Dotisky

 

Vůbec nechápu, jak to, že jsem měla o Vánocích takovou kliku, a čím a jak jsem si to zasloužila. Hned na začátku nového roku podnikám v plném slunci příjemné výlety do Trička i do tiskárny Libertas (to zas není takovej výlet – tu mám ve dvoře) a to ne za účelem duchamorných reklamací, ale dotisků, protože dva tituly čtenáři o Vánocích úplně rozebrali. 
Ten příjemnej pocit jsem zažila zatím vlastně pouze jednou, a to v případě Violy Fischerové, když dostala Magnesii Literu za Dlouhou chvíli. A teď, zcela nepochopitelně u knihy, o níž jsem si myslela, že bude mít hodně krušný život, jak už to s Niklovými náročnými pohádkami bývá… Ale v té knížce je nějaké kouzlo, že ji chtějí číst úplně všichni a pak ještě nadšeně píšou – máma, která ji koupila svému synovi autistovi, nebo rodina s pěti dětma, kterým z ní nejstarší čte (úplně si to představuju!).
 
A František z kaštanu, Anežka ze slunečnic jakbysmet – do těch bych to taky neřekla – není to žádné jednoduché čtení, paradoxně jsem letos sázela na úplně jiné tituly. No ale ty knížky jsou taková magie, říká jeden kamarád výtvarník, nikdy nevíš, čím a jak si čtenáře o(b)kouzlí…
Bohudíky, že je tomu tak.