Deník s Felinghettim

 

Pátek 18. dubna 1998
Seděli jsme s Lubošem Snížkem u Vodrážků a čekali na Ferlinghettiho. Brouzdal někde po Praze, ale pořád se nevracel a my už byli jako na jehlách. Luboš, kterej u něj byl před rokem v San Francisku, se strachoval, aby ho ještě vůbec poznal a taky jsme se vzájemně deptali poklonama, kdo z nás dvou mluví hůř anglicky.
"Určitě si řekne," ujišťoval Luboš, "jestli ty naše překlady vypadají jako naše angličtina, tak to potěšpánbůh. " To už mně definitivně odrovnalo, takže když se urostlý Ferlinghetti (blbé napsat o osmdesátníkovi, že je urostlý, ale kdo ho viděl, ví, o čem mluvím) objevil ve dveřích, nevykoktala jsem ani jaksevámlíbípraha. Doprovázela ho Maya a ještě nějaké její kamarádky z Friska. Při představování si mě zase spletli s Ivou Pekárkovou a teprve, když jsem při večeři měla vyprávět nějakou historku z doby, kdy jsem v New Yorku řídila taxík, přiznala jsem barvu. Všichni se zdvořile smáli a těšili mě, ať si z toho nic nedělám. Luboš k tomu poznamenal, že Maťa skoro zároveň s Ferlinghettiho Nefér argumenty Pekárkové vydal Gang zjizvených. Pak vytáhl z aktovky čerstvé vydání Ferlingettiho her, ještě mokré z tiskárny, a podal mu je. Ferlinghetti je prolistoval a viditelně si oddechl, když zjistil, že i v českém vydání zůstaly Toporovy ilustrace. "Jsou součástí té knížky. Některý rutiny jsem psal dokonce přímo podle nich." 
Chvíli jsme mluvili o rutinách i argumentech a zjistili jsme, že ani neví, že se tři z jeho her mají hrát na Beat Generation Fest (je fakt, že do poslední chvíle nebylo jasný, budou-li na to finance.) Ferlinghetti vytáhl svůj notes a chtěl vědět, který večer se která hraje. Vysvětlila jsem mu, že inscenace budou pouze čtené, vzhledem k nedostatku času i peněz, které na to divadlo Vpřed mělo, a doporučila mu Alegaci, která se režisérovi Lumíru Tučkovi dělala nejlíp. "Tu mám nejradši, " souhlasil. Alegace pak opravdu měla největší úspěch.
 
Poznamenal si hry do rozvrhu a slíbil, že do Rokoka přijde. (Pak přišel na poněkud slabších Tři tisíce červených mravenců, kde se bohužel při představení zranil jeden z herců pádem z postele. Ferlinghetti se pak na něj byl podívat v zákulisí a úplně Tučka dostal, když se zeptal: " Žejste hráli nějakou moji hru, to jsem poznal, jenže kterou?")
Právě, když jsem se chystala požádat Ferlinghettiho o věnování do knížky, zaskočil mě tímtéž. Nic vtipného nebo aspoň ne moc blbého, ještě k tomu v angličtině, mě honemhonem nenapadlo, ale protože mě se zájmem sledoval, rychle jsem tam nadrásala aspoň svůj obdiv a grand maitre. Ferlinghetti si ode mě knížku vzal, věnování si přečetl a pobaveně mi ji vrátil se slovy: "´Admire´ je verbum, nikoli substantivum. Správně tam má být ´admiration´," usmál se rošťácky a začal mi psát své věnování "Tante grazie" v italštině.
"Knížka je to pěkná, " pochválil ji Lubošovi. "Chtěl jsem ji vzít Havlovi na Hrad, jenže on je teď v tý nemocnici v Innsbrucku. Smůla, vždycky se míjíme. Když on byl v Americe, nebyl jsem tam zase já. No hlavně, aby se brzo uzdravil a uvidíme se příště. "
 
Když se nám s Lubošem zdálo, že jsme se s Ferlinghettim natolik skamarádili, abychom si mohli říct o to interview, zazvonil zvonek a dostavil se prezident Pražského festivalu spisovatelů Michael March. Přinesl Ferlinghettimu hrst oficiálních pozvánek na různé ambasády a tím jsme teda skončili.
"Tam všude musím?" Zeptal se Ferlinghetti se zdviženým obočím. Michael March zašermoval rukama a řekl, že to nechá na něm. On osobně by ale rozhodně doporučoval oběd U tygra na počest Bohumila Hrabala.
Lubošovi se ještě podařilo napsat Ferlinghettimu do rozvrhu den a hodinu autogramiády u Mati a poroučeli jsme se.
 
 
Tiskovka - sobota
Tiskovka s Ferlinghettim v Centru Franze Kafky měla začít v jedenáct, a když jsem se tam v 10.45 přihnala, bylo tam už narváno až po střechu. Ferlinghetti, kterého tam doprovázel Karel Srp, zrovna odcházel z kavárny Milena do sálu, kde se měla konference konat. Před výtahem zůstala stát votrávená Denisa Novotná z rádia. Dělala s Ferlinghettim v Mileně rozhovor pro svůj pořad Literárium a on prý odpovídal jen ano a ne.
"Akorát si ze mě dělal srandu, " nadávala a pokoušela se přemluvit Ivu Vodrážkovou a Luboše Snížka, aby jí o něm něco řekli. Nakonec je zmermomocnila a odvedla si je někam stranou. Vmáčkla jsem se do sálu, kterej nebyl žádnej sál, ale malá cimřička, tak patnáct metrů, zrovna když Michael March zahajoval. 
Po prvních dotazech novinářů typu narodil jste se v dubnu nebo březnu a setkal jste se někdy s Gregory Corsem, se LF „zatvářil“ a zapovídal se s Dante Marianaccim, který je direttore dello Centro culturale italiano, a to i italsky. Začalo ho to bavit a později se bezvadně rozpovídal. Prošel si sám různá témata, která mu nedávají spát - globalizaci, anarchismus, angažovanost básníků. Většina přítomných z toho všeho zachytila tak sotva třetinu a ještě to je asi dost optimistický odhad. Ale když na závěr přečetl svou novou pražskou báseň, přišli si na svý i ti, co mu pořádně nerozuměli. Ferlinghettiho přednes je strhující. Mirek Vodrážka hned ráno báseň stokrát oxeroxoval a po tiskovce jsme si ji během chvilky všichni rozebrali. 
 
Ferlinghetti se mi teda dost líbí. Má živé oči, bystrý, pronikavý pohled, někdy poněkud posměšný. Máme před ním trému. Je to Osobnost.
Při rozhovoru je třeba vyhnout se všem konverzačním banalitám, ty ho silně unavují. Nebaví ho mluvit, aby řeč nestála. Není ani trochu stařecký, což jsme, přiznávám, vzhledem k jeho věku, tak trochu čekali. Tělesně ani duševně.
Je vysoký a drží se tak zpříma, že vypadá ještě vyšší a jaksi majestátní. Kolem něj je nějaká aura. Když se před jídlem se zavřenýma očima sepjatýma rukama krátce pomodlil, všichni uctivě čekali, až skončí.
 
Slavia
Když jsem s Klárou dorazily do Slavie, Ferlinghetti s Mirkem Vodrážkou a Lubošem Snížkem tam už popíjeli kafe. Seděli u malého stolku hned u okna a Lawrence se kochal pohledem na nasvícený Hrad.
U velkého stolu hned vedle debatovalo pár mladých herců s režisérem Filipem Renčem. Lawrence měl skvělou náladu. Byl to jeho druhý den v Praze a asi na něj vážně udělala dojem. I lidi se mu líbili. I tahle kavárna. A taky Pařížská ulice, kterou chodil od Salvátora, jež mu připomínala bulváry obdivovaného města, v němž po válce na Sorbonně studoval. Vycítili jsme příležitost a po chvilce hovoru se jaly vyndávat ty hory knih, který jsme potřebovali podepsat pro všechny kamarády a příbuzný blízký i vzdálenější. Došlo nám, že taková pohoda už asi nebude. Jeho program byl beznadějně nabitej. Teď ale působil ohromně uvolněně a ochotně podepisoval. K většině podpisů přikreslil i malej obrázek nebo svou vlastní karikaturu. Vyrušilo ho až hlasité „Hi, Lawrence!“ Lekla jsem se, když jsem si vzpomněla, jak ho celou cestu od Salvátora až k Vodrážkům obtěžoval ten kluk, ten turista, co sním chtěl točit film, ale Lawrence se kupodivu potěšeně usmál. Sympatickému Američanovi v odřené kožené bundě pokynul, aby si přisedl.
 
„Jdu normálně po ulici a najednou tě vidím v okně. To je normální, Lawrenci, takhle tě potkávat v Praze?“
Kluka nám Lawrence představil jako svého bývalého zaměstnance v City Lights, teď prý pracuje v jedné prestižní newyorské galerii. Chwíli jsem mluvili o beat generation fest, kam ho Lawrence nazítří na své čtení pozval. Když se zmínil o možnosti udělat v Praze výstavu svých obrazů, zauvažoval Američan o téže možnosti v jejich galerii v New Yorku. Chvíli ještě probírali podrobnosti, a pak se poroučel. Když odešel, Lawrence se o něm vyjadřoval v superlativech – byl to prý nejschopnější člověk v celém jeho nakladatelství.
 
Pak jsem zase mluvili o Havlovi, což Ferlinghettiho nikdy neomrzí. Obdivuje ho, nekriticky. Mirek, kterej Havla zná osobně snad pětatřicet let, mu vysvětloval totéž, co všem západním intelektuálům a snažil se ho sundat z piedestalu, na akterý si ho Američani postavili. MUsli jsem ho trochu mírnit, když jsem viděli, jak Ferlinghetti nesouhlasně lapá po dechu. Mirek skončil vtipem, že Havel na Hradě působí jako postava z nějaké své nové hry. Mohla by se jmenovat například Za Hradní slavnost. Nikdo se nesmál, radši jsem toho nechali a Ferlinghetti začal mluvit o Itálii a o tom, jak kolem Lago di Como dohledává svoje předky.
 
 
Autogramiáda v Lucerně
Dorazili jsme s Mirkem Vodrážkou a s Lubošem Snížkem těsně před druhou s tím, že pak půjdeme s Lawrencem někam do hospody a doděláme tam to interview. Scházely nám pořád ještě ty drogy a drama. Hned na schodech jsme ale šokovaní zůstali stát. Až sem se táhla z galerie ne fronta lidí, ale hustej, dokonale neprostupnej dav. Měla jsem taky podepisovat, tak jsem se pokusila prodrat ke svýmu stolku, ale lidi nás nepustili, nebylo to prostě možný.
Tak po půl hodině mi došlo, že se tam dá dostat zezadu po galerii naproti. Sotva jsem se propasírovala ke své židli, z tlačenice se vyprostila zničená Vlasta Brtníková s kelímkem v ruce a zaúpěla: "Ferlinghettiho kafe. Objednal si ho asi před hodinou, ale dostat ho k němu, to je vážně nad moje síly."
Napadlo mě podat mu ho přes balkón – naklonila jsem se, co nejvíc to šlo a zavolala na Mayu. "Mám dojem, že už ho potřebuje jako sůl," usmála se tím svým milým úsměvem a natáhla ke mně ruku, "tolikrát se ještě v životě nepodepsal." Stejnou cestou jsme expedovaly ještě pití pro ruth weiss, Caroly Cassady a Brendu Knight.
Celá ta Lucerna tady si totiž přišla pro Ferlinghettiho podpis a nezajímal by je ani Jirásek, kdyby tu seděl. V té souvislosti mě napadlo, že tenhle spisovatelskej festival se sice jmenuje Pocta Bohumilu Hrabalovi, ale ještě jsme ani neslyšeli padnout jeho jméno. Odevšud je samý Ferlinghetti, Ferlinghetti.
 
Chvíli jsme mluvily s řeckou básnířkou Antigone Kefalá, rozdaly asi dvacet podpisů a pak se rozhodly zmizet. Koupila jsem si dole na veletrhu od Mati sbírku jejích básní, který jsou krásně barevný obrazy, i když na nich líčí tak smutný věci jako je lidská samota, odcizení nebo smrt. Seznámila mě se svou českou překladatelkou Alexandrou Buchlerovou, která žije v Glasgowě v Anglii a taktéž se svým mužem provozuje nakladatelství. Zkouší tam vydávat i současné české autorky – teď nedávno vydala sborník próz, v němž jsou zastoupené mimo jiné i prózy Terezy Boučkové, Ivy Pekárkové, Lenky Procházkové etc. Pochválily jsme si navzájem své překlady a dohodly se na nějaké možné spolupráci v knížkách.
S Lubošem Snížkem a Klárou Tvarůžkovou jsme si ještě prošli stánky všech nakladatelů, nakoupili něco knížek a pak už jen čekali až Ferlinghetti skončí tu autogramiádu. Ale lidí ani po dvou hodinách neubývalo, a tak nám bylo čím dál jasnější, že už toho musí mít tak akorát, a že dneska už žádný interview nebude. Sebrali jsme se a šli si k Salvátorovi poslechnout závěr Nonstop Ferlighetti. Nonstop Ferlighetti
Právě jsem v televizi dokoukala dokumentární film, který Miloš Zábranský sestříhal z Nonstop Ferlinghetti. Od festivalu uplynulo už půl roku, ale z toho filmu na mě zas dýchla ta skvělá atmosféra, která u Salvátora panovala, ta ambience, jak říká Lawrence. Jako když jsme tam přišli tehdy v noci po dvouhodinovém interview s Ferlinghettim. Chtěli jsme si ho tam v klidu přehrát a na pásku nic nebylo! Zvukaři v kostele zkoušeli tomu nemožnýmu diktafonu všelijak domluvit, ale nedostali jsme z něj ani slovo. Byla jsem z toho na mrtvici. Vrátila jsem se do kostela a poslechla si A je po ptákách. V polosvětle nebo spíše v polotmě se tam mihotaly plamínky svíček, mladí lidi kolem spolu byli tak zvláštně spříznění a byla tam taková pohoda, že mě to pomalu přešlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem k Salvátorovi pět let každou neděli chodívala, tady jsem hledala a našla. /Zaplať Bůh, Maya Cain si ten rozhovor pro všechny případy nahrála taky./
Česká televize prý dala Zábranskému podmínku, že tam musí být úplně všichni, kteří četli. Pochybovala jsem o tom, že by dokázal dostat na plochu šedesáti minut úplně všechny z těch 72 hodin, ale až na naši sedmiletou Emmu a Kláru Tvarůžkovou tam asi fakt byli všichni.
 
Když jsem sledovala defilé všech těch tváří: známé osobnosti z kultury nebo politiky/ napočítala jsem nejmíň čtyři ministry!/ se střídali s anonymními tvářemi z ulice – studenti s maminkami na mateřské a důchodci s burzovními makléři – říkala jsem si, co je to sem, kruci, přitáhlo? Kouzlo Ferlinghettiho slova? Snaha nasbírat politické body? Chuť předvést se, trošku si zaexhibovat před spolužáky? Nebo touha vyjádřit svůj obdiv k beat generation, jednomu ze symbolů svobody české kultury v šedesátých letech? Vzpomněla jsem si, jak jsme se Snížkem přišli k Salvátorovi na rozlosování pořadí ve čtení. Karel Srp nám předtím říkal, že bude číst nejspíš pár překladatelů a studentů a Kovařík. Když jsme ale otevřeli dveře do sakristie, zůstali jsme civět. Místnost byla plná známých lidí, nebylo ani kam šlápnout. "No sem kdyby teď někdo hodil bombu, přišli bysme o výkvět národa, "prohlásil Luboš a podivili jsme se, jak to Karel Srp dokázal. Myslím, že je vážně velkej talent n organizace všeho druhu. I Maya, která má z Ameriky bohaté zkušenosti s podobnými věcmi, je jeho velkou obdivovatelkou.
 
Skoro všichni bez výjimky četli moc dobře. A taky mně mile překvapilo, jak mládež četla z Rutin. Snad se tu vážně chytnou, snad se jim líbí ta jejich ujetost. Četli je s citem, jako básně – slova plynula v rytmu a melodii Ferlinghettiho poezie. Někteří měli tak vynikající přednes, že si člověk myslel, že jde o profesionála a on to přitom byl ryzí amatér. A všechny to ohromně bavilo.
Ještě dnes prý Zábranského na ulici zdraví neznámí lidé – jsou to členové onoho "bratrstva", kteří byli u sv. Salvátora po tři dny a tři noci spřízněni Ferlinghettiho poezií.