, kteří akorát vykládali rakev a šla do kostela. Před vchodem už kamery, Saša Vondra, kníže, Břéťa Rychlík, všichni Topolové, Sváťa Karásek a tak... Sedla jsem si na snad úplně poslední místo v poslední lavici napravo a vytáhla si Magorovy básničky. Prodrala se ke mně Marcela. Ještě se ke mně vešla. Přijeli z redakce z Prahy, v koloně, ty fotky jsou od jejich fotografa. Vykládala mi o tý mši u Ignáce, kde byla toho 17/11. Ptala jsem se, kdo ji sloužil, prý mánička nějaká s kytarou, Václav Malý asi koncelebroval. Bylo symbolické, že Magor, největší bojovník za svobodu v týhle zemi, člověk vždycky a za všech okolností svobodný, umře právě v téhle listopadové výroční době. Začala mše. Marcela, že neví, co má dělat. Seš poprvý v životě v kostele nebo co? ptám se jí, když po prvním čtení říká, co je to za projev divnej? Říkám, to není projev, to je čtení z Písma. 
Aha. U toho Ignáce sloužil stejný kněz - salesián Ladislav Heryán. Chvílemi hrál na kytaru, jednu písničku od U2 např. A Dáša Vokatá Magorovi zpívala píseň, kterou mu napsala a kostel se přidával. A hlavně hřímal Maria, ó Matičko, Krista pána rodičko, která má asi 10 slok a my se divily, že všechny máničky znají texty, knězi odpovídají, klekají i vstávají, jak se má... a k přijímání se prodíraly davy lidí, mně se podařilo prodrat jen ven před kostel, kde zůstala drtivá většina, několik set lidí. Dívala jsem se, jak třeba Ondra Němec (vlastně celá rodina Němcova krásně zpívá Salve Regina, kterou já se nejsem schopna naučit) - to byla ta poslední, která se Magorovi, už na hřbitově nad hrobem zpívala.
 
Přímluvy čet kníže, velmi krásně, Kuběna čet děsně květnatý ale dobrý Laudacio, kněz říkal slova jako kurva a "Kristus, ten Největší č....", ale né tak, jak si to člověk přečet na idnesu, kde to blbě uvádějí tak, že si člověk myslí, že je přímo říkal on, kněz, on Magora ale jen citoval, prej při mši v Trutnově takhle po svým Krista chválil!
 
 
Když vynesli rakev z kostela, lidi tleskali.
A na takové malé zídce tam plály svíčky a mezi nima otevřený piva nachystaný pro Magora, a papírový labuťě (jeden velkej věnec mu někdo poslal ve tvaru labutě), to byl asi nejdojemnější okamžik, pak už začly přímo v pohřebním průvodu kolovat flašky s Magorovým milovaným rumem a vizourem, zavoněla tráva a povídali jsme si všelijaký veselý historky s Magorem, šla jsem mezi Marcelou a Liborem Gronským, kterej ač nemocnej z Olomouce přijel, chystal Magorovi velký adventní čtení v Divadle hudby... S Marcelou jsme se představovaly jejím známým nebo mým známým, třeba malíři Žáčkovi, který nás prvně viděl spolu a s jeho ženou se vyptávali, jestli jsme sestry, že jsme tak podobný a my říkaly, že né, že jsme jen Pecháčkovy manželky, první a druhá))
 
Za náma kráčel kníže a když jsme se ohlédli, jestli nám stačí, tak se usmál, jako že pohoda. Na hřbitově jsem stála kousek od hrobu, za Liborem a Paulem Wilsonem, kterej taky přijel, kolovala flaška a tisíc lidí strašně krásně zpívalo Muchomůrky bílé (kníže zná bezvadně text, stejně jako všech
modliteb, což se Marcela, která s ním už nějaký rozhovory dělala, divila)) Kněz narychlo sháněl Pepu Janíčka, kterej měl Magorovi nad hrobem zahrát, ale Plastici přijeli pozdě, měli předtím koncert v Budapešti a ještě kdesi, tak zahrál sám 
 
No a pak Magorovi každéj něco hodil - Petr Bohuňovský (Magor u něj od léta v domě na Neklance bydlel a tam i umřel) pár modrejch kuliček, to mu prej slíbil, tu Viagru... nějakej mladej kluk přede mnou celou krabici čehosi, no asi ani ten hrob pak nemuseli zasypávat). 
Tak dej mu Pánbůh nebe, Magůrkovi.
Pak jsme zase šlapali zpátky do kopce na velkou louku pod kostelem, kde stálo několik set aut a Magor z amplionu z nějakýho auta čet svou poesii:
 
Sám si dolezu ke svý smrti
a nebudu potřebovat ani
úmrtní list 
tím jsem si jist
a nebude mně už zajímat
zda nad mou rakví
sněží
či padá podzimní listí
ani mě zajímat nebude
zda nad mou rakví
kecají kněží
 
Nicméně doufám
že bude sněžit
 
+++
 
A vono fakt chvíli, malinkou chvilenku sněžilo.
 
 
Fotografie: Karel Šanda, Instinkt