V Moskvě

 

3. Mezinárodní knižní festival v Moskvě (11. - 15. 6. 2008) byl překvapivý zážitek nejen pro Meander (Iva Pecháčková a výtvarnice Šárka Ziková), ale taky pro rozhlasáky v čele s Miroslavem Bobkem, ředitelem naučnozábavného rádia Leonardo, které tam bylo se svou reality show z pavilonu goril pražské ZOO a taky pro dva muzikanty Václava Koubka a Jaroslava Jeřábka. Všechny dohromady nás pozvalo České centrum v Moskvě, abychom předvedli něco z naší (nejen) knižní kultury.
 
Open book festival, jak ho místní světově nazývají, se koná v Domě chudožnika, což je taková socialistická strojka v centru mamutími rozměry náramně připomínající náš Pakult z 80. let , ale na rozdíl od něj je to opravdu Dům umění, tj. sídlí tam ta část Treťjakovky s moderním uměním 20. století až po dnešek. I výstavy v jiných prostorách v tom rozlehlém stavení, které jsem tam viděla, na mne udělaly vcelku dobrý dojem. Jde sice teprve o 3. ročník festivalu (loni tam dělal dílnu pro děti Baobab s výtvarníkem Petrem Šmalcem), ale bylo tam poměrně hodně nakladatelů z ciziny (severské země a sousedi Ruska komplet). Naše České centrum s organizátory festivalu rádo a dobře spolupracuje, takže se nám dostalo těch nejlepších časů i místa, a jak jsem měla možnost srovnávat s jinými, měli jsme na našem workshopu Po stopách Golema (Pražské legendy) opravdu hodně plno. Festival měl i skvělou publicitu, všude stále natáčely nějaké televize i rádio a mám z toho pocit, že literatura je v Rusku stále na výsluní zájmu, a to nejen moskevských intelektuálů.
 
 
Rusové pořád hodně čtou, v metru to člověka až překvapí, protože tam ještě stále čte kdekdo, a to i velké věci – oni snad ještě pořád čtou ty objemné svazky Vojny a míru a trilogii Křížové cesty a další základní stavební kameny své literatury. Asi to taky souvisí s jejich znovuzrozeným, neobyčejně zapáleným (a Putinem horlivě podporovaným) patriotismem.
 
My měli štěstí ještě v tom, že prý je tam momentálně teď v módě Meyrinkův Golem a moskevská židovská komunita zažívá po všech těch hrozných letech útisku nebývalý rozkvět.
 
Zdálo se mi, že co do klasického vzdělání na tom budou asi lépe než my, což jsem s povděkem kvitovala při besedě s dětmi na našem workshopu v pavilonu Artěk. Na mou soutěžní otázku, kdo stvořil Golema, se přihlásila taková malá, sotva pětiletá Židovka a odříkala všech jeho asi 6 jmen jako když bičem mrská – i já sama dám dokupy sotva rabbi Loew ben Becalel.
 
Vůbec děcka tam byla moc fajn – sice jsem se netrefila do jejich věku (chystaly jsme tu dílnu pro starší děti), ale Šárka s nimi kreslila Golema takovým způsobem, aby je to opravdu bavilo: hlavu, krk a tělo, ruce, nohy po částech na dlouhé pruhy papíru. Pak schovali, co už nakreslili, a předali to dál, takže, když se pak role rozvinula, v životní velikosti tu byla představa Golema od 5 autorů. Na harmoniku dětem hrál Vašek Koubek s jazzovým saxofonistou Jeřábkem (na tuhle kombinaci jsem byla hodně zvědavá) a bylo to vynikající. I jejich večerní koncert první den festivalu měl velký úspěch, byl to nejlepší program ze všeho.
 
 
Líbilo se nám i to, že jsme těch pár dní bydleli týden všichni v jednom bytě (ČC v Moskvě) kde jsme ukuli nějaké plány nejen do ciziny, ale i pro domov.
 
Myslím, že se české kultuře v Moskvě teď tak dodře daří také díky Dr. Vlastě Smolákové, nové ředitelce ČC, která je zapálená divadelnice (je to bývalá dramaturgyně režiséra Petra Lébla ze Zábradlí a studovala i dějiny umění, takže se dobře orientuje v tom, co je kvalitní a co fakt už nejde.
 
 
Dnešní Rusové se zdají žít kulturou (alespoň na festivalu), schází jim však úplně ta bezprostřednost, jakou jsme zvyklí vídat všude po světě. Jsou stále velmi rezervovaní, což jsme my, kteří jsme v Moskvě byli vůbec poprvé (jen Vašek Koubek ji dobře znal), neměli celkem možnost s totalitními poměry srovnávat, ale je fakt, že když člověk jde po ulici a vůbec nezaslechne smích, dokonce ani úsměv nezahlédne, začne mu to za chvíli být divné…
 
Hlasitý, ale po zevrubnějším pohledu naaranžovaný smích, jsme slyšeli snad jen na Rudém náměstí v Kremlu, kam bílé limuzíny přivážejí nevěsty v nádherných krinolínách s davem svatebčanů, aby se prošly v těch svých neuvěřitelně vysokých podpatcích po medvědích hlavách (tohle už nejsou ani kočičí hlavy) toho slavného tankodromu, kde krev tekla proudem po staletí (všechny popravy a ta slavná rozčtvrcení povstalých kozáků nebo carských střelců se udála vždy tady), takže si člověk říká, že nemůže být trefnějšího názvu než Rudé náměstí, místní však vysvětlují, že Krasnaja ploščaď znamenalo ve staré ruštině opravdu Krásná))) Citlivější jedinci jako výtvarnice Šárka Ziková, jimž běhal mráz po zádech, si stěžovali na to množství negativní energie, která do nich na tom placu proudila, někteří, jako saxofonista Kadeřábek, tam radši ani nešli („Mně je z toho šoufl už zdálky“).
 
Pět slavných chrámů za kremelskou zdí už je ale jiná káva – většinou je stavěli Italové, které si sem car pozval přímo z vrcholné renesance u nich doma a dokázali tak přesně s odstupem vyhmátnout, co je na ruské sakrální architektuře to podstatné, věky přetrvávající sdělení (nějakou dobu jezdili po Rusku, aby viděli co a jak kde v pravoslaví stojí a podle těch slavných chrámů projektovali...)
 
 
Podle mne je však ta devastace v lidech z předchozího režimu od r. 1917 tak rozsáhlá, že je na generace, než se to tam srovná, alespoň do té podoby, jakou už zaplaťpánbůh máme u nás.