Štěstí přeje připraveným - to děti určitě nepřehlédnou

 

Dva roky prázdnin, Pět neděl v balonu, Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Vynález zkázy, Cesta kolem světa za osmdesát dní – co titul, to pojem, a neříkejte, že jste kdysi, v dávnověku, nepřečetli aspoň dvě tři z nich… Tak proč jenom ty jedinečné slavné verneovky, které jsme jedním dechem zhltli my, naši rodiče i prarodiče, naše děti odmítají číst? Četly se po celém světě přes sto let, tak proč teď jako když utne – to opravdu všechny převratné vynálezy a technologie (které Jules Verne sám předpovídal), poslední generaci tak dramaticky změnily?
 
Vypadá to, že ano – nakladatelé, kteří se v novém století verneovky pokoušeli vydávat, si na nich vesměs vylámali zuby. Jen jeden nadšenec se u nás stále ještě drží, i když v posledních letech zvolnil tempo, a vydává tak jednu dvě ročně v pseudokožené vazbě se zlatou ražbou, v nostalgické snaze co nejvíc je přiblížit pěkným verneovkám svého dětství.
 
Z knihkupeckých pultů v cizině je trend jasný – všechny slavné knihy dávno nežijících autorů o několika stech stranách (což měly skoro všechny), jsou převyprávěné pro dnešní (nejen) malé čtenáře žádající akci nebo aspoň náležité zrychlení – zkrátit souvětí, vynechat popisy, seškrtat postavy, prostě hlavně zrychlit… Dá se chtít po někom, kdo odmala zcela přirozeně komunikuje kusým jazykem mobilů a vyhovuje mu to, aby učetl umělecká líčení prostředí a děje rozvleklá třeba na třinácti stranách?
 
Listuju v evropských knihkupectvích kráceným Oliverem Twistem, Hrabětem Monte Christem, Jekyllem a Hydem, Swiftovým Gulliverem, Stevensonovým Ostrovem pokladů i Robinsonem, téměř vždy nově ilustrovanými a v knihách vypravených s náležitou úctou k slavnému jménu. A proč by ne, dumám nad argumenty proti drastickým krácením. Už na základce jsme přece četli Robinsona převyprávěného J. V. Plevou a ke kritickému pětisetstránkovému vydání Daniela Defoea, které jsme měli v knihovně, jsem se už pak nikdy nedostala.
 
Stejné úvahy mi táhnou hlavou, když beru do ruky verneovky převyprávěné Ondřejem Neffem, které vydal Albatros už tři. Listuju, listuju, začítám se a začínám se tetelit blahem… Verneův způsob vyprávění, alespoň tak, jak si ho pamatuju z dětství, zůstává zachován, mírně knižní, ale přitom to „odsejpá“. A ty nepřekonané Burianovy ilustrace – mně se prostě jako děcku strašně líbily realistické ilustrace, sugerující, že všechna ta úžasná dobrodružství byla přímo na místě vyfocená – nad ty obrázky v Tarzanovi, ve Štorchovi nebo v Batličkovi prostě nebylo. Ve Verneovi se mi líbily daleko víc než ty původní francouzské, které se mi zdály ponuré, a když děti stále neměly šanci na konec prázdnin a návrat domů, i depresivní. Pět neděl v balonu má Burianovy ilustrace, které u nás ještě nikdy nevyšly – vůbec poprvé jsou právě v tomto vydání. Burian za války namaloval pro nakladatele Vilímka devět kvašů, ale z vydání nakonec sešlo. Originály jsou ve sbírkách Památníku národního písemnictví – a dostat je konečně po sedmdesáti letech k dětem je moc fajn.
 
Ondřej Neff je známý sběratel a obdivovatel verneovek, nehledě na to, že autor sci-fi literatury se musí cítit při „vyprávění Vernea“ jako ryba ve vodě. Někdy se trochu nechá unést dějem a rozvede nějakou epizodu nebo postavu víc, než asi původně zamýšlel, ovšem když se to takhle daří, proč ne. Ostatně nakladatel to v tiráži deklaruje: podle románu Julese Verna volně vypráví Ondřej Neff. A spisovatel Neff to přiznává, píše z obdivu k Verneovi, k jeho vizionářství, k promyšlené stavbě jeho knih. Verne dokáže vystavět konstrukci knihy a zařídit všechny okolnosti tak logicky, že se při četbě nikdo nepodiví, jak a jestli je vůbec možné, že patnáctiletý plavčík Dick Sand provede sám velrybářskou loď dvěma oceány a přiveze trosečníky ztracené v Africe bezpečně živé a zdravé domů. A jen tam, kde to podle Neffa opravdu malinko skřípe v logice, nemůže odolat a Vernea vylepšuje. Tak třebas jedna z postav Patnáctiletého kapitána, bratranec paní Weldonové, roztržitý entomolog Benedikt, se v Neffově pojetí stává obětí své chorobné vědecké ctižádostivosti a snadno se tak dá padouchem Negorem přemluvit, aby mu pomohl Dicka zmást v navigaci a loď se tak dostala do Afriky, kde badatel doufá získat materiál pro svou klíčovou vědeckou práci o tropickém hmyzu.
 
Děj nejslavnějších verneovek tu asi nastiňovat nemusím, konflikt dobra se zlem končí tak, jak všichni doufáme, a zrůdný obchod s lidmi (jehož mechanismus tu Verne přesně popsal a příkře zkritizoval všechny formy v té době ještě legálního otrokářství) možná odsoudíme i v jeho dnešních daleko promyšlenějších formách a třeba uvážíme míru svého prospěchu při stavbě rodinného domku, budovaného nám velmi ekonomicky ukrajinskými dělníky s vysokoškolskými diplomy.
 
A snad i děti, které si k verneovkám najdou cestu, z nich vyčtou jasně vytyčené hranice mezi dobrem a zlem, mezi špatným a dobrým skutkem – což je v naší obecně znejistělé době, kdy se neustále všechno relativizuje, docela zásadní.
 
A nejspíš si i všimnou, že Verneovi hrdinové jdou za svým cílem pokaždé s velkým nasazením, které se jim vyplácí. I když už to třebas někdy vypadá, že nestíhají a oni prohrají, i když cíl už byl na dosah, ukáže se, že z lhůty ještě zbývá den, celých čtyřiadvacet hodin, v nichž to přece jen nakonec dokážou… Štěstí podle Vernea přeje připraveným a odhodlaným, a tohle mladí čtenáři verneovek docela určitě nepřehlédnou.
 
Jules Verne: Patnáctiletý kapitán (Albatros, 2008)
Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem (Albatros, 2008)
Jules Verne: Pět neděl v balonu (Albatros, 2009)
 
 
Psáno pro blog Spisovatelé o knihách časopisu Respekt