Rock´n´Roll v Národním

 

Vidět hrát Plastiky (tu kapelu, o níž psali v americkém časopise The Rolling Stone, že je to „jediný autentický underground na světě“) před zdobnou Hynaisovou oponou je vážně poněkud nestandardní. No, i když v dnešní postmoderní době to, že tahle legendární undergroundová kapela hraje na plný pecky ve Zlaté kapličce, někomu divně připadat ani nemusí.
 
Každopádně můj muž, který na Plastiky chodíval v šestnácti, sedmnácti, když vypovězení z Prahy hrávali co zaměstnanci lesního závodu Humpolec na čajích po hospodách v tom drsném kraji, se úplně normálně netvářil. „Už se stali ikonou sebe sama,“ ucedil, když zasedl do pohodlného rudého plyše v Národním. Stoppardův Rock´n´Roll je sice o undergroundové skupině The Plastic People of the Universe a o tom, co se stane, když se jedinec odmítne podřídit normám většinové společnosti, ale zároveň o něčem docela jiném – o intelektuální krizi současné anglické společnosti, o krizi současné evropské kultury a filosofie. Stoppardovy hry jsou opravdu veskrze politické – a filosofické, ale jsou taky vtipné a plné nečekaných obratů.
 
Vůbec jsem nečekala, že se budem tak dobře bavit. Rock´n´Roll je skvěle napsaný, chytrý a zábavný, a i když se prý Tom Stoppard před pražskou premiérou upřímně zděsil, když se dozvěděl, že česká inscenace trvá tři a čtvrt hodiny („Vážně? No to ale není dobrá zpráva…“), mně dlouhá ani v nejmenším nepřišla. I když skalním stoupencům undergroundu vadilo, že ji hrají herci z Národního. Mně to nevadilo. Už dlouho jsem si v ND tak neužívala.