Petr Nikl: Opustit rozum, vzdát se stereotypů

 

Radim Kopáč, Týdeník Rozhlas, 3. 3. 2009
 
Petr Nikl se narodil v roce 1960 ve Zlíně. V letech 1981-1987 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, po skončení školy se pět let podílel na aktivitách skupiny Tvrdohlaví (mj. s Františkem Skálou, Jaroslavem Rónou, Stanislavem Divišem a Jiřím Davidem). Píše, kreslí, hraje divadlo, věnuje se scénografii, zpívá a skládá muziku. V roce 1995 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého, jeho kniha Záhádky se stala Knihou roku v soutěži Magnesia Litera 2008.
 
Loni na podzim proběhla v Praze výstava Tvrdohlavých - byla to jenom připomínka po dvaceti letech, anebo k sobě máte pořád blízko?
 
Myslím, že osobní vazby jsou natolik "zapité", že se z nich nedá vyvléknout. Jenže Tvrdohlaví byli skupinou své doby. Kdybychom pokračovali dodnes, konstelace by se omrzela. Už v roce 1992, kdy jsme se "rozvolnili", bylo zřejmé, že skupinu je třeba rozbourat. Důvody, které nás do té doby držely pohromadě, přestaly platit: ať ty společensko-politické, nebo ty umělecké. Takže byla otázka, jestli Tvrdohlavé připomínat po deseti, dvaceti letech: vždyť za sebou táhneme těžký ocas "úspěšné minulosti"... V roce 1998 jsme uspořádali mírně souhrnnou výstavu ve Valdštejnské jízdárně. Poté jsme z iniciativy Václava Marhoula otevřeli galerii v Paláci Lucerna, a to s cílem představovat v ní jak jednotlivce z Tvrdohlavých, tak spřátelené umělce. Po třech letech jsme ale z finančních důvodů její provoz ukončili. A pokud jde o výstavu v loňském roce, ta byla první akcí, která vznikla na popud zvenčí: nejprve proběhla v Ostravě, poté v Bratislavě a nakonec v Praze. Zcela v režii kurátora, nikoli naší, jak bylo do té doby zvykem.
 
Když jste tu výstavu procházel, cítil jste spřízněnost s uměleckým vývojem svých kolegů?
 
Cítil. I když my se známe jako své boty a k vzájemnému překvapování už tolik nedochází. Každý rozvíjíme svoji cestu. Jakási obsahová spřízněnost platila jen na začátku, poté, co Tvrdohlaví vykrystalizovali z "konfrontačních" výstav poloviny osmdesátých let. Tehdy jsme sdíleli naladění na mytologickou, archetypální obrazovou složku. Už po dvou třech letech se ale naše inspirace i výraz začaly přirozeně lišit. Rozrůznili jsme se. Z čehož pro mne vzniklo zajímavé napětí. Takže výstavy po deseti i dvaceti letech chápu jako výstavy devíti individualit.
 
Vy jste se v polovině osmdesátých let věnoval především malbě, dneska k tomu zvládáte hudbu, divadlo, psaní knížek. Souvisí to se zmíněným osvobozováním od skupiny, anebo víc s povahou doby, ve které žijete?
 
Já jsem vnitřně takhle všetečný odpočátku. Za to, že jsou jednotlivé činnosti poslední dobou víc vidět, vděčím možnostem, které se otevřely po listopadové revoluci. Mnohé texty v knížkách, které v posledních letech vydávám, jsem psal zkraje osmdesátých let. Ve stejné době jsem začínal hrát loutkové divadlo. Ale studoval jsem tehdy výtvarnou školu, takže jsem byl vnímaný jako výtvarník.
 
Mluvíte o všetečnosti. V jakém vztahu vaše jednotlivé aktivity jsou?
 
Určitě nejsou konfrontační, jdou spolu. Mají jediný tematický základ. Já si jen vybírám z vyjadřovacích možností tu, kterou právě uznám za vhodnou. A vybírám si také podle nabídek, které dostávám: jednou mne osloví z divadla, jindy knižní nakladatel nebo galerista. Velké štěstí je, že tím pádem mohu nechávat věci volně plynout. Realizace mých šuplíků se dějí mimovolně, nemusím se hlásit do pořadníků galerií, obcházet vydavatelství a nabízet rukopisy nebo muziku. Já nespěchám, nemám potřebu své věci předvádět, jakmile je dokončím. Přicházejí sice i nabídky na ilustrace, scénografii a jiné projekty, ale autorská tvorba je pro mě klíčová -stejně jako odstup od ní.
 
Jaká doba je z tohoto pohledu pro umělce lepší: ta, která jej nutí, aby na ni reagoval, nebo ta, co mu dovoluje nechat věci plynout?
 
Umělec si musí tlak na sebe vytvářet sám, nehledět na dobu a společenské klima. Musí mít traumata a pochyby, z nichž se vyzpovídává. Ty přesahují hranice dobové i státní, jsou srozumitelné univerzálně. Období, jako byla šedesátá léta, jejichž energie si jaksi přirozeně vynutila výjimečné věci, přicházejí jednou za dlouhý čas. Já jsem měl možnost zažít obě ta kontrastní klimata. V osmdesátých letech jsem poznal, co znamená tvořit v prostředí totalitního tlaku, kdy nespokojená část společnosti doslova visela na čemkoli mimo oficiální projev. To je pro umění dvojsečné: buď může ztratit odstup a oživit krátkodobý mýtus, který závisí pouze na tlaku doby, anebo probudit mimořádnou aktivitu a dát vzniknout úžasným věcem. Mně se rozhodně žije lépe v nynějším svobodném prostoru. Myslím, že je třeba být v umění apolitický, mít za sebou osobní zpověď. To ale neznamená ignorovat společenské dění - jenom nebýt mluvčím nebo bojovníkem někoho jiného.
 
Když se dneska mluví o vašich knížkách, skoro pokaždé zazní srovnání s Christianem Morgensternem. Jak se to má s vlivem jeho groteskní lyriky na vaše dílo pro děti?
 
Morgensterna miluji. Ale nemluvil bych o díle pro děti. Knížky, které vydal Meander, jsem tak původně vůbec nezamýšlel. Nakladatelka Iva Pecháčková si ke mně přišla zakoupit některé grafiky právě ve chvíli, kdy připravovala edici Modrý slon. Nakonec se mi možnost vydat texty právě v této řadě velmi zalíbila, protože spontánnost, s níž věci vznikaly, k ní samozřejmě patří. Ovšem ty knihy kupují mladí i staří. Stejně tak zmíněný Morgenstern nebo Lear nejsou autoři jenom pro děti. Ta groteskně absurdní poloha mě baví, dá se s ní dosyta pohrát, a to i vizuálně. Jiná, depresivní poloha mé tvorby zatím spí v šuplíku. Objevila se jen v písních, které vznikly ve spolupráci se sborem Lakomé Barky. A pokud jde o vliv na mé psaní i další činnosti, zásadní bylo setkání s Ivanem Vyskočilem začátkem osmdesátých let. Docházel jsem na jeho autorské Kuchyně, na Nedivadlo, a především na literární semináře, které vedl. Tahle zkušenost mi potvrdila nasměrování a tříbení podstatných věcí od těch nepodstatných.
 
Jak se vaše knížky rodí? Máte jejich strukturu v hlavě, anebo vznikají za pochodu?
 
Jak která. První autorskou knihu mi vydal Zdeněk Křenek v nakladatelství Aulos jako bibliofilii s názvem Atlas Salta. Je to soubor čtyřverší, která jsem psal za pobytu v nemocnici v roce 2000 a která jsem smísil s litografiemi rostlin a zvířat. V témže roce vyšly v Aulosu Pohádky Oscara Wildea, které jsem doprovodil svými staršími ilustracemi. Ostatně i symbolika Wildeových pohádek, také nedětských, mne kdysi ovlivnila. A pak se na mě obrátila Iva Pecháčková a začali jsme realizovat knížky, které jsem vymýšlel před patnácti dvaceti lety: Pohádka o Rybitince a O Rybabě a Mořské duši. Uspořádal jsem je a dotvořil. Lingvistické pohádky vznikly na počátku devadesátých let. Jělěňovití jsou sestaveni rovněž z textů a ilustrací, mezi kterými je velký časový rozdíl, někdy i devětadvacet let. Teprve na letošní rok chystám knihu složenou ze současných textů. Takže skáču, pohybuji se napříč časem, přidělávám nové ilustrace ke starým textům nebo k starším kresbám doplňuji nové básně.
 
Pojďme od textu k obrazu: nad kresbami, kterými knížky doprovázíte, mě napadá příbuznost s uměním mediumiků nebo art brut -tedy s projevem, kdy vaši ruku vede víc podvědomí než vědomí...
 
Ano, je to tak. Ten princip je mi vlastní jak při kreslení nebo psaní textů, tak v divadelních či hudebních improvizacích. Fascinuje mě, když něco vzniká z nultého bodu, bez představy jasného cíle. Snažím se tím vrátit k projevu, který znám z dětství. Po školách, které mi naroubovaly řemeslo a realismus, je to ale zatraceně těžké. Což neznamená, že bych realismem pohrdal: příroda je bezkonkurenčním tvůrcem, často ji "omalovávám"a sleduji, co všechno v ní hovoří. Mediumiky a "syrové" umělce jsem objevil v osmadevadesátém roce na výstavě, kterou pro Dům U Kamenného zvonu připravila Alena Nádvorníková. Potvrdilo se mi tehdy, jak důležité je někdy opustit rozum, vzdát se všeho naučeného, všech stereotypů a návyků - prostě zapomenout na sebe. Kresba nebo text pak rostou samy, z imaginativní podstaty, kterou nelze pojmenovat. A i když to zní podezřele, přesahují svého tvůrce. Ten jenom zírá. V této poloze pozorovatele jsem velmi rád.
 
Jak daleko je odtud k vašim památným výstavám Hnízda her nebo Orbis pictus?
 
Na dva kroky. Vždycky mě vzrušovalo vtahovat diváka do procesu vzniku díla. To ovšem při malování v ateliéru nelze. Na tu cestu mě navedla zkušenost z divadla. V osmdesátých letech jsem z ateliéru často prchal hrát, protože jsem potřeboval okamžitou zpětnou vazbu. Pořádali jsme loutková představení a různé happeningy v přírodě. Moje první výstava se odehrála v lese. Později mě inspirovaly interaktivní sekce v přírodovědných muzeích, kde mají návštěvníci k dispozici různé naučné pomůcky a nástroje. S nimi můžou svobodně nakládat, a přicházet tak na kloub jejich funkcím. Odtud vzešla myšlenka interaktivních výstav: nejprve Hnízda her, později Orbis pictus. Je to jedna z možností, jak by mělo umění fungovat - jako energie, jako zjevení, které nás láká a rozšiřuje obzor, i když je rozumem nedokážeme uchopit.
 
Zřejmě proto je vaše umění srozumitelné napříč generacemi i státy. Ale proč vlastně tvoříte?
 
Nemohl bych tvořit, kdybych byl šťastný, kdybych neměl traumata, vnitřní tlaky. Ani ty groteskní texty pro děti nevznikají ve chvílích štěstí. Tehdy pro to není důvod. Hra totiž není jenom hrou, absurdní verše nejsou pouhým nesmyslem. Pokud neobsahují celé spektrum emocí, jsou jen formálním cvičením. To zásadní - vizi, která je něčím vyprovokována - může člověk vyjevit jak v grotesce, tak v tragických věcech. V jakémkoli tvůrčím výrazu: někdy v krátkém říkadle, jindy v dvoumetrovém obraze. Umění chápu jako sebeobnažování, jako vlastní terapii.
 
Když jste schopen svá nutkání a vize vtělit do tolika uměleckých podob, baví vás ještě chodit na výstavy, poslouchat hudbu, číst knížky?
 
Baví, samozřejmě. Člověk nemůže energii jenom vydávat, musí ji taky někde brát. Vzhledem k tomu, že často vystupuji na různých akcích, potkávám řadu divadelníků nebo hudebníků přímo na pódiu: s některými hraji, jiné doprovázím v různých výtvarně-hudebně-performančních fúzích.
Bavili jsme se o Morgensternovi. Jeho český překlad otvírá motto z Nietzscheho o pravém muži, v němž je skryto dítě, co si chce hrát. Což někdo může redukovat na přitakání dětinskosti...
 
To je bohužel velký omyl. Jakmile dospělý vidí hru, má tendenci dávat ji do souvislosti s dětským věkem. S tou etapou, od které se odlišuje svou důstojností a vážností. A pokud to někdo neakceptuje, je buď blázen, nebo infantilní. To je nebezpečné stanovisko. Právě to takzvaně nenormální je totiž normální, to, co je takzvaně bláznivé, je tvůrčí - je tím, co člověka posouvá, vyvazuje ho ze stereotypů. Hlídání svého ega brání otevřenosti, komunikaci, tomu stavu dobře známému z dětství, kdy jsme prvně osahávali skutečnost a s rozkoší objevovali její tajemství. V pubertě tento druh vnímání utne soutěživý a vysvětlující duch, načež přijde dospělost a s ní existenční starosti. Rázem není čas udělat cokoli spontánního mimo stereotyp, prostě "jen tak" - všechno musí mít účel. Hra není infantilní, ale naopak obrozující aktivita. Daleko zodpovědnější než takzvaná dospělost, která se nechává vést kalkulem.
 
Vám bude příští rok padesát. Nutí vás to k bilanci, ke zkoumání toho,co se v životě a díle podařilo a co nikoli?
 
Já se zaplaťpánbůh cítím na třicet. Mám z bilancování strach. Soustředím se raději na možnosti, které přicházejí, které jsou nové a čerstvé. Je to stejné, jako když vstoupím na jeviště: musím na sebe zapomenout a poddat se aktuální chvíli. Věci,které jsou hotové, je třeba nechat, ať si žijí samy...