Feria del libro

 

Když se před rokem a půl jako jedno z posledních otevíralo České centrum v Buenos Aires, vůbec by mě nenapadlo, že jeho budoucí ředitelka Daniela Čapková zná kdovíjak detailně naše knížky. Teprve když v rámci Feria del Libro, věhlasného latinskoamerického knižního veletrhu, uspořádala výstavu ilustrací a dva pořady na české ambasádě, všechno jsem se dozvěděla.
 

 
Čtení krajanům
 
Ještě před vznikem nového centra v Argentině přišel dotaz, zda by Meander nebyl ochoten rozhojnit knihovnu na ambasádě pro potřeby místní krajanské komunity, která obnáší na 40 000 krajanů, a když jsme se kvůli dokladům s Danielou Čapkovou spojily, napadlo nás udělat i něco víc. Například uspořádat v rámci nejslavnějšího knižního veletrhu na tamním kontinentě i několik zajímavých workshopů pro děti a přizvat k tomu respektovaného výtvarníka.
398, 332, 413 Oblíbené české worshopy, jediné na Feria del Libro
Volba po krátké úvaze padla na sochařku Ivu Ouhrabkovou (která mi vloni svými něžnými kolážemi ilustrovala Vaculíkovu jedinou knihu pro děti Petr má medvěda nebo co a má mimo jiné na starost taky výtvarné dílny dětského knižního veletrhu v Liberci). Na ambasádě nám pak uspořádají malou výstavku ilustrací a knížek pro odbornou veřejnost a já pak přičiním přednášku o české knižní ilustraci. Další večer pak autorské čtení z edice Pražské legendy a besedu pro krajany.
 
Teprve když jsem krajanům v Buenos Aires četla z legendy o Pražském Jezulátku a Daniela Čapková se ujala tlumočení pro ty, kteří už tolik česky neumí, nestačila jsem se divit. Znala daleko víc historických podrobností o Bosých karmelitánech v Praze a Polyxeně z Lobkovic, která slavné Pražské Jezulátko jejich klášteru věnovala, než já. Až pak mi Daniela vysvětlila, že to není samo sebou, ale že z korespondence Polyxeny (moc zajímavé šlechtičny, která se zasloužila o podporu české kultury už před pěti staletími) psala diplomku. Kult Pražského Jezulátka je v zemích Latinské Ameriky velmi silný. Vzácná, zázračná (jak se po staletí traduje) soška Ježíška putovala do Prahy ze Španělska už v 16. století ve slavnostním průvodu jako svatební dar šlechtičny Marie Manrique de Lara, nevěsty Vratislava z Pernštejna. a studentka Daniela, provádějící po Praze španělsky mluvící turisty, je pokaždé musela zavést hlavně do Kláštera Pražského Jezulátka…
 
Knižní svátek Feria del Libro v Buenos Aires trvá téměř tři týdny a opravdu se tam literaturou žije tak, jak už to v Evropě pomalu nevidíme. Všude plno zapálených čtenářů, kteří se sjíždějí z celé Latinské Ameriky, a nakladatelé od Ekvádoru přes Bolívii, Chile a Brazílii až po Patagonii pro ně připraví skutečné hody. Kam se člověk hne, samá autorská čtení, besedy, dílny, soutěže, a to vše za mimořádného zájmu všech médií.
 
 

 
Čte se všude – v kavárnách, metru i na ulicích, kde se i hraje
 
Kameramani všech možných televizních stanic, novináři, fotografové, horcí zpravodajové z veletržního dění jsou všude. Méně cvičenému oku v davu plném lidí chvíli trvá, než pozná, že mezi čtenáři na pohovce sedící Márquez nebo Isabel Allende naproti němu jsou jen velmi sugestivní fotografie v životní velikosti. Nemluvě o mladém spisovateli, předčítajícím o kus dál v rohu slepému Borgesovi, v Buenos Aires nejslavnějšímu literátovi všech dob.
 
Argentina se se svou pětadevadesátiprocentní gramotností řadí jednoznačně po bok nejvzdělanějších zemí světa a Buenos Aires je skutečným rájem milovníků knih. v metropoli žije celá třetina (13 milionů) všech obyvatel této osmé největší země světa. Čtenáři nakupují nejen v megastorech, ale zdá se, že daleko raději hlavně v menších, všelijak vyprofilovaných knihkupectvích, překvapivých vždy nějakou svéráznou atmosférou, právě tak, jako se od sebe ostře liší jednotlivá barria – čtvrti tohoto obrovského, velmi charismatického města. Od kultovních knihkupectví typu slavného Walruse (kde si Iva Ouhrabková pořídila vtipně ilustrovanou návodnou knížku o hlíně), která se dostala i do turistických bedekrů s výčtem dalších pamětihodností města, až po skutečné paláce knih (i sto let staré architektonické skvosty) i poněkud zaprášená knihkupectví-antikvariáty, kde se dají stále ještě za pár peset sehnat skutečné poklady. Buenos Aires rádo dává na odiv svou tradici literárního města a je pravda, že sečtělí prodavači v knihkupectvích jsou na svou pověst neobyčejně pyšní a se čtenáři mají velkou trpělivost. Dlouhé hodiny tam můžete posedávat i polehávat a popíjet kávu nebo oblíbené maté, všechno přečíst, aniž cokoli koupíte, a ještě se vám dostane nadmíru zasvěceného výkladu úplně ke všemu – od surrealistů přes tango a uměleckou pornografii až po dětská leporela. Našli jsme zde i spoustu českých překladů – a to nejen ve světě již téměř povinného Haška, Čapka nebo Kundery, ale také třeba povídky Jana Nerudy, podle něhož si nositel Nobelovy ceny, chilský básník Pablo Neruda, zvolil pseudonym.
 
Procházky po Buenos Aires
Příležitost žít pár dní pracovně v Buenos Aires, v tom okouzlujícím, tepajícím a přitom tak kultivovaném městě, byla opravdu mimořádná. Tohle nejameričtější ze všech evropských měst, jak bývá často nazýváno, člověka i po osmi dnech intenzivního pobytu stále a znovu něčím nečekaným překvapuje. Bývá už tradičně popisováno jako kříženec Paříže, Milána a Madridu s malou příměsí Manhattanu, nebo taky jako Benátky Latinské Ameriky, ale když jsem poprvé spatřila jeho zchátralé koloniální paláce pod strakatými podzimními platany a akáty ve čtvrtích s tak jedinečnou, neopakovatelnou atmosférou, nic z toho mi nesedí. Některé z těch honosných domů bohatých latifundistů, pamatujících zlatou dobu Argentiny, jsme si prohlédli i uvnitř – prázdné domy většinou hlídal jen starý dobrosrdečný vrátný, jehož těšilo, že si chceme vyfotit unikátní vitráže, nebo mladá studentka z nedaleké univerzity. Tolik zašlé nádhery a bývalé slávy patricijských domů se myslím sotva někde ve světě najde – v jednom tom městském paláci, který jsme proslídili, a jehož jméno si už ani nepamatuju, měli dokonce svoje vlastní divadlo se stovkou sedadel a balkónem pro méně movité návštěvníky (či snad služebný personál?) a velmi rafinovaným, dosud funkčním osvětlením. a v suterénu prostorný taneční sál, kam dojížděl adepty tanga učit velmi krásný věhlasný učitel, jehož diplomy a fotografie z celého světa tu stále ještě visí po zaprášených zdech.
 
V jedné takové přepychové patricijské rezidenci uměnímilovné Argentinky Josefiny de Alvear a jejího manžela, chilského diplomata Matíase Errázurize, je dnes Museo de Arte Decorativo – Muzeum dekorativního umění. Člověk si tu udělá dokonalou představu o životě argentinské smetánky ještě před necelým stoletím. Palacio Errázuriz si nechala rodina navrhnout a postavit v roce 1911 francouzským architektem a zařídila si dům skutečně v originálním stylu, dokládajícím extravagantní vkus manželského páru, obývajícího dům až do roku 1937 – obrazy, sochy a porcelán si rodina nakupovala na aukcích po celé Evropě.
 
Tak mezi porcelánem ze Sevres a tapiseriemi z Bruselu najdeme bronzové plastiky od Bourdella, obrazy od Maneta nebo El Greca a ve sklepě budovy komplet celou gotickou kapli převezenou sem po částech ze zámku Château de Champagnette. a když si v rodině nemohli dovolit jednu konkrétní sochu od Rodina, po níž toužili, pořídili si alespoň její dokonalou kopii. Fresky v domě svěřili katalánskému malíři Josepu Mariovi Sertovi, který měl na starost také výzdobu budovy Rockefellerova centra v New Yorku.
 
 
Knihkupectví v paláci na hlavní třídě v paraguayském Montevideu
 
 
Interiéry honosných koloniálních paláců
 
 
Majestátní vodopády Iguazu v brazilském pralese
 
Tady ve svém výstavném domě uspořádala rodina Errázurizů vůbec první charitativní ples v Buenos Aires a také slavné literární večery, kdy sem na autorská čtení přicházeli číst ze svých knih třeba Blasco Ibánez a García Lorca. Artur Rubinstein hrával na piano a Anna Pavlovová tančila v místních sálech s cenným táflováním a obrovskými mramorovými krby Labutí jezero. a takových dekadentních paláců, opravdových klenotnic umění a dekorativních řemesel, je v Buenos Aires bezpočet. Snáze se mi pochopila ta neuvěřitelná směsice stylů, když jsme vešli za vysoké zdi slavného hřbitova La Recoleta jen pár kroků od naší ambasády. Prestižní místo posledního odpočinku významných historických osobností, ale také všech patricijských rodin, které v Argentině něco znamenají, je plné zmenšených paláců všemožných slohů. Údajně i Evita Perónová se sem do hrobky rodiny Duarte dostala jen s velkou protekcí. Hrobky – malé paláce vystavěné věhlasnými architekty a vyzdobené sochaři zvučných jmen – jsou ve všech myslitelných slozích od zmenšené egyptské, byzantské nebo antické svatyně nebo románské baziliky přes gotickou, renesanční nebo barokní kapli, až po skvosty ve stylu secese nebo art-deco. Každý rod volil z celé škály stavebních slohů evidentně zrovna ten, který měl nejraději. Při pohledu seshora z oken nedalekého františkánského kláštera vytvářejí nádherné nápadité hrobky vyrovnané v pravoúhlých ulicích fantastické pohádkové město s milionem zajímavých detailů. Jen tepané mříže nebo bronzové a stříbrné tabulky se jmény rodin, vyvedených zajímavými písmy, bych tu mohla fotit celé hodiny (také je v jedné ze svých básní opěval Borges).
 
Říká se tu, že pro studenty architektury je návštěva Recolety užitečnější než deset renomovaných učebnic světové architektury. Pro cizí i místní jako magnet přitažlivá Recoleta je jedno z nejpozoruhodnějších pohřebišť na světě a zaručeně prý nejdražší. Na malém pozemku v samém srdci města, plném miniaturních mramorových paláců, už není místo pro žádnou další hrobku a boháči jsou ochotni zaplatit cokoli, aby se sem dostali. Odpočívat po boku všech slavných osobností argentinské historie, jejichž zdobené rakve, z nichž každá je hotové umělecké dílo, nejsou uloženy v podzemí, ale volně vystaveny za prosklenými dveřmi uprostřed vší té nádherné architektury, je nejspíš ale pro dnešní významné Argentince nedostižnou metou.
 
České workshopy
Abych se však vrátila k českým workshopům na Feria del Libro. Argentinka Virginia, všehoschopná místní zaměstnankyně Českého centra (která dovedla se svým přítelem Ramirem Jaramillem zorganizovat i pokračování naší cesty do uruguayského Montevidea – kde probíhal ve stejné době veletrh dětské knihy – a ještě dál na sever až k vodopádům Iguazu v brazilském pralese), nám pomohla sehnat všechno potřebné. Kvalitní sochařskou hlínu i hlinky, papíry, podložky na modelování a další pomůcky a všichni jsme vyrazili připravit terén na výstaviště. Dětem jsou tu zvyklí evidentně pouze číst, překvapilo mě, jak je ještě dokáže zaujmout pouhé čtení textu – tak české děti reagovaly kdysi dávno, když ještě nebyl v každé domácnosti počítač a internet. Virginia nám naše pozorování potvrdila – hodně dětí zná počítač až ze školy. To našim stále znuděnějším dětem musíme vymýšlet stále kreativnější dílny a důmyslnější prezentace knížek, jinak se při čtení ukoušou nudou (což jsem bohužel měla příležitost vidět i při čtení našich nejlepších autorů).
 
V Buenos Aires, kde si v našem ateliéru děti měly možnost vymodelovat golema podle svých představ a vymyslet si k jeho oživení svůj vlastní šém s tajným přáním a pak i obřad s ohněm, vodou, vzduchem a zemí, jsme tiše žasli.
 

 
Někteří golemové z dílny malých Argentinců vypadali spíše jako aztéčtí nebo inčtí bůžkové
 
Děti byly neuvěřitelně hravé a tak pohroužené do své tvorby, že jsme je jen neradi rušili k dalšímu kroku naší hry. Těšilo nás, že pověst o našich workshopech k pražským legendám se rychle roznesla, takže brzy u naší dílny stála fronta a my volky nevolky museli začít redukovat – přece jen jsme byli omezeni počtem dvaceti míst kolem stolů. Místní krajané (tak dojemně hovořící všemi možnými nářečími od hanáčtiny až po čistou plzeňštinu, byť se třeba už narodili v Buenos Aires) nám pomáhali s tlumočením i péčí o mladší děti.
 
A pak, na závěr, ještě vyhodnocování a velké focení hotových výtvorů i jejich výtvarníků zmazaných hlínou… No prostě – moc ráda budu na Feria del Libro vzpomínat.
 
 
foto Iva Ouhrabková, Jan Pecháček