Seifertova cena pro I. M. Jirouse

 

Co mi udělalo velkou radost, je ta cena pro Magora. Konečně. On je tak mimořádná osobnost a jeho nevyšlechtěné básně plné vášně, citu a pokory se tak liší od všech těch, které tu tvoří uznávaní básníci, že jsem si říkala, proč tohohle originálního solitéra oficiální uznání stále míjejí. A teď to vyplulo: M. C. Putna, který seděl v komisi, to vynesl na světlo – když Jirouse někdo nesměle navrhl, ostatní opáčili, že Magor žádnou cenu ani dostat nemůže, protože by na slavnosti mohl zas třeba tančit nahý na stole, dát někomu do zubů, nebo jinak provokovat, jak on to moc dobře umí. Ostatně jeho verše ani nejsou žádná velká poezie, jsou to spíš jen takové říkanky...
 
Vždycky, když jsem si četla v Dopisech Olze ty obdivné pasáže o Magorovi, uvažovala jsem, čím asi tak mohl tenhle exot učarovat člověku formátu Václava Havla.
 
A teprve když jsem Magora slyšela číst – nejen vlastní poezii, ale třeba i americké beatniky, básně v ruštině nebo pohádky dětem a přečetla si třeba Ubíječe labutí – je to fakt mimořádný zážitek. Ten člověk má neuvěřitelné charisma a sto básníků klidně strčí za to svý vytahaný triko...