Performance Petra Nikla a Book Expo v New Yorku

 

Cesta na Book Expo NY byla docela dobrodružná, jednak proto, ze to byla má první cesta na veletrh do zámoří, jednak jsme tam měli mít s Petrem Niklem, co stěžejním autorem Meandru, jehož si České centrum v New Yorku samo vybralo, svůj pořad na Children´s Day Festival, akci, která nebyla pořádně naplánovaná, protože jak už to s Petrem chodí, prohlásil, že udělá performanci až podle toho, co tam bude za lidi a v jakým prostoru. A taky jsme nevěděli, jestli to budeme dělat pro Čechy nebo Američánky, což mi na klidu příliš nedodalo.
 
Bohemian Hall, kde probíhal náš festival ke dni dětí, není ten slavný Český dům, který nedávno krajané za symbolický dolar prodali českému státu – je právě čerstvě od konce dubna zavřený pro rekonstrukci. V New Yorku mu říkají Czech National Building, asi aby se to nepletlo a TAM se v budoucnu budou konat všechny velké akce české kultury – divadla, koncerty, výstavy (napřesrok se tam na pár týdnů nastěhuje rozsáhlá Niklova výstava Orbis Pictus) ale taky (v knihovně) autorská čtení a besedy s českými literáty. Poslední den našeho newyorského pobytu jsme se tam s Petrem byli podívat – nafasovali jsme stavařské helmy a Gita Fuchsová, ředitelka CNB nás provedla celou stavbou. Jsou tam opravdu parádní prostory, včetně obrovské terasy na střeše, kde by se v parném létě dalo hrát i divadlo.
 
 
Bohemian Hall (a jeho slavná Beer Garden) je dokonce i v Lonely Planet vylíčena jako poslední zahradní restaurace v New Yorku z původních 800. Atmosféra české Beer Garden se doporučuje jako zcela autentická, kde je možné si objednat pravé české pivo a kde vám český personál naservíruje pravá česka jídla s typickým českým akcentem.
 
Tak tady budeme dělat čtení pro děti? opakovala jsem si srdnatě, když jsem přehlédla prostornou zahradu plnou stolů, v níž to hučelo jako v úle a kam v sobotním odpoledni evidentně přijeli mladí Američani z celého New Yorku vypít mnoho piv a vykouřit mnoho cigaret, protože v tomhle městě už se skoro vůbec nikde nekouří. A nával tam prý bývá takový, že zájemci z konce desítek metrů dlouhé fronty jsou ochotni dát několik set dolarů za místo těsně před pokladnou u brány (vstupné je 3 dolary).
 
Petr Nikl, který se tam byl podívat s Monikou Koblerovou, ředitelkou Českého centra v New Yorku, už den předtím, prohlásil, že to bude trochu bláznivé až bizardní, ovšem inspirativní. Uprostřed zahrady obehnané zdí bylo pódium s mikrofony a potřebnou technikou, takže se naše vystoupení teoreticky zdálo uskutečnitelné. Čtení v angličtině jsem zkrátila na minimum, udělala soutěž pro děti a vyklidila pole Petrovi. Ten si už dvě hodiny předem chystal performanci se čtyřmi popelnicemi, z nichž vylézal, jako původní herci starého dobrého Samuela Becketta v Čekání na Godota.
 
 
V bílém kuchařském munduru nejdříve procházel mezi hosty a naléval jim džus a posléze zmizel mezi popelnice, aby z nich posléze vylezl převlečený v paruce Pipi Dlouhé punčochy, s thajskou dřevěnou maskou na tváři a se svými typickými rekvizitami jako je vycpaná lasička nebo pštrosí péra na rybářském prutu.
Pro velmi neformálně vychované americké děti to byla jasná výzva – po chvíli užasle nevěřícného zírání se na bezbranného performera s bojovým pokřikem sesypaly a obraly ho ve chvilce o všechny věci včetně lasičky. Vzácnou masku z Thajska Petr později dohledal na dně popelnice zaplácnutou zmrzlinou.
Myslím, že v kterékoli přední manhattanské galerii někde v Chelsea by z takové performance byli všichni úplně auf, ovšem v beer garden rodiče ani v nejmenším netušili a s velmi smíšenými pocity si fotili tu velmi „strange show.“
 
 
No a pro mne byl tenhle zážitek daleko originálnější, než na nejvyšší míru zprofesionalizované a zkomercializované Book Expo v Jakob Javits Centru. Vystavovaná produkce pro děti mne už víc zklamat ani nemohla – pestrými barvami hýřící obálky ukrývaly bohapustou prázdnotu nebo v lepším případě laciné příběhy plné čarodějů a magie pro učně.
Tak ve stovkách a tisících New Yorských galerií se vystavuje špičkové světové umění, říkala jsem si zoufale, přece není možné, aby tu tohle dobrovolně a bez mučení předkládali svým dětem. Copak jim na nich vůbec nezáleží? Ani různými cenami ověšené knihy o menšinách (většinou černošští hoši nebo malé Hispanoameričanky) , které dokázaly dobýt svět, mi nezvedly náladu. Situace byla sice dramaticky lepší právě v knihách vydávaných různými galeriemi a muzei, ale ty zas neměly téměř žádné tituly pro děti.
Knihy podobného ražení jako vydávám já jsem dohledala až u jedné italské galeristky a pak Francouzů a sem tam i Španělů. S tou sympatickou Italkou jsme dohodly i jakous takous mezinárodní koedici (prý běžný postup), kdy se zvýšením nákladu o další mutace snižují náklady na výrobu knihy.
Ale abych jen nežehrala, náladu mi dokonale spravilo věhlasné newyorské knihkupectví Barnes a Noble, v jehož příjemné kavárně plné sympatických čtenářů všech ras, čtenářských kategorií i věku, jsme strávili pozdní večer po dlouhé procházce po Manhattanu.
 
 
A ještě mne potěšila velká (celostátní) kampaň Summer reading v TV – celé léto jsou několikrát denně přímé vstupy čtenářů známých i docela anonymních – mladí sympatičtí reportéři je zpovídají, co zrovna čtou (většinou je načapají s knihou u bazénu nebo v metru nebo aspoň ve vaně).