Lucie Lomová: Sen je stejná skutečnost

 

Ondřej Nezbeda - Instinkt č.44 2.11.2006 
 
Deset let kreslila a psala pro Čtyřlístek dětský komiks Anča a Pepík, který právě vychází v knižní podobě. Teď už se ale věnuje komiksu pro dospělé – její Anna na útěku vtrhla rovnou na trh komiksové velmoci Francie.
 
Je snadné se probojovat na francouzský komiksový trh?
Nikam jsem se neprobojovávala. Dostala jsem se tam zázrakem. Někdy koncem roku 2002 mi můj strýček Petr vzkázal, že na internetu našel Lucii Lom, která žije ve Francii, je výtvarnice a dělá divadlo – stejné věci jako já. Koukla jsme se na internet a zjistila, že to není žena, a dokonce ani konkrétní osoba, ale dva chlapíci, kteří byli původně tři a z iniciál svých příjmení sestavili zkratku LOM. A Lucii použili mimo jiné proto, že je to jméno odvozené od světla, se kterým jako scénografové hodně zacházejí. A že navíc jeden z té dvojice dělá komiksy. Tak jsem si řekla, že to tak nemůžu nechat, že je to vyloženě rukavička hozená shůry.
 
A napsala jste jim…
Ano, poslala jsem jim e-mail, že JÁ jsem Lucie Lomová a že taky dělám komiks a taky že jsem studovala divadlo, a oni mi okamžitě odepsali, že to se teda musíme co nejdřív setkat. Po tom, co jsme se skamarádili, dělali ti chlapíci v městečku Angoul‎eme nějakou expozici a řekli o našem prazvláštním seznámení panu Groensteenovi, který je tam ředitelem Muzea komiksu a má nakladatelství Éditions de l’An 2. Ten mi pak napsal, jestli mám nějaký projekt, a já jsem mu poslala pár stránek Anny. Hned druhý den odpověděl, že je to skvělé a jestli chci smlouvu poslat hned nebo až za chvíli...
 
Jenom podle pár stránek?
Ano, podle šesti stránek a synopse příběhu. Bylo to jako z pohádky, prostě se to tak semlelo. Člověk si nemá nechat proklouznout mezi prsty příležitost, musí správně přečíst to, co se mu plete do cesty. I když nepochybuju o tom, že panu Groensteenovi může napsat kdokoliv a poslat mu svoji synopsi. On je velice otevřený. Ale ještě na něco chci vzpomenout…
 
Další zázrak?
To je jedno, jestli tomu budete říkat zázrak, náhoda nebo synchronicita, ale do Francie jsem odjížděla právě v den pohřbu toho strýčka Petra Loma. On sice zemřel skoro měsíc předtím na plicní embolii na Pobřeží slonoviny, ale trvalo dlouho, než se podařilo zorganizovat převoz rakve, pak ještě stávkovaly francouzské aerolinky, zkrátka, pohřeb se stále odkládal, až to vyšlo na tentýž den, kdy jsem jela do Francie. Připadalo mi to až jako nějaké dědictví, které mi odkázal.
 
Jak se dostal na Pobřeží slonoviny?
On býval chirurg. Po revoluci byl v Občanském fóru, pak se z něj stal ministr zdravotnictví, no a pak – protože ministři zdravotnictví u nás moc dlouho nevydrží – dělal nejdřív velvyslance v Paříži a pak na Pobřeží slonoviny. Byl ale taky amatérský malíř.
 
Takže máte výtvarný talent v rodinném genofondu?
Asi jo – maminka vystudovala architekturu na umprum a její dědeček byl architekt Jan Kotěra. Moc hezky kreslí i můj tatínek. Má ten vzácný dar komické zkratky – celé dětství nám třeba vyprávěl pohádky a rovnou nám k tomu kreslil i postavičky těch hrdinů.
 
Kdy jste začala kreslit vy?
Kreslím odjakživa. Vždycky jsem to brala jako něco samozřejmého a asi jsem chtěla dělat něco víc než si jen tak kreslit a šla jsem studovat divadlo. Vystudovala jsem dramaturgii na DAMU a po škole jsem šla na jednu sezonu do Šumperka. Jenže to se psal rok 1989, takže jsme až do voleb dělali místo divadla revoluci.
 
Pamatujete si, jaké motivy jste v tu dobu kreslila?
Hlavně vtipy a publikovala jsem je třeba v Dikobrazu. Nebyla jsem sice nijak strašně plodná, ale mám těch anekdot doma pěknou hromadu. Pak to vycházelo ještě v jiných časopisech a po revoluci už kreslený humor nějak vyšuměl.
 
A tak přišel na řadu dětský komiks?
Ten jsem kreslila od dětství. Zrovna nedávno jsem si prohlížela své staré spisky z dětství a žasla jsem, kolik je v nich komiksů. Myslím, že jsem byla hodně ovlivněna tím, že jsme žili rok v Americe. Můj tatínek je parazitolog a byl tam v roce 1969 pozvaný na univerzitu. Byla jsem rok americká holčička, která tam chodila do školky a neustále se na ní zprava zleva sunuly komiksy a grotesky. Takový barevný svět, do kterého člověk vplul ze zdejší šedoty.
 
Kdy se vám v kresbách objevily myšky Anča a Pepík?
To jsme byly kdysi se sestrou Ivanou, která je malířka, na chalupě v Krkonoších a po lyžování jsme si pořádně zatopily, otevřely víno… a jednou jsme si spolu jen tak kreslily a hrály si s různými nápady, až jsme vymyslely ty myšky. Nějak jsme si je hned zamilovaly a vymýšlely jsme věci, kterými jsou obklopené, jak a kde žijí a co by tak mohly dělat.
 
V kresbě jste se se sestrou střídaly?
Společně jsme to vymyslely, já jsem kreslila postavičky a sestra pozadí, barvy a písmo. Společně jsme udělaly první příběh, potom už jsem myšky kreslila a vymýšlela sama.
 
Proč jste toho nechala?
Protože jsem to dělala přes deset let, dohromady 62 dílů, a už jsem se chtěla posunout někam jinam. Taky mi čím dál víc vadila úroveň ostatních komiksů ve Čtyřlístku, a hrubě se mi nelíbí dodneška.
 
Co se vám na nich nelíbí? Že se nedělá dětská literatura pro děti, ale pro blbečky?
Přesně. Hodně dospělých si myslí, že děti jsou hloupé. Třeba na Čtyřlístku je znát, jak je to dělané na kšeft. Všechno musí být rychle, a tak si řeknou: Co by mohl udělat Pumprlíček? No třeba ztratí tašku a nakonec ji najde. Taky rozměr komiksu nedovoluje žádné výboje, protože když má šest nebo osm stránek, tak na té první rozvrhnete, o co tam jde, jednu dvě stránky potřebujete na rozuzlení a ukončení a tím pádem vám zbudou čtyři stránky na rozvinutí příběhu, což je strašně málo.
 
Pamatujete na komiksové čtvrtletní speciály V zajetí ptáka Mauk, Válku s mloky, Tvrz v časopisu ABC?
Ne, protože jsem ABC nikdy nečetla. Brala jsem ho jako časopis pro kluky a připadalo mi, že bych měla číst spíš Mateřídoušku. Ale strašně se mi líbily Rychlé šípy, Kocour Vavřinec nebo krásné komiksy od Adolfa Borna. 
 
A Barbánek?
No jasně. Ten byl dobrej. 
 
Vychází dnes vůbec – kromě Anči a Pepíka - nějaký nový český komiks pro děti?
Myslím, že nový ne. Jen reedice – BBart vydává Kocoura Vavřince a snad i Barbánka, ale jinak toho moc není. Jen Mateřídouška je komiksů plná a snad jsou i dobré. Už to tolik nesleduju. Vychází ale taky pár cizích věcí – třeba Asterix nebo Tintin.
 
Proč už dětský komiks nesledujete?
Protože už jsem jinde, teď mě zajímá dospělý komiks. Obecný přehled si ale udržuju, protože mám dvě děti.
 
Zkoušela jste na nich, jak Anča a Pepík funguje?
Zkoušela, i když připomínek, co by se kde mělo vylepšit, jsem se nedočkala. Mně ale stačilo, když jsem viděla, že je to baví a leží v tom. Myslím si, že psát pro děti není o moc jiné než pro dospělé – stačí být věrohodný a poctivý. 
 
Máte radu pro rodiče, podle čeho knížky pro děti vybírat?
Už to, jak je kniha výtvarně vypravená a jak vypadá, o něčem vypovídá. A taky podle toho, jak se to které nakladatelství prezentuje. Proto velmi oceňuju, když se dětské literatuře někdo systematicky a s péčí věnuje, jako to dělá nakladatelství Meander nebo Baobab. A samozřejmě fungují jména autorů - když koupí něco od Astrid Lindgrenové, nemůžou prohloupit.
 
Co čeští autoři?
Třeba Miloš Macourek – s tím jsem dokonce spolupracovala! Na DAMU jsme dělali jeho Hru na Zuzanku, což byla skvělá absurdní komedie, kterou hráli v šedesátých letech v divadle Na Zábradlí. Nám se hrozně zalíbila, a tak jsme šli za Macourkem a on byl velmi vstřícný a přepracoval to s námi pro Disk. Pamatuju si, jak nás jednou vzal do hotelu Pupp a řekl: „Mě v mládí takhle hostil Halas, tak teď budu hostit já vás!“ Pak mám ráda Zdeňka Svěráka nebo z výtvarníků Jiřího Kalouska, který ilustroval Ronju, dceru loupežníka a dělal komiks Otazníky detektiva Štiky.
 
Neměly by v tom výběru pomáhat rodičům právě dětské časopisy? 
Určitě. Měly by obsahovat třeba aspoň stručný sloupek, kde by se psalo o tom, co kde pěkného vychází. Ani by to nemusely být recenze, spíš anotace, které by psali redaktoři. Není pravda, že děti už nečtou, protože počítače vytlačují knihy, jak se pořád někde tvrdí. Myslím, že to zas taková katastrofa není. Ono by to mělo být asi tak, že první setkání s literární fikcí nebo příběhem by mělo přijít od rodičů – když něco vypráví nebo čtou. Jakmile tohle děti zažijí, už to budou hledat pořád.
 
Myslíte, že televize v dětech neprobouzí fantazii?
Nejsem zarytý odpůrce televize, ale je pravda, že čím jsou děti menší, tím víc je to vcucne a nedá jim prostor k myšlenkovému pohybu. 
 
Co počítačové fantasy hry?
Tam už je taky předpřipravená emoce a výtvarná představa, takže chybí požitek vznikání. Bavila jsem se teď s někým, kdo učí na umělecké škole, o tom, jaký je problém chtít od studentů něco hlubšího a komplexního. Oni umějí skvěle zacházet s počítačem a jsou vynalézaví ve formě, ale když se po nich chce nápad a příběh, tak to drhne. A v tomhle je schovaný ten kořen.
 
Když už nechcete dělat knížky pro děti, kam byste se chtěla vrtnout?
Já už přece jsem vrtnutá. Konečně jsem snad už zjistila, že mi nejvíc vyhovuje komiks. Tahle forma v sobě totiž spojuje všechno. Jako byste dělal amatérský film – vymýšlíte si postavy, příběh, výtvarno, všechno.
 
Ale to vás přece neuživí.
Tady v Čechách – snad pokud neděláte nějaké stripy do magazínů – opravdu ne. Chtěla bych se ale udržet na francouzském trhu, kde je jedenáct milionů čtenářů komiksu.
 
Co nového chystáte na Francouze?
Komiks podle povídek Arnošta Goldflama. 
 
Už jste domluveni?
Už na tom děláme, ale nemáme ještě smlouvu a nechci to zakřiknout. Chtěla bych to kreslit zas úplně jinak, taky černobíle, ale míchat různé techniky, trochu tu kresbu osvobodit. Mělo by to být takové makabrózně fantaskní.
 
Zase sny, náhody a zázraky?
Vidíte, teď jste mi ještě něco připomněl – první okno komiksu Anna na útěku se otevírá pohledem na ulici Zubatého na pražském Smíchově. A přednedávnem jsem zjistila, že v jednom z těch domů bydlí majitelka nakladatelství Meander, která se chystá můj komiks vydat v češtině. Žádná hranice mezi tím, co je možné a nemožné, neexistuje. Sny jsou stejná realita jako skutečnost. Čím jsem starší, tím víc jsem si tím jistá.