Svět Knihy

Jako vždy v krásném průmyslovém paláci tlačenice a vedro a nedostatek vzduchu a kdo z nakladatelů mohl, prchal pod kaštany, kde se jako obvykle dohadovaly ty nejdivnější rukopisy, nejkurióznější smlouvy a nejulítlejší ilustrace. Na sklonku veletrhu v neděli se na stánku Meandru sešli Jirka Černický, který podepisoval svou Gagarinovu věc, a Petr Nikl a Marek Pistora a rozvinula se zajímavá debata o tom, nakolik může nakladatel zasahovat do textu autorovi, pokud vůbec. Výtvarníci na to jsou vůbec velice citliví, nedokážou si představit, že by jim někdo měl sáhnout do hotového obrazu nebo předělat sochu.

No, tak v literatuře, to je teda otázka. Jinak zase znova kolem dokola horují za to, aby každá kniha svérázně vyčnívala z edice, co grafik, to názor a sjednocovat nedává smysl. Naopak – když dělá edici stále stejný grafik, nutně se zacyklí a stává se to rutinou. A pokud se nestaví na kvalitních autorech, stává se z takové knížky spotřební zboží v pravém slova smyslu. S tím musím souhlasit – než uvádět substandardní texty začátečníků (už jsem martyriem prvotin párkrát prošla), raději budu vydávat autory, kteří dlouho nemohli nebo nechtěli publikovat a cítím z nich tu sílu.

Ale samozřejmě mě moc těší ty ceny – Zlaté stuhy pro PerlorodkyDlouhou chvíli i Nilse Holgerssona.