Viola Fischerová: Vstoupila do světa pohádek

 

Alice Horáčková - Mladá fronta DNES 26.10.2005 
 
Praha - Básnířka Viola Fischerová (1935) vydala v nakladatelství Meander svou první knihu pohádek Co vyprávěla Dlouhá chvíle. Vše začalo tím, že se nemocnému Jakubovi nastěhovalo do postýlky podivné stvoření - Dlouhá chvíle. A protože Dlouhá chvíle se nejlíp krátí, když se vypravují pohádky, dozví se Jakub o mnoha dojemných i směšných dobrodružstvích. Knihu provázejí ilustrace Jana Híska.
 
Proč se oceňovaná básnířka pustí do psaní pohádek? 
Často se mě na různých čteních ptali, proč píšu tak smutnou poezii. Odpovídala jsem, že to je obrana proti věcem, s nimiž nemohu nic udělat, ale mohu se jich zmocnit v jiné dimenzi. Třeba jen tím, že je vynesu na světlo. Teď k tomu mohu dodat, že jsem napsala knížku pro děti a to že je spíš legrace. Došlo k tomu na ostrově Elba. Všichni se koupali, jen já ne, protože jsem měla angínu a horečku - a z nudy jsem začala psát Co vyprávěla Dlouhá chvíle. Rukopis ležel skoro třicet let, až mě Iva Pecháčková z Meandru začala lámat, abych jí napsala knížku pro děti. Tak jsem rukopis vyhrabala, a když jsem se nad ním začala smát, měla Dlouhá chvíle vyhráno. 
 
Klíčem k vaší poslední básnické sbírce Nyní je ohrožené válečné dětství. Bylo tedy vyprávění Dlouhé chvíle únikem do světa fantazie a pohádek?
Ne únikem. Návratem. Mezi mým čtvrtým a pátým rokem jsme bydleli v Třeboni, v místě maminčina dětství. A tam jsem žila v jejích pohádkách. Byl tam háječek plný pavučin, v kterých se ráno třpytily kapky stříbra, a to byl ten hájek, kde tančila Bětulička s vílami. Šlo se tam přes lávku, kterou bylo třeba poprosit, aby nás převedla na druhou stranu. A tak to bylo se vším. Byla to nejkrásnější doba mého dětství. Po roce jsme se vrátili do Brna, kde se maminka musela každé tři týdny hlásit na gestapu, a já nevěděla, jestli se vrátí. To dítě se samozřejmě muselo bránit. 
 
 
Tak začalo vaše čarování? 
Když byla maminka pryč, musela jsem zpívat - dokud budu zpívat, mamince se nemůže nic stát. Ale zaklínání bylo nutné stupňovat. Od rozpleteného svetru zmizelo klubíčko, které jsem zakopala na zahradě pod jabloní, a maminčina oblíbená vesta leží dodnes na půdě pod trámem. Protože dokud ji nikdo neobleče, tak… Na druhé straně byla tato prvotní dětská magie - jak mám za to - prvními kroky k poezii.
 
Pamatujete si, kdy jste napsala první báseň? 
Někdy v jedenácti letech. Maminka mi tehdy zakázala - ostatně zcela nespravedlivě - jít do Sokola. Zuřila jsem a rozhodla jsem se, že napíšu něco zlého, něco jako Tanec kostlivců. Ale byla z toho nakonec láskyplná báseň o Kristovi. 
 
Jak vnímáte rozdíl v psaní poezie a pohádek? 
V poezii si nic nevymýšlím. Osloví mě situace, myšlenka, tón věty. V pohádkách vedu své hrdiny světem já sama. V příběhu o panence Serafince s brýlovýma nohama zbude po babiččině smrti hromádka starých věcí, které nikdo nechce a kterým hrozí, že je zlý domovník vyhodí do kontejneru. Přitom každá z nich může přece být ještě něčím jiným, jak předvedou při svém dobrodružném útěku. Z lísky je vozík, který má kolečka ze špulek, deštník se špicí dokáže, že je obránce, kopyta mají fackovací výcvik a kromě toho to jsou výborná pádla, do náprstku sbírá myška zrníčka myšatům, která mají svůj pelíšek v levé rukavici... Tahle pohádka je ze všech nejdramatičtější. Mihne se v ní smrt babičky a věci na svém útěku musí projít nejtruchlivějším údolím na světě, cestou mezi dvěma horami hnijících odpadků, z nichž trčí spousta starých vyhozených věcí. 
 
Není to pro dětskou duši příliš? 
Jsem první, kdo je přesvědčen, že dětství má být hájené. Na druhé straně si však nemyslím, že děti nevědí o nespravedlnosti, zlu, o úzkosti nebo o existenci smrti. Na mně je, abych jim dokázala, že s tím vším je možné se utkat a vyhrát! Protože nakonec Serafinka, i s nohama, které jí daly brýle, dovede všechny ty věci do zahrady, kde každý může být tím, čím chce, a najde svoji milovanou holčičku, která se ztratila. Ostatně i tady je s myšaty spousta legrace. Budou-li se čtenáři bavit nad knížkou jen z poloviny tak jako já, bude to výhra.