Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké

 

Před pár týdny za mnou na veletrhu dětské knihy v italské Bologni přišla na jednání redaktorka z nakladatelství patřícího Americké asociaci psychologů, která se pídila po zajímavě zpracovaných titulech zabývajících se tématikou nejrůznějších dětských traumat, které děti nedokážou bez cizí pomoci samy řešit. Nic podobného jsem nikdy nevydala, ale uvědomila jsem si, jak málo takto cíleně zaměřených titulů kvalitně literárně ztvárněných a s dobrým ilustračním doprovodem u nás vychází. Žádné respektované nakladatelství pro děti a mládež se jim u nás nějak systematicky a plánovitě nevěnuje. Něco málo už u nás vyšlo pro starší děti a mládež na téma drogové závislosti, šikany, nevyléčitelné choroby v rodině apod. (těmto tématům se věnovala např. oblíbená spisovatelka pro děti Ivona Březinová ve svém cyklu Holky na vodítku, Lentilka pro dědu Edu aj.) avšak citlivě zpracované knížky pro předškolní děti, jimž přinášejí nezměrná traumata tragické události (jako je rozvod rodičů, nemoc nebo dokonce smrt někoho blízkého) v rodině, bychom u nás hledali marně. Jako výjimečný počin tedy opravdu beru útlý komiks, který právě vydalo Hospicové občanské sdružení Cesta domů a který těm nejmenším v rodině přibližuje velmi jemně a přirozeně čas umírání a truchlení. Z angličtiny ji přeložila Martina Špinková, šéfka Cesty domů, která se zabývá již léta pomocí rodinám, které se rozhodly dbát tradic, víry nebo prostě mravního principu, v němž byly předchozími generacemi vychovány, a nechat dožít své nejbližší v milujícím kruhu rodiny až do úplného konce. Pro každého věřícího člověka je umírání cestou domů.
 
Narůstající odcizení ve stále více technizované moderní společnosti, která naučila své členy naprosto ve všem spoléhat na špičkovou techniku, však mnohým z nás brání pečovat o své nejbližší doma. Pochybujeme o sobě, trápíme se otázkami, zda bychom byli schopni umírajícímu zajistit všechno to, co kvalitními přístroji vybavená nemocnice, a zda bychom vůbec dokázali fyzicky i psychicky zvládnout to, co naši předkové zvládali zcela přirozeně po celá staletí. Smrt pro ně byla stejně tak přirozená, jako narození člověka, vznik a zánik živého organismu je součástí věčného životaběhu zde na zemi. Proč jen se ji tolik snažíme z našeho čím dál méně duchovního života vytěsnit a stále urputněji se tváříme, že neexistuje?
 
Knížečka Když dinosaurům někdo umře je tak vlastně určena nejen našim nejmenším, které s sebou nechceme vzít na babiččin pohřeb, aby neutrpěli nějakou psychickou újmu, ale také nám dospělým, kteří zaháníme každou myšlenku na smrt jako dotěrnou noční můru. Ostatně je určena ke společnému čtení jako jiné obrázkové knihy s minimem textu pro předškolní děti. Po jejím přečtení pochopíme, že daleko víc děti v životě poškodíme, budeme-li se tvářit, že milovaná babička jen někam na delší dobu odjela a jednou se zase vrátí.
 
Už názvy kapitol k tolik u nás tabuizovanému tématu nám prozrazují všechno to nejdůležitější, co je potřeba o smrti a umírání vědět: Co to vlastně je být živý? Proč ale umíráme? Jak se to stane? Co to znamená být mrtvý? Kamarádi jsou moc důležití. Jak se rozloučit? Co je po smrti? Jak nezapomenout…
 
Knížka je velmi citlivě a promyšleně koncipována (v tiráži je vyjmenován celý tým odborníků) a i když se v jednom z textů mluví o tatínkově nebo babiččině smrti, konkrétní události a průvodní jevy umírání jsou velmi prostě a přirozeně líčeny na smrti a pak pohřbu domácího mazlíčka – křečka. I proto může být líčení tak závažného tématu odlehčené a místy dokonce až vtipné a ani nejcitlivější z dětí se při čtení nerozpláče (stejně jako při čtení knížky Myši patří do nebe Ivy Procházkové nebo Bratři Lví srdce Astrid Lindgrenové, které považuju za dvě nejlepší knihy o smrti, které u nás pro děti vyšly).
 
Překlad Martiny Špinkové je přirozený a dětem dobře srozumitelný, takže jsem si při čtení uvědomila, že jde o americké reálie jen z obrázků: dinosauří rodiny z komiksu žijí samozřejmě v amerických dřevěných domcích s jejich typickými interiéry, zatímco já bych si je dokázala představit spíš třeba jako rodinku z plzeňského činžáku nebo venkovského domu klidně veverčí, krtčí, králičí daleko lépe, než u nás již poněkud z módy vyšlé dinosaury (to je možná ale jen má nakladatelská úchylka). A že jde o americký text poznáme ještě podle té obdivuhodné americké tolerantnosti k různým způsobům rozloučení se zesnulými podle toho, jakého je rodina vyznání nebo ze které končiny světa pochází – to naopak není vůbec od tématu plně si uvědomit odlišnost všech lidí ve věcech, které jsou jisté pro nás pro všechny bez rozdílu ras a vyznání a čekají nás všechny bez výjimky.
 
A je moc dobře, když s tím vaše děti budou počítat úplně od malinka.
 
Laurie Krasny Brown a Marc Brown: KDYŽ DINOSAURŮM NĚKDO UMŘE. Vydala Cesta domů, hospicové občanské sdružení, 2010
 
 
Psáno pro blog Spisovatelé o knihách časopisu Respekt.