Kurdsko-český literární festival

 

Naše auto stoupá po stále užší a strmější cestě výš do hor. Před necelými devadesáti minutami jsme vyrazili po slavnostním večeru na závěr literárního festivalu v Duhoku do hor v Akré. Začínám být trochu nesvá, hluboko v údolí dole pod námi svítí do tmy světýlka domů rozházených po úbočí hor a my jedeme pořád výš. Po všech těch kontrolách ozbrojených vojenských hlídek, které Středoevropanovi, uvyklému pokojné klasické turistice, na klidu nepřidají, nejsme ještě pořád na místě. Hory jsou tu překrásné, ale bez jediného turisty. Každou chvíli prý nějaká ovce z pasoucího se stáda vyletí do vzduchu, pak se hned dá na oheň, a tak se hory postupně odminovávají… usmívají se naši hostitelé, spisovatelé z Duhoku. Společně s nimi jsme přijali pozvání bývalého velitele pešmergů, zdejších horských bojovníků, a hlavy místního okresu, který je také literát. Napsal před lety scénář k filmu o tragédii v nedalekém městě Halabža po kruté vojenské akci Al Anfal, kdy po Saddámově chemickém útoku zahynulo na pět tisíc nevinných civilistů.
 
Konečně jsme tady – kolem nenápadného, přízemního, ale poměrně rozlehlého domu vysoko v horách s výhledem do údolí, který nám bere dech, nás očekává početná skupina mužů, většinou v maskáčích, ti starší v tradičních kurdských oděvech. Srdečně se objímají a vítají s našimi průvodci a vzápětí se dostává vřelého přijetí i nám. Legendární kurdská pohostinnost nezná hranic – na naši počest je i zde připravena spousta pozorností a jídla z kurdské kuchyně tak bohaté na čerstvou zeleninu a výborné jehněčí. Dokonce přímo v domě uspořádali koncert talentovaného místního zpěváka, který přijel až z Istanbulu. Po promítání filmu o otřesném masakru v Halabži se hodnou chvíli nemůžeme vzpamatovat, ale pak podléháme všeobecnému optimismu a radosti ze shledání a slavíme a hodujeme a tančíme společně s horaly až dlouho do noci…
 
19. – 21. dubna se v kurdském Duhoku v Iráku konal pod názvem Umění je svědomí lidskosti Kurdsko-český literární festival, jehož se účastnila poměrně početná česká delegace v čele se šéfem Českého centra Pen klubu Jiřím Dědečkem.
 
Od roku 2006, kdy byla z iniciativy kurdského publicisty a básníka Nadžíba Balaye, který pracuje v rádiu Svobodná Evropa v Praze, a předsedy Kurdského občanského sdružení v ČR, překladatele Rachida Khalila, který vystudoval v bývalém Československu, navázána spolupráce s Pen kubem, byli čeští spisovatelé opakovaně zváni do Kurdistánu. České centrum Pen klubu zareagovalo letos na jaře, pozvání na třídenní dubnový festival spisovatelů v Duhoku přijalo a vyslalo tam pětici literátů (Danielu Fischerovou, Janu Červenkovou, Ivanu Pecháčkovou, předsedu Obce spisovatelů Vladimíra Křivánka a svého prezidenta Jiřího Dědečka). Šlo o to podpořit úsilí kurdských spisovatelů dostat se do mezinárodního povědomí v době, kdy Česko předsedá Evropské unii.
 
Již mnohokrát v minulosti Pen klub podpořil spisovatele v mnoha zemích, ať diktaturách nebo krátce po jejich pádu – naposledy nejvýrazněji na Kubě. Zároveň ať chceme či nechceme uznat – tradice ekonomické i kulturní pomoci Iráku (stejně jako jiným „bratrským zemím“) byla natolik silná a v bývalém Československu vystudovalo tolik současných odborníků, kteří se do poválečného Iráku vrátili z emigrace budovat novou ekonomiku a demokracii po západním vzoru, že i dnes nacházíme její stopy v nové federaci a zejména v dynamicky se rozvíjejícím Kurdistánu prakticky všude. Také jeden z prvních poválečných ministrů kultury Iráku, Al Jazairi, vystudoval a oženil se v Praze, kde jeho synové dodnes žijí. A první zahraniční cesta Mustafy Barazáního, legendárního hrdiny irácké revoluce a zakladatele kurdské demokratické strany (zal. r. 1946) vedla do Prahy, odkud se jeho kurdským bojovníkům dostávalo ideové i hmotné (ve zbraních – které jsou dodnes k vidění v horách Kurdistánu) podpory.
 
Sever Iráku (Irácký Kurdistán), spravovaný po národním povstání v r. 1991 Kurdskou regionální vládou, je historickým domovem zhruba 5 milionů Kurdů, největšího etnika v zemi (18 % populace Iráku). Po pádu Saddáma si vydobyl autonomii v rámci Irácké federace. O původu Kurdů, jejichž na první pohled odlišná identita v okolním arabském světě úporně přežívá přes dvě tisíciletí, vedou ještě stále historikové spory. Odhlédneme-li od biblických legend (k nimž máme tendenci být sváděni, když si uvědomíme, o jak staré civilizace mezi Eufratem a Tigridem šlo), předkládajících hypotézu, že jde o potomky ztracených izraelských kmenů putujících z Egypta, asi nejrozšířenější teorií, kterou zastává i většina Kurdů je ta, že jsou potomky Médů ze střední Asie, kteří rozložili mocnou starověkou Asyrii.
 
Literátům se samozřejmě líbí i kouzelné poetické legendy kurdských Židů, pravící, že král Šalamoun kdysi vyslal giny, kteří mu sloužili, aby mu vybrali po kraji ty nejkrásnější dívky do jeho harému. Ginové vybírali opravdu pečlivě, takže se jim to podařilo až po letech, když pozemská pouť krále Šalamouna už skončila… A tak ginové s vybranými dívkami zůstali v horách a vzali si je za ženy. Kurdové jsou jejich děti.
 
Kurdové, obklopení mocnými sousedy, od věků musejí tvrdě bojovat za svou nezávislost a díky nedostupným horám a pověstné statečnosti národa se jim to celá tisíciletí daří. Za tradiční domov Kurdů je považován Irácký Kurdistán, i když Kurdistán se rozkládá z největší části na území Turecka. Dál pak na území Iráku, Íránu a Sýrie. Zhruba půl milionu Kurdů žije i na území dnešní Arménie. Početná komunita Kurdů žije v Bagdádu a Diyale. Na mírové konferenci v Sèvres v r. 1920 sice spojenci do dohody zanesli vyhlášení nezávislého Kurdistánu, ale OSN nakonec složité postavení Kurdů v islámském světě nebyla ochotna pomoci řešit. Laussanská smlouva mezi spojenci a Tureckem, která r. 1923 nahradila dohodu ze Sèvres, definitivně vyloučila vyhlášení nezávislého státu Kurdistánu.
 
Kurdové přijímali islám po dobytí svého území Araby v průběhu 7. století velmi vlažně, částečně také proto, aby se vyhnuli daním uvaleným na nemuslimské obyvatelstvo. 80 % Kurdů muslimské víry jsou Sunnité, 15 % Šíité, zbylých 5 % se hlásí k různým smíšeným islámským náboženstvím vycházejícím ze zoroastrianismu, judaismu, křesťanství, islámu a mnoha dalších. Kurdové jsou nábožensky velmi tolerantní, to zjistíme velmi brzy, když v horách nacházíme často celé velké vesnice křesťanské, jezídské nebo židovské či arménské. Oficiálními jazyky Federativního státu Irák jsou arabština a kurdština, v Kurdistánu se hovoří převážně kurdskými dialekty sorani a kermanji.
 
Historie Kurdů je dějinami nepoddajného lidu, pevně spjatého kmenovými vazbami přetrvávajícími staletí, který se nikdy nenechal porobit, byť trpěl pod osmanskou, arabskou, perskou nebo syrskou nadvládou. Je to jistě dáno i neprostupností terénu ve vysokých horách dobře ochranitelných z opevněných horských vesnic a měst. Právě při návštěvě v domě velitele okresu Amediye jsme se dozvídali od místních partyzánů, jak spolehlivě jim celá desetiletí sloužily pušky ze Zbrojovky Brno, které se u nás začaly vyrábět někdy ve 30. letech.
 
Jeden urostlý, starý, všemi velmi vážený kurdský bojovník v tradičním kurdském oděvu, který také přišel na oslavu, nám s dojetím vyprávěl, jak střely od nepřátel dolétly sotva 300–400 metrů, zatímco jeho velmi přesná puška ze Zbrojovky Brno měla dostřel téměř kilometr. Nedokázal ani spočítat, kolikrát jen jemu zachránila život. O tom, jakou cenu v horách tato zbraň – již jsme viděli téměř vždy vystavenou v místních muzeích – měla, svědčí i tradice, že kurdská nevěsta, která přinesla věnem tuto pušku, tady byla nade vše ceněná…
 
Úchvatné scenérie zelených kurdských hor dnes už téměř ničím nepřipomínaly přestálé utrpení místních lidí, jen občas jsme narazili na staré tanky a také oplocená vojenská území. Nebylo to ale nic ve srovnání s ruinami bývalých Saddámových paláců. Saddám se nerozpakoval zabrat pro sebe a svou rodinu a obehnat vysokým plotem celý kus hor, aby unikl rozpálenému letnímu Bagdádu. Ještě dnes člověka mrazí nad takovou arogancí a pohrdáním tím, co je místním svaté. Od šedesátých let irácký režim systematicky ničil lesy, které představovaly přirozenou ochranu pro bojovníky zdejších guerrill – partyzány, kteří se v nich ukrývali, v horách nazývají pešmergové – „ti, kteří čelí smrti“. V Bagdádu, Basře a dalších městech se jako stavební dřevo začaly ve velkém používat dubové trámy ze zdejších lesů a také místní lidé byli nuceni používat v chladných zimách na otop dříví, a to i ve městech, zejména potom, kdy byli odříznuti od kurdských ropných zásob. V současné době už probíhá plánovité zalesňování horských oblastí a vydatně při tom pomáhalo i OSN v rámci Oil-for-Food programu.
 
Válka zdejší překrásné hory nestačila nenávratně poničit, i když ještě stále jsou vysoko v horách zaminovaná území a poblíž horských cest jsme viděli zbytky opevnění, kde se dodnes nesmí fotit. Jak ale kruté následky přestálé tragédie národa musejí dodnes nést místní lidé, se vůbec neodvažujeme odhadnout. Systematická genocida 182 tisíc nevinných lidí a masový exodus Kurdů do sousedních zemí a uprchlických táborů se odehrál za nechápavého přihlížení světového společenství.
 
Skromné vyznamenávání mladých vdov na tiché horské slavnosti pod poledním sluncem, kam nás pozval náš hostitel, abychom některým z nich ocenění předali, bylo pro nás, pomalu chápající Středoevropany, velkou ctí a velmi dojemnou připomínkou toho, že boje tu skončily teprve před pár lety.
 
Na planinách a v údolích kolem Erbilu je nyní na jaře vidět šťavnatě zelená úrodná půda, kde se pěstují obiloviny jako pšenice a ječmen, tradičně tabák a hojně zeleniny a ovoce – jablka, třešně, švestky a granátová jablka. V horských lesích žijí divočáci, medvědi, hyeny, spousta divokých koz a zajíců. Žili tu i lvi, poslední tu byl údajně zastřelen někdy v roce 1910. Horské řeky a bystřiny jsou plné ryb – žije jich tu na 40 druhů a my jsme měli možnost ochutnat je opečené na ohni při obědě s ministrem kultury kurdské regionální vlády Felekadinem Kakaím. Setkání se účastnila i většina ředitelů různých kulturních odborů od archeologie přes divadlo až po životní prostředí. Překvapilo mne, že v Kurdistánu spadá oblast životního prostředí pod ministerstvo kultury, ale jen do té doby, než nás ředitel tohoto odboru doprovázel po Erbilu, například po staré citadele, přes 5000 let staré pevnosti, na jejíž opravu dohlíží UNESCO. Měl na starost zakládání velkých zahrad a parků v Erbilu (kde zúročil všechny své zahradnické zkušenosti z holandského exilu) a vysázel po evropském vzoru také růžovou zahradu kolem moderní budovy Ministerstva kultury. Palác navržený tureckým architektem byl původně postaven pro M. Barazáního, který ho však věnoval rezortu kultury. Sídlí v něm úřad ministerstva kultury, ale konají se v něm také různé konference a kongresy, mimo jiné také festival kultury pro děti.
 
V Erbilu jsme se také úplnou náhodou setkali s partou českých filmařů a památkářů z firmy Gemma – na minaretu z 11. století. Právě prováděli dokončovací práce na restaurování věže do původní podoby. Vedli si velmi dobře a nyní vedou intenzívní jednání o české účasti na záchraně erbilské citadely, unikátní světové památky, u níž UNESCO přísně trvá na tom, aby byla obnovena v celé kráse z původních stavebních materiálů. Vzhledem k tomu, že mají čeští památkáři velmi dobré reference již ze záchrany válkou zničené bagdádské knihovny, je velká šance, že nejvěhlasnější kurdská památka se bude restaurovat pod českým vedením a naše spolupráce bude pokračovat.
 
 
 
 
 
Setkání s redakcí nejrespektovanějšího kurdského rádia. Vedle Nadžíba Balaye, redaktora Svobodné Evropy v Praze a překladatele Rachida Khalila, stojí šéf českého Pen klubu Jiří Dědeček, po boku předsedy Kurdského svazu spisovatelů pak sedí Daniela Fischerová s Ivanou Pecháčkovou.
 
 
Kouzelné městečko na strmém úbočí kurdských hor Akré bylo častým terčem útoků Saddámových jednotek právě kvůli výkonnému vysílači zdejšího rádia.
 
 
 Náhodné setkání v místní škole v několik tisíc let starém horském městě Amadyii – mezi žáčky, kteří si s chutí zazpívali s Rachidem Khalilem, jsou Ivana Pecháčková a Jana Červenková.